Rozhovor s Amissem

27. října 2014 v 10:18 | SiriusNoir |  Aktuálně
Sedím na gauči, nohy mám na stole a přemýšlím, jak mě asi vidí ten nahoře. Ne, panebože, ne Pan Bůh, ale ten druhý já. Poletuje nade mnou, nic nevidí, ale ví vše. Říkám mu:

"Život je pro mě ztracen. Aspoň ten skutečný, kdy mám čas nad vším v klidu přemýšlet. Uvědomuju si svou nicotnost, bezduché pachtění životem. Ten, kdy, sám se sebou, nekonečně sám, navždy ve své hlavě průměrného savce, hodnotím všecičko, co se mě týká. Emoce, skutky, minulost a budoucnost, vliv na okolí, vliv na sebe a konečně - smysl veškeré mojí existence. V tomto vnitřním, a přesto nejdůležitějším, světě nejsem vítězem. Nikdy z něj neodejdu, prohra a neúspěch tak nikdy neskončí."

Amiss, ano, tak jsem ho kdysi nazval. Pro dnešní večer mi dělá společnost, ale na mé nahlas vyřčené myšlenky nereagoval, a tak pokračuji v monologu.

"Hlavně budovat, vytyčit si cíl, zlepšovat se, vyvíjet se až k samé dokonalosti... Všechno zbytečně. Druhý ( rozuměj každodenní ) život je protkán vsugerovaným štěstím. Naprogramované situace jako narození vlastního syna, záslužný čin vykonaný pro vděčného člověka, vyhraný zápas ve squashi, v těchto momentech má moje duše dosahovat dokonalosti, štěstí, spokojenosti. A taky se tak děje. Jsem spokojený, cítím se naplněn i šťastný. Ale jen pro tu jedinou vteřinu. V další už opět pouze existuji. Ne bez příčiny, ale pořád úplně zbytečně."

"Ano, souhlasím s tebou," reaguje konečně Amiss. Upřímně, očekával jsem o něco zajímavější odpověď. Třeba nějaké trefné satirické přirovnání, které by veškeré mé myšlenky dokonale podtrhlo, ale nakonec se není čemu divit, pocházíme z jednoho těla.

"Základem celého mého života je zbytečnost. Málokdo si to uvědomuje, ale tohle jediné jednoduché slůvko dokonale propojuje osudy všech lidských bytostí. Tvoříme si cíle, kterým věříme, pro které žijeme, kterým dáváme smysl, který jsme si uplácali z hlíny stejně jako oblíbená knižní postavička jménem Bůh svého Adama. A vše je jen výplodem slabosti lidské mysli, která prohrála boj se skutečností, s pravdou, že naše existence má příčinu, ale postrádá smysl..."

V tuhle chvíli jsem ztratil chuť cokoliv dělat. Lehl jsem si na gauč, zavřel oči, nechal vykřičet ticho kolem mě a zaposlouchal se do šepotu svých myšlenek.

"Mám rád svůj život a jsem šťastný. Hodilo by se spíš říct: "Chci mít rád svůj život a chci být šťastný."

"Tak, už ses dostal až na dno?" zeptal se najednou Amiss. "Ukojil jsi veškerou svou potřebu vyzvracet své zbytečné emoce na můj talíř? To je dobře, to je s tebou hned jiná řeč když mlčíš. Všechno je k ničemu. Obraz plný vzpomínek visící nad tvou hlavou, hudba připomínající šťastné chvilky strávené s tvou láskou tehdejších dní i kytka pomalu usychající na stole, darovaná lásce dnešní. A co z toho? Jsi k ničemu, zabiješ se teď?"

"..."

"Já si to myslel. Proč by ses zabíjel? I to by přeci nemělo smysl. Budeš žít, protože nemůžeš víc zkazit něco, co stejně k ničemu nevede. Když budeš chtít být šťastný, stane se tak. Můžeš poznávat nové věci, nové lidi i země, radovat se z maličkostí, věřit, že se znovu zamiluješ, jíst dobré jídlo, mít radost sám ze sebe i za ostatní. Stále to vše k ničemu nepovede, nikdo to neocení, jen tobě se vyplaví malá dávka endorfinů a pocítíš... chvilkové štěstí. A když budeš chtít, budeš přesně pro to žít."
 

Maso lásky

6. srpna 2013 v 18:49 | SiriusNoir |  Povídky
Vlastně jsem na počátku měl dobrou náladu. Elis ležela vedle mě. Na malé posteli, pod těžkou peřinou. Nikdo by na první pohled netušil nic zvrhlého. Hladil jsem ji po zádech jako skoro vždy před spaním. Líbí se jí to. Začínám zlehka u kříže, konečkama prstů stoupám po příčkách páteře až k hladké šíji. Nepřemýšlím nad ničím, uklidňuje mě to. U podpažní jamky nebo na hrudníku, v místě, kde se začíná zaoblovat malé prso, se kůže sotva dotýkám polštářky prstů, abych v další vteřině mohl o to víc zatlačit. Někdy vzdechne, jindy lehce zakňourá, neskutečně mě tím vzrušuje. Tenkrát jsem ale postrádal klid a naplno pociťoval, jak se vše změnilo. Můj obraz se změnil. Těžko najít zachránce, kterého zbožňovala, jehož každá mikroskopická částečka Elis fascinovala. Nechávala se od něj hladit, uvolněně propadala peklu, s utkvělým pohledem na jeho rty dosahovala orgasmu. Jeho místo zaujala karikatura plazícího se kocoura. Jeho srst se leskne zdravím, ale z té přítulnosti čiší zatuchlost, smrdutost proseb o pohlazení. Jak se mi hnusí představa mé vlastní slabosti! Potřebuju její lásku, kdysi vyjádřenou lodičkou z papíru, obyčejným kamínkem, pohlazením nebo objetím pevnějším než stisk žraločích zubů. Kde jsou letmé doteky, potřeba fyzické blízkosti, sexem vyřešené komplexy? Její vášeň se na mě na začátku vrhla tak silně, až svým hurikánem vyrvala všechny kořeny lásky. Zbyla nám jen těla.
Myšlenky mi trhaly srdeční vlákna na cáry, musel jsem přestat používat mozek! V hlazení jsem pokračoval. Věnoval jsem se Elisinýmu zadečku a cestoval níž, po stehnech ke kolenní jamce až k achillovce. Cestou zpět jsem lehce zajel pod kalhotky, ve kterých spala a něžně ji políbil na krku těsně za uchem. Vzpomněl jsem si na rozhovory o tom, jak nás sex sbližuje. Komplexy minulosti, děkuju za vás! Společný prožitek fyzické slasti? Ano, proč i ten nenazveme láskou? S tím slovíčkem si každý rád pohraje. Schovejte za ně svou slabost, závislost, ubohost a samotu, dejte mu hloubku, vysvětlujte jím omyly a odůvodňujte prasárny! Nakonec ale já, nikoliv láska, já jsem to prase! A přitom jsem býval hrdinou. Libuju si v cynismu a i v té tmě byste dokázali rozpoznat můj typický úšklebek vyprávějící o nejčernějším sarkasmu. "Budu tě navždy milovat za soukromé peklo. Lepší to, než pokrytecký ráj. Samotná tvá existence je víc, než já sama dokážu pochopit." To jsem ještě býval princem.
Vnitřnosti mi smrděly spáleninou, všechnu vodu těla sežehla deprivace. Dlouhou dobu mi Elis házela kusy libového masa v podobě výlevů o lásce a obdivu. Snadno jsem si na ten luxus zvykl a trapně uvěřil, že všechno není jen sranda. Teď můj vytahanej žaludek žere suchou rýži, o kterou musím žadonit. Co udělá slušný pes zhýčkaný nadbytkem? Na chvíli zatne zuby a vsouká do sebe zrníčka rýže, ale jednou na něj přijde taková potřeba, nezlomná chuť, že roztrhá maso svého páníčka přinesené na živých kostech člověka.
Měla neskutečný zadeček. Leželi jsme na boku a teplo její kůže mě rozehřívalo do běla. Hnusné vystřízlivění, odklon od prohnilé naivity a fyzická frustrace mě ale rozpalovaly do ruda. Čím byla chladnější, tím víc jsem hořel. Zašeptal jsem pár zbytečných slov plných něhy, za které se stydím. Elis usnula. Svlékl jsem si trenky. Lomcoval mnou adrenalin. Přejížděl jsem prsty mezi jejíma nohama. Žádná reakce, ani nejmenší zavrtění. Pokračoval jsem dál, vyzkoušel přitvrdit a nepřestával občas slabě pohladit po vlasech. Svlékl jsem Elis kalhotky těsně pod zadek a prstem pomalinku zajížděl do míst určených lásce. Byla vlhká. Znamená to, že nespí, ale nic nenamítá a nebo je její tělo vzrušené nehledě na spánek? Na slova pronesená hovorovým hlasem nereagovala. Na chvíli jsem se zarazil a zamyslel nad tím, co dělám. Vteřina výčitek za vědomí vlastní ubohosti mě rychle přenesla k pocitu síly, nešlo už co víc ztratit.
Nedivil jsem se, že Elis neprobudí můj hlas, vždyť byla schopná přespat i hasičskou sirénu pod oknem, ale bál jsem se svého srdce, jeho šílený bubenický koncert mě děsil. Ztopořeným penisem jsem se dotýkal jejího zadečku. Projela mnou vlna zvířecí agrese. "Pořád je to moje přítelkyně. To ona mi před měsícem vyčetla, že nejsem v sexu dost zkušenej, ani tolik dominantní, jak by si přála. Ona mi ve vzteku na otázku "To tě mám znásilnit?" Odpověděla jednoznačné "Jo!" Tenkrát jsem pln ješitné arogance vstal a uraženě odešel. Teď už se mi ten nápad vůbec nezdá špatný. Nemůžu mít lásku, vezmu si aspoň maso! Udělal jsem poslední zkoušku. Mým drážděním byla čím dál, tím vlhčí a ani tvrdší pohyby ji nevzbudily. Párkrát jsem prstem obkroužil dírku do zadečku a pomalu pronikl až dovnitř. Opět žádná reakce. Přesvědčení o tom, že se mi nemůže nic stát bylo poslední kapkou. Radši budu úchylným vyvrhelem než hrdinou, který zklamal. Facka je nakonec také dotyk, stejně jako je nenávist intimní cit.

Nejkrásnější dílo

9. prosince 2012 v 22:09 | CHRISTOPHER KEZELOS |  Nepopsatelné
Nestává se mi často, že bych některý filmový počin hodnotil pěti hvězdičkami a už vůbec, abych si ho pouštěl stále dokola a viděla víc a víc dokonalosti. Jednou za čas se ale i pravděpodobnost unaví a udělá výjimku. Tou nejsvětlejší je krátkometrážní filmek, který získal v roce 2011 několik vyznamenání včetně toho za nejlepší krátký film. Je důkazem, že k umění stačí pouhá jednoduchá myšlenka a skvost je na světě. Tak už dost keců a rychle k dílu samotnému.


Další články


Kam dál

Reklama