Říjen 2008

Na rozloučenou

27. října 2008 v 22:36 | SiriusNoir |  Jiné světy
Jeden z nejpovedenějších klipů. Placebo zrovna nemusím, ale tahle písnička mě dostala.
Mám rád klipy, básně nebo jakékoliv jiné umění, kterému vládne fantazie a představivost diváka (čtenáře). Každý může v jedné věci spatřovat něco jiného. Tento klip podle mě vyjadřuje, jak by to mělo fungovat v rodině. Rodiče se starají o děti, než se stanou soběstační a založí svou vlastní rodinu. Ve staří by zase potomci měli všechnu tu starost a práci oplatit rodičům.
Líbí se mi kontrast dvou hlavních rolí v klipu. Otec, zřejmě psychicky narušen, neschopen sám se o sebe postarat a syn s láskou a vytrvalostí pomáhající svému otci.
Dost keců, koukněte se sami.


Don´t be afraid...

22. října 2008 v 22:41 | Více autorů internetu |  Obrázky
do_not_look_beind_by_provakat
Immortal_by_larafairie

Lord_of_Time_by_Ironshod

Scarecrow_by_Radojavor

Staring_Contest_by_tegehel

The_Cape_Of_No_Hope_by_crystalglaze

The_Evil_Snowman_by_Beloved_Creature

Wondering_Time__by_angelreich

Romantic

18. října 2008 v 21:10 | Více autorů z internetu |  Obrázky
Endless_love_by_SchwarzeLinse

Společně žít, společně zemřít...
Love_Actually_by_theonlyGabriel

She_with_the_butterflies_by_Zindy


Together_for_always_by_This_Boy

Fantazie

16. října 2008 v 20:22 | SiriusNoir |  Jiné světy
Fantazie
Každý tam někdy pobívá. Ve svém vlastním světě fantazie. Je jedinečný, jen náš. To se může ale zdát i nevýhodou. Někdy bychom se třeba chtěli rozdělit o své sny, někomu je popsat, pochlubit se jejich krásou, ukázat…asi i pro to píšu povídky.
Ale teď už k tématu o kterém chci říct pár slov. Jedná se o svět, kde nemožné nemusí být nic. Nachází se nedaleko, dokonce velmi blízko nás, ale nevidíme ho. Nebudu už to dál natahovat, jedná se o svět, která vytvořila J.K.Rowlingová. Asi se dost z vás teď bude divit nebo obracet oči v sloup, ale je to tak, i já mu, i přes svůj věk, podlehl. Taky jsem dřív ohrnoval nos při zaslechnutí jména Harry Potter, ale co čert nechtěl, koupil mi k Vánocům knihu Harry Potter a vězeň z Azkabanu. Asi bych ji nikdy nečetl, kdybych neviděl nejdřív film. Většinou to u mě bývá naopak, ale tohle je jedna ze dvou výjimek, kdy jsem kvůli filmu četl knížku. Zalíbila se mi idea života na hradě.
Venku je sychravo, děšť bubnuje do oken. Sedím uvnitř, ve velké společenské místnosti s pohodlnými křesly, měkkým kobercem. Kamenné zdi vůbec nejsou studené, ale vyhřáté ohněm klidné plápolajícím ve velkého krbu. Atmosféra tvoří protiklad fijavici, která zuří za ubrečenými okny. Na zdech místnosti kulatého tvaru visí tmavě rudý gobelín s rytířskými vzory, obrazy s hýbajícími se lidmi oděnými v různých róbách ze starých dob a u dveří z tmavého dubu stojí vystaveno brnění některého ze slavných rytířů spjatých s historii tohoto hradu umístěného vedle hlubokého jezera opředného pověstmi.
Tak přesně takhle vypadá ten svět, který vytvořila paní Rowlingová s dokonala má fantazie.

Nechápu proč čím dál více lidí dává přednost filmům před knihami. Vnímají radši to, co jim filmaři strčí před nos, než aby vnímali inzenzivněji a prožívali děj uvnitř, ve svém vlastním světě.

Paříž 2

15. října 2008 v 21:09 | SiriusNoir |  Fotky

Moderní architektonické umění? Děkuju, nehci.
Sacre Coeur.
Tak tohohle "pouličního malíře" jsem si nemoch nevyfotit, sám by měl být modelem. :D
Moje nejoblíbenější...
Eifelovka v noci, hroznej kýč...

Paříž

15. října 2008 v 20:44 | SiriusNoir |  Fotky

Přestože je Paříž obrovské město plné lidí, mile mě překvapily rozsáhlé parky plné zeleně.

Jedna umělecká :-)

Hrady, katedrály a jiné

13. října 2008 v 20:39 | DeviantArt artists |  Obrázky
Abandoned_Gothic_Cathedral_by_I_NetGraFX
Cathedral_by_angelreich
Cathedral_of_Reims_by_Ferithem

ghost_palace_by_arbebuk
Notre_Dame_by_Blood_Of_A_Pirate
Notre_Dame_by_kil1k
Villa_of_Lunacy_vol_2_by_Sebasket

Ruku v ruce

12. října 2008 v 21:29 | SiriusNoir |  Povídky
U staré branky ještě starobylejšího rodinného domku, který by svým vzezřením v noci působil strašidelně, čekal mladý muž. Mohlo mu být sotva devatenáct let. Jeho vzhled by nikoho nezaujal. Hubená postava, hnědé vlasy, šišatý obličej s velkou pusou i nosem. Jedině oči měl hezké, tmavě zelené s příměsí modři. Čekal jen pár minut než z domu vyšla druhá osoba. Dívka o něco málo mladší, zato o hodně hezčí. Rovné světlé vlasy ji splývaly pár centimetrů přes ramena, malý nos i pusa tvořily hezký úsměv a tmavě modré oči vyjadřovaly nepopsatelný výraz, který každého na první pohled musel zaujmout.
"Takže ty to opravdu uděláš, Tome?" zeptala se návštěvníka, který na tuto otázku jen sklopil zrak k zemi před brankou. Osloveného také překvapilo, že v jejím hlase neslyšel ani náznak smutku.
"Půjdeme nahoru?" navrhla dívka.
"Nejdřív půjdeme ještě se Staffi, nechceš? Měla jsi ji vždycky tak ráda."
"Tak jo."Až po tomto návrhu se Daniela poprvé, ikdyž trochu posmutněle usmála.


Fenka amerického stafforda jménem Staffi s trochu přihlouplým výrazem a hravě bláznivou přátelskou povahou byla opravdu jedna z mála tvorů v Danielině životě, kterého nikdy nepřestala mít ráda. Byla pro ni víc než nestálí přátelé. Pes jediný oplácí dobro dobrem, zlo zlem. Záleží na každém, co si vybere. Jak se bude k němu chovat páníček, tak se zachová i pes ke svému páníčkovi. Nikdy nezradí, nezalže, nepodvede, neokrade, ani nezklame. Co mu svěříme, nikomu neprozradí. Je také známo, že psi vycítí lidské emoce a když poznají, že jejich páníčkovi je špatně nebo smutno, nechají se obejmout, položí svou hlavu na lidské rameno a dívají se na něj takovým způsobem, že to každému náladu zlepší.
Na procházce všichni tři skotačili. Staffi potrhle pobíhala od Tomáše, který ji házel aporty k Daniele odměňující vždy za dobře provedený povel něčím dobrým. Pomalu došli až ke cvičáku s psími prolézačkami. Tom nikdy neviděl, že by si Daniela se Staffi hrála a vyváděla tolik jako toho dne. Jakoby s ní už nikdy neměla jít na procházku. Přebíhala překážkovou dráhu společně se psem, házela aporty, tahala se o každý klacek, snažila se ho naučit proskočit zavěšenou pneumatikou, ale Staffi se do ní vždy jen zarputile zakousla nebo ji oběhla a vrátila se zpátky k paničce, která ji drbala za ušima, plácala po zádech a stále k ní mluvila.
Když se všichni unavili, sedli si na lavičku a povídali si.
"Víš kde to jsme?" ptal se Tomáš.
"Kde?"
"Támhle za námi je přece hřbitov, kde jsme byli na naší úplně první procházce a pak jsme šli k…"
"K té kapličce, vzpomínám si." Dívka zamyšleně přimhouřila oči. " Tam to bylo hezký," dodala.
Vydali se zpátky domů. Udýchaná ale spokojená Staffi šla už klidně vedle paničky. Tomáš nechtěl nechat Danielu jen s vlastníma myšlenkama, proto pořád něco říkal. Mluvil o minulosti, škole, svém kocourovi, růžích i oblíbeném seriálu. Prostě co ho napadlo. Než došli zpátky, setmělo se, ale nebyla úplná tma. Letní noci ve městě více připomínají tmu, která nastane před bouřkou než tu nepropustnou čerň, jaká přichází v prosinci už ve čtyři hodiny odpoledne..
Až před tím strašidelným domem znovu Daniela promluvila. "Tak už?"
"Odveď Staffi, půjdeme jinam. Máš doma rodiče, to by nebylo moc dobrý."
Daniela trochu smutně přikývla, odvedla psa a brzy se vrátila zpátky k Tomášovi.
"Tak kde?" zeptala se.
"Na tom přeci už nezáleží."
Ani jeden nevěděl kam jdou. Po několika krocích beze slova vzal Tomáš Danielu za ruku, aniž se na ni koutkem oka podíval. Ona na něj tázavě pohlédla, ale nebránila se.
"Teď už je všechno jedno ne?" odpověděl tajemně na její pohled.

Každý chce žít šťastně až do smrti jak se to říká v pohádkách a život je o vzpomínkách, které se člověku vybaví pár chvil před smrtí. Ne kolik má v tu chvíli peněz nebo jak vypadá. Ani nezáleží na tom, kolik lidí vás vidí umírat, ale kdo z nich vás při tom drží za ruku. Jsou lidé kteří ale nedokáží být šťastni. Často žijí v depresi, osamoceni v pesimismu a beznaději. Nevolají po změně, ikdyž nic jiného si nepřejí. Jindy mají období průměrné, nevýrazné. Neděje se během něj nic zvlášť špatného, ale ani dobrého. Lepší než takový stereotyp už jim připadají deprese. Někdy jsou dokonce i šťastní, ale to také nevydrží nikdy příliš dlouho. Vlastně se ani neví proč. Možná protože jsou tolik zvyklí na předchozí dvě období. Mají vypěstovaný pesimismus a nedůvěru, že sami přestávají věřit ve své štěstí. Cítí i vidí, jak je obklopuje, ale nevěří v něj. Namlouvají si, že to není skutečné, až o tom sami sebe nakonec přesvědčí a opět přichází samota a beznaděj. Těžko se to vystihuje. Každý člověk je jiný a zároveň stejný jako ostatní. Takový člověk byla i Daniela.
"Tak už?" zeptala se nečekaně s jakousi zvláštní nadějí a zároveň strachem v hlase i pohledu.
Tomáš uhnul před tím pohledem. Žádná slova by na něj v tu chvíli nezapůsobila strašněji. Zavřel oči. Celou dobu doufal, že ta slova nakonec neuslyší. Hlavou mu prolétl bezpočet myšlenek, ale jen jednu vyslovil nahlas: "Miluješ mě?"
"Stejně jako ty mě," odpověděla Daniela pomalu a oba mysleli na to samé.

Jejich vztah nepotřeboval sex, něžné doteky nebo sladká slůvka. Bylo to spíše jako manželství založené na vzájemné důvěře, společnému pocitu, že se jeden o druhého mohou opřít. Spolu prostě byli rádi, méně než milenci, více než kamarádi.
Kdyby se Tomáš dozvěděl, že mu zbývá poslední den života, chtěl by ho strávit s Danielou jako její přítel. Ikdyž ji nemiloval tou pravou láskou, byla mu v životě ze všech nejblíže. Co by udělala ona, kdyby měla žít už jen čtyřiadvacet hodin? Pomstila by se všem, kdo ji v životě zradili nebo podvedli. Za tu dobu, co se ti dva znali, zeptala se Daniela jen párkrát jak se Tomáš má nebo co včera, když spolu nebyli dělal. Naopak on se vždy staral o její štěstí více než o své. Věděl, že se Daniela neptá jen protože ho zná a ví, že díky své upovídané povaze jí to brzy řekne sám od sebe, takže bylo zbytečné se ptát. Snad si to jen nenamlouval.

Jejich rty se spojily a duše poprvé v životě úplně splynuly. Ale ani jeden nebyl šťastný. Daniele se po tvářích kutálel pár slz a v Tomášově hlase bylo poznat rozechvění a strach z toho, co se má stát. Chtěl se pousmát, ale jen podivně škubl koutkem úst. Dívali se jeden druhému do očí. "Víš co… řeknu ti mé poslední tajemství… Vždy jsem chtěl vědět jak líbáš…a…taky tě aspoň jednou vidět brečet. Ne ze zlomyslnosti, to nikdy, ale abych v tu chvíli byl ten, kdo ti pomůže a třeba i rozesměje. Jaká ironie, že se to splnilo právě teď," usmál se s bolestným výrazem.
Daniela Tomáše objala a položila mu hlavu rameno. Brzy ucítil jak její slzy prosakují skrze jeho tričko. Přitiskl dívku více k sobě. Chvíli to vypadalo jakoby se už nikdy neměly pohnout. Tomáš cítil zběsilý tlukot Danielina srdce na své hrudi. To mu připomnělo proč tu vlastně jsou. Pomalu vytáhl z pouzdra na opasku nůž. Držel ho slabě před sebou jakoby se ho bál, ale nemohl z něj odtrhnout oči. Stejně jako Daniela, kterou druhou rukou držel kolem pasu křečovitě jako drží dítě hračku, kterou mu každou chvíli budou chtít vzít.
Najednou rychlým pohybem bodl.Ostří snadno proniklo celým Danieliným srdcem. Z hrdla se jí vydral nepopsatelný zvuk. Nebyl to zoufalý výkřik někoho, kdo volá o pomoc, ale spíš úlek. Nečekala, že to bude tolik bolet. Snad ani nečekala, že to Tomáš nakonec opravdu udělá. Nic víc než tento zvuk už nevydala. Tomáš cítil, jak najednou zeslábla, opět ji pevně uchopil do náruče, aby nespadla a pomalu ji pokládal k zemi na měkkou trávu. Ani jeden nemohl uvěřit tomu, co se děje. Nic nechápali, jen se dívali z očí do očí. Tomáš do skleněných, světle modrých očí s řasami mokrými od slz a Daniela do tmavých očí, v nichž se zračil strach a zoufalství. Jakoby nic nechápaly a zároveň si vše až moc jasně uvědomovaly do každého krutého detailu. Vyhrkly z nich horké slzy. Tomáš nevěděl co dělat. Roztřásl se po celém těle. Jednou rukou podpíral Danielu a druhou, potřísněnou krví, se drželi jako milenci až do těch úplně posledních slaboučkých úderů dívčina srdce Tomášovi se zdálo, že slyší každý tep krvácejícího srdce čím dál slaběji. V poslední zoufalé naději dokonce věřil, že opět začne bít silněji, ona vstane a oba půjdou zase společně domů. Za chvíli povolil ještě teplý stisk Danieliny ruky. Zavřela oči a srdce přestalo bít úplně.
Až po dlouhé době si Tomáš uvědomil, že klečí na louce před kapličkou, u které vše před lety začalo.

Švýcarsko 2

12. října 2008 v 21:27 | SiriusNoir |  Fotky

Švýcarsko 1

12. října 2008 v 21:23 | SiriusNoir |  Fotky

Bezcitná

9. října 2008 v 21:43 | SiriusNoir |  Povídky
Už od rána pršelo. Lidé v centru města spěchali do svých vyhřátých kanceláří ještě více, než obvykle. Každý se chtěl co nejrychleji dostat z dosahu malých kapek vytrvale smáčejících jejich hlavy. Snad nikdo si nevšiml muže stojícího u vchodu do jedné z těch moderních, prosklených budov plných různých kanceláří. Neklidně přešlapoval na místě, zato jeho černý labrador poslušně seděl u jeho nohou a klidně pozoroval davy lidí. Muži mohlo být okolo třiadvaceti let. Nepatřil mezi ty největší, ale postavu měl dobře stavěnou.Pohled upíral do neznáma. Úzkými rty rychle vdechoval a následně vydechoval kouř z levné cigarety. Stál, jakoby vůbec nevnímal déšť, který ho smáčel od hlavy až k patě. Těžko odhadovat co se mu v tu chvíli honilo hlavou.


"Zapomněl jste si klíče?" zeptal se postarší muž v obleku chystající se odemknout dveře.
   "Doktora Linuse," vyhrkl mladík náhle vytržený
z myšlenek, až odhodil nedokouřenou cigaretu. "Totiž hledám…doktora Linuse."
   "Jsi to ty, Bene?"Muž v obleku se překvapeně zahleděl do neoholeného obličeje člověka, kterého doufal, že už nikdy nebude muset potkat.
   "Jo, ano, pane doktore, jsem to já, Benjamin…dřív jsem k vám…"
   "Ano, ano já vím kdo jsi, tak půjdeme z toho deště, co říkáš?" Přerušil Bena doktor a odemkl dveře. "Počkej, toho psa ale nech venku…"
   Benjamin se nechápavě podíval na svého známého, ale potom se sklonil k psovi.
   "Poslouchej, Hoky, já teď půjdu jen na chvíli něco zařídit a ty budeš hodný pejsek a počkáš tady na mě, dobře? Neboj, brzy se vrátím." Během vysvětlování se mu Ben díval přímo do očí, potom psa kamarádsky poplácal po mokré hlavě a vešel za doktorem.
   "Tak, co ode mě potřebuješ Bene? Myslel jsem, že už jsi v pořádku," zeptal se doktor.
   "Taky že jo, to jsem, úplně vyléčenej. Ale…jde o Ellis. O mou ženu. Ona a já…je to teď…jak bych to řekl…" Ben působil nervózně. Stále hleděl na své ruce, ve kterých žmoulal zapalovač.
   "Tady ale není manželská poradna…"
   "Jo, já vím že ne, to není…ale potřeboval bych se vás na něco zeptat…" Nejistě pohlédl doktorovi do očí. "....pomoct."
   "Ale…"
   Ben nenechal doktora domluvit, spěšně sáhl do zadní kapsy kalhot a z peněženky vytáhl tři papírové bankovky.
   "No dobrá, první pacient přijde až v půl desáté, tak na jedno sezení čas mám."
   Doktor si peníze zastrčil do kapsy a pokynul pacientovi do ordinace se zlatým štítkem Dr. TIMOTHY LINUS.
   Ben zaujal své obvyklé místo na kraji kožené pohovky a Tim si sedl do pohodlného křesla naproti. Na co Benjamin sáhl, tam zůstal mokrý flek, stále z něj kapala voda, ale vůbec se o to nestaral. Doktor chvíli sledoval, jak se uvelebuje na svém místě a pak začal.
   "Vidím, že od poslední schůzky se leccos změnilo, Bene. Oženil ses a máš dobře placenou práci, povíš mi o tom něco?"
   Benjamin, už o něco klidnější, s potěšením odpověděl: "Práci mám. Skvělou. Vozím kolečka, kopu, pomáhám a tak. S chlapama je sranda. Třeba Johny je samej vtípek, líbil by se vám, pane doktore. No a další jsou taky fajn, jednou mě nechali dokonce jet s rypadlem. Jo, to mě bavilo, a moc. Taky rád pozoruju, jak se všechno mění. Nejdřív je jen kus trávy a pak už tam
najednou stojí pěkná vilka. Taky bychom jednou s Ellis rádi nějakou takovou měli., to jo. Ona má ráda vodu, tak bych jí s chlapama postavil i bazén i s prknem a každý ráno bysme do něj skákali. Jo, to bude dobrý, to bude dobrý," Ben se na chvíli zasnil.
   "Řekni mi něco o té Ellis, asi ji máš hodně rád, viď?"
   "Cože? Jo, to jo no, to teda mám. Teda hodně. Je skvělá. Každej den procházela kolem mě, teda kolem toho obchoďáku, co jsme stavěli. Je hezká, líbí se mi. Řekl jsem o tom i chlapům. Jako to, že se mi líbí. A oni mi řekli, že každej den chodí kolem určitě jen kvůli mně, že se jí jako prej taky líbím. Taky proč by jinak tamtudy chodila, viďte pane doktore. Tak jsem jí jednou řekl, jak je hezká a…"
   "Aha, to je hezké," přerušil doktor trochu zmatené pacientovo vyprávění. "Jak dlouho jste manželé?" Ben při každém Linusově přerušení ihned ztichl a naslouchal doktorovým otázkám, na které s neskrývanou radostí odpovídal.
   "Manželé," rozesmál se Benjamin štěkavě na celou místnost. "My nejsme manželé, ale baví nás to takhle jako říkat. Ellis se to líbí. Je to prej hezký. Říká, že když jsme manželé, tak každýmu je hned jasný, že se máme rádi. A taky že máme. Hodně máme. My spolu i bydlíme, víte, jen my dva. Já vydělávám a ona vaří. Prostě jako manželé." Ben se opět usmál.
   "Rád tě vidím šťastného, Bene, proč jsi za mnou vlastně přišel?" doktor při otázce nenápadně zkontroloval hodiny důmyslně umístěné na zdi za pohovkou pro pacienty.
"Ona se totiž změnila," sklopil zrak Benjamin. "Nevím proč, snad za to můžu i já…" Na vteřinu se zamyslel. "Je úplně jiná. Lidi se měněj, že je to pravda pane doktore? Dyť i já. Dřív jsem byl blázen, ale už nejsem…změnil jsem se. Ellis se začala chovat jinak. Už ne…nejsme jako manželé. Každej večer jsem chodil z práce a vyprávěl jí o všem. Každý Johnyho vtípek, heh, on má fakt dobrý vtipy, ten by se vám určitě líbil. A ona poslouchala. Celou dobu. A ráda. Určitě ráda, smála se a dívala se na mě celou dobu. Ona nikde nepracuje jako já, celý den je doma, tak byla ráda, když jsem se vrátil a začal vyprávět. Říkala mi to. Vítala mě a přitom se smála. Už ve dveřích jsem jí říkal nové vtipy. Sedli jsme si pak ke stolu. Já jedl, co dobrého mi připravila. Ona totiž umí skvěle vařit, víte, pane doktore.
   No ale teď je úplně jiná. Moje chyba to být nemůže, to ne. To ona se změnila. Když přijdu domů, nevítá mě.Ani mi už neuvaří. Nevšímá si mě. Nepovídá si se mnou. Nesměje se, když říkám vtipy.  Přehlíží mě. Neodpovídá na otázky. Dřív sama něco říkala. Nemusel jsem se na nic ptát a ona mi pověděla všechno, co se jí honilo hlavou. Teď se na mě ani nepodívá. Často jsme se dívali navzájem do očí No a teď nic. Ležím na posteli a koukám na ni. Pořád jen koukám a ona nic. Chápete to? Když na vás někdo pořád kouká, znáte ten pocit, musíte taky. Musíte se na něj aspoň podívat, ale ona ne. Vůbec nic. Asi mě už nemá ráda. Nevím proč."           
Ben se na dlouho odmlčel. Díval se na své velké ruce a kroutil při tom hlavou jakoby nemohl pochopit proč se k němu Ellis takhle chová. Při dalších doktorových slovech sebou polekaně škubl.
   "Co jsi dělal dál, Bene? Podařilo se ti s Ellis aspoň promluvit?"
   "Já…no…naštvalo mě to. Ne, to je špatný slovo. Moc mě mrzelo, jak se chová, ale vlastně jo, taky štvalo, protože neměla žádnej důvod. Naschvál jsem s ní taky přestal mluvit. Pouštěl jsem si televizi co nejvíc nahlas. V noci jsem jí foukal do obličeje, abych ji vzbudil a pak se otočil a hrál, že spím. Kouřil jsem v ložnici, protože jí to vadilo a nic po sobě neuklízel. Ale ona to uměla líp. Ještě víc si mě nevšímala, nevařila a nic po mě neuklízela. Dělali jsme si naschvály. Já si musel sám kupovat jídlo v McDonaldu. Nic z toho jí nevadilo. Asi už jí na mě nezáleží. Víte, dříve říkala, že ráda vaří. Ráda vařila pro mě.
   Pak už nevařila vůbec. Začal jsem se o Ellis bát. Doma nejedla, asi taky chodila na jídlo jinam, abych neviděl, jak vaří. Zhubla a zdá se mi i ošklivější. Začala se chovat divně, fakt divně. Nic po sobě neuklidila a to byste koukal jaká ona bejvala pořádná. Když se nudívala, uklízela i několikrát denně. Ale pak se to změnilo. Doma to začalo něčím dokonce hrozně smrdět. Kouříval jsem dvě krabičky za den a to i v kuchyni a obýváku, chtěl jsem ji tím taky naštvat, víte.
   Ale stejně ji mám rád. Všechno jsem řekl Johnymu a on mi poradil, ať Ellis něco koupím, třeba kytku. Tak jsem koupil růži, krásnou. I prodavačce se líbila. Prej nějaká nová odrůda nebo tak něco, já se v těchhle věcech nevyznám. Tak jsem jí ji dal, omluvil se, a řekl ten nejlepší Johnyho vtip. To je zabírák, jak on říká. Znáte ten o housence a opilcovi ne?"
   Ben vybuchl v záchvat smíchu. Vypadalo to, jako by nemohl přestat.
Po několika minutách náhle přestal a vážným tónem pokračoval. Doktor ho celou dobu sledoval čím dál starostlivějším pohledem.
   "…nevzala si ji…ani se na mě nepodívala…ani na tu krásnou růži. Nic, dál hrála tu svoji hru a u vtipu se ani nepousmála." Ben měl slzy na krajíčku. Chvíli popotahoval, než opět pohlédl na Linuse. S tím nejprovinilejším výrazem řekl: "A…no…potom jsem zase dostal vztek…Musel…prostě jsem musel upoutat aspoň kousek její pozornosti. Mučila mě a já nevěděl proč. Za co? Řval jsem na ni. Ležela už v posteli. Odhodil jsem peřinu, chytil Ellis za ruku a křičel. Nadával jsem jí…sprostě…hodně sprostě, neměl jsem to dělat… ne, to neměl. Vyčetl jsem jí všechno, co se mi nelíbí. Vtiskl jí do ruky tu růži, kterou si nechtěla vzít. Pevně. Tak pevně, až jí začala téct krev. Ale ona nic, hlásku nevydala…jedinej pohled …nic… Je tak bezcitná…Proč mi to dělá, pane doktore? Já myslel, že jsme skoro manželé a ona pak tohle….tohle všechno. Nevím, co dělat. Proto jsem přišel za váma…mě jste pomohl. Vyznáte se v lidech, tak mi prosím řekněte, co mám dělat?"
   Nebylo pochyb, že Benjamin se musí znovu léčit a to co nejrychleji. Doktor Linus věděl, čeho je jeho pacient schopný. Musel něco udělat. Čím dříve, tím lépe. Poslal Bena do práce a ubezpečil ho, že s Ellis promluví a až se vrátí domů, bude na něj jeho žena už určitě nedočkavě čekat s večeří, tak jako dřív.
   Ben napsal doktorovi svou adresu. Uklidněný jeho sliby, dokonce s dobrou náladou, odešel do práce. Doktor se naopak vydal do pacientova domu.

  
Timothy Linus spěchal.Benjamin naštěstí bydlel necelých dvacet minut jízdy autem od ordinace. Po celou cestu si Tim srovnával dohromady všechny své poznatky o pacientově stavu. Ben uvažoval jako přibližně osmileté dítě. Naivně věřil všemu, co mu kdokoliv řekl. Byl přecitlivělý a výbušný. Nikdo ho však nepovažoval za nebezpečného. Jen doktor Linus věděl, čeho může být schopen.
   Jednou si Benův mladší bratr Billy přinesl domů kotě. Celý den si s ním oba hráli, dokud zvířátko nevytasilo drápky. V zápalu hry do krve škráblo Benova brášku do ruky. Benjamin měl Billyho moc rád. Cítil povinnost dávat na něj pozor. Proto když uviděl, že brečí a drží se za krvavý šrám na zápěstí, popadla ho zuřivost, vztek na toho, kdo ublížil jeho malému bráškovi. Kdyby rodiče včas nepřivolal dětský pláč, snad by Ben malé kotě umlátil.
   To se ale stalo už před více než deseti lety. Od té doby Benjamin pravidelně navštěvoval ordinaci doktora Linuse a nic dalšího závažného se nestalo. Po čtyřech letech ukončil léčbu a našel si práci jako pomocný dělník na stavbě.
   Linus dorazil k paneláku, ve kterém Ben bydlel od svých osmnácti let. Zazvonil ve třetím patře u dveří se jmenovkou Benjamin Niebish. Nikdo se neozýval, i když Ellis podle Benových slov měla být doma. Z bytu navíc vycházel silný, podivně nasládlý zápach. Doktor se rozhodl s domovníkovou pomocí dveře vypáčit. Byt byl v hrozném stavu. Špínu, prach a nepořádek umocňoval příšerný zápach vycházející z ložnice. Do místnosti skrz zatažené závěsy vnikal jen zlomek denního světla. Stěnu u postele zdobila skvrna zaschlé krve, stejně jako koberec a část postele s rozházeným povlečením.. Na ní ležela Ellis. Hlavu měla nepřirozeně natočenou na stranu, mrtvolný pohled upřený na strop. V jedné ruce křečovitě držela uschlou růži. Zkrvavenou dlaň měla poškrábanou a popíchanou trny.
   Tim to stále nedokázal pochopit. Věděl, že Benjamina čas od času popadl amok, ale tohle bylo trochu moc. Pitva za příčinu smrti označila porušení míchy v důsledku zlomeného vazu. Také objevila ránu na temeni hlavy, která způsobila krvácení do mozku, a pohmožděné zápěstí. Nikdo kromě doktora Linuse nedokázal přimět Bena k vysvětlení.
   Benjamin seděl u malého stolku s pohledem upřeným na své ruce, jakoby se stále divil proč je obepínají chladná pouta. Snad by si ani nevšiml, že se naproti němu někdo posadil, kdyby na něj doktor nepromluvil přátelským, ale vážným tónem.
   "Ahoj Bene."
   Vězeň prudce pohlédl na známou tvář. "Já nic neudělal, nemohl bych, dyť mě znáte. Řekněte jim, že Ellis miluju. A myslel jsem, že i ona mě. Nechápu, že je najednou pryč a já musím být tady s těmi vrahy a sám. Proč to udělala, pane doktore? Proč? Proč?" vychrlil ze sebe.
   "Čekal bych, že na to mi odpovíš ty…" Doktorův přátelský, téměř milý hlas Bena uklidnil.
   "Ne, já to také nevím. Prostě je…pryč…nic z toho nechápu. Proč mi aspoň něco neřekla?" smutně kroutil hlavou Ben.
   "V ordinaci jsi mi vyprávěl, že se k tobě začala chovat divně, nevšímala si tě, nevzpomínáš si, kdy to začalo?"
   "To nevím, nepamatuju se. Jen vím, že se prostě jeden den úplně změnila, opravdu nemám tušení proč, dyť já bych vám nikdy nelhal, pane doktore…"
   "Dobrá, já ti věřím, ale zeptám se tě ještě na nějaké otázky, jestli ti to nebude vadit, Bene."
   "Odpovím vám na všechno."
   "Hádali jste se s Ellis někdy?"
   Ben se zamyslel. "Jo, někdy jo. Ona třeba nesnášela fotbal. Každou neděli se ráda dívala na pořad o vaření, ale já se koukal na fotbal. Štvalo jí to. Nebo se na mě taky zlobila, když jsem si ušpinil košili. Říkala, že po mě akorát pořád musí prát a uklízet. Ale to je přece normální…manželé se hádaj. Moji rodiče se taky hádali…Proč se mě ptáte zrovna na tohle?"
   "Ona tebe ničím neštvala? Nevadilo ti třeba když tě nenechala sledovat fotbal nebo tak podobně?"
   "Ne, to ne. Ellis mě vždycky nakonec nechala se dívat. Byla moc hodná, víte." Ben se zasněně usmíval dokud ho doktor nevyrušil.
   ""Kéž by taková byla i má žena, ta mi před začátkem zápasu naschvál schová ovladač, aby si mohla přepnout na svůj program," pokusil se o vtip Tim.
   "To máte ale blbý," řekl zcela vážně Ben. "To Ellis mi nic nezakazuje, jen psa mi nedovolí."
   "Jak to? Tenkrát u ordinace jsi čekal s nějakým černým psem, ten nebyl tvůj?"
   "To jo, to je Hoky. Mám ho moc rád. On dokonce umí proběhnout takovou tou tmavou rourou, kterou máme na cvičáku. Ale toho mi nedovolila. Přivedl mi ho Johny z práce, protože by ho jinak utratili. Hoky totiž špatně vidí a jednou prej oslepne úplně. Tak jsem řek, že si ho vezmu radši k sobě. Jenže když jsem ho přivedl domů, Ellis se hrozně zlobila. Opravdu moc. Dokonce na mě křičela a pak…"
   Ben se zastavil uprostřed věty s otevřenou pusou. Díval se na zeď s přimhouřenýma očima, jakoby si něco uvědomil.
   "To bude možná ono…" řek po chvíli a opět se zamyslel.
   "Co? Vzpomněl sis na něco?" snažil se ho popohnat doktor.
   "Ano…jo vzpomněl. Jak jste se ptal…kdy jsme se hádali. To bylo ono. Naposledy jsme se pohádali právě kvůli Hokymu."
   " A po této hádce se začala chovat tak, jak jsi mi vyprávěl?"
   "Ne," Ben ještě více mhouřil oči ve snaze vzpomenout si. "Ona mu dokonce řekla čokle…a…ať vypadne. Prej že psi smrděj. Tlačila ho ze dveří na chodbu. On ale nechtěl, chtěl zůstat se mnou. Cejtil, že ho budu mít rád. To psi prej dokážou vycítit, věděl jste to?"
   "Ano, ano, ale co se dělo dál?"
   "Opravdu? Já to teda nevěděl, jedna ženská to říkala v televizi. No potom…ona totiž, jak chtěl Hoky vběhnout zpátky do bytu, praštila ho Ellis dveřma do čumáku, když je zavírala. A to psy hrozně bolí, ale to určitě taky víte. Bolelo ho to tak, až zakňučel. Bylo mi ho líto a pak…potom já…totiž..dostal jsem…" vězeň sklopil provinile hlavu. Další slova téměř zašeptal. "…dostal jsem vztek. Řekl jsem Ellis…řekl jsem toho hodně…opravdu hodně jsem na ni řval…Teď mě to mrzí, pane doktore. Ona se mi ale začala smát. Jak jsem prej zrudnul a že jsem trapně ubohej…jo, přesně tak to řekla. Štvalo mě to. Ani se na mě nedívala, otočila se a odešla do ložnice. Začala stlát postele jakobych tam vůbec nebyl. Chytil jsem jí, aby se na mě musela dívat. Přitiskl ke stěně vedle postele a vysvětloval, že Hokyho zabijou, jestli si ho nevezmeme. Začala brečet, bylo jí toho chudáka pejska taky líto. Znamenalo to, že si ho necháme, bude náš. Byl jsem hrozně šťastnej. Objal jsem ji a hlavu si dal na prsa. Vždycky když jsme se objímali, měla hlavu na mým hrudníku a já ji hladil po vlasech. Přestala brečet, když se ozvalo křupnutí."
   "Jaké křupnutí?"
   "Stejný zvuk dělala když si protahovala krk, nic zvláštního, ale v tu chvíli mi to přišlo taky trochu divný. Nevím proč, asi protože pak bylo takový ticho. Byla hodně ospalá, objímal jsem ji, ale připadalo mi jakoby se jí chtělo spát. Pak už jsem ji jen uložil do postele. Takhle jsme se udobřili, ale další den se právě začala chovat úplně jinak. To už jsem vám ale myslím vyprávěl. Nevím proč mi to udělala…"

Klavíristka

8. října 2008 v 21:30 | SiriusNoir |  Povídky
V letním období, kdy se Slunce dlouho drží na obloze, než ho vystřídá ta nejčernější tma, seděl mladý, nedávno pětadvacetiletý, muž na schodech vedoucích do zahrady s dřevěnými lavičkami, písčitými cestičkami a ovocnými stromky. Slabé světlo ve dveřích za ním zvýrazňovalo nápis Psychiatrická léčebna. Bláznův obličej s nepravidelnými rysy začal ovívat studený větřík. Pohrával si s jeho neupravenými blonďátými vlasy, ale nedokázal vytrhnout mladíkovy tmavě modré oči ze soustředění. Na tmavém nočním nebi vládl couvající půlměsíc s hvězdnými pomocníky, přesto bláznova pozornost byla upřena někam jinam. Na černé místo přímo nad zahradou. Na zdánlivé nic, prostě do neznáma.Právě přemýšlel o skutečnostech nazývajících se nekonečno, nedosažitelno, lidská maličkost, záhada, čas a spousta dalších, které ho napadaly při pohledu k nebi. Představoval si, že tam nahoře, kde na první pohled nic není, právě teď vidí neznámé planety. Co když ta miniaturní tečka, která před malou chvílí jen na pár sekund zablikala, znamenala výbuch obrovských rozměrů, při jakých vznikají planety jako je třeba Země a on je jediným divákem? Napadlo ho, jak taková na první pohled zanedbatelná maličkost může ve skutečnosti znamenat něco mnohonásobně většího, radikálnějšího.
Někteří lidé považovaní za blázny dokáží racionálně, dokonce až filosoficky uvažovat. "Jaká maličkost asi hrála důležitou roli v životě tohoto stále ještě mladíka?," mohl by se zeptat někdo z vás. Může jedna spermie, zmutovaný gen nebo jen malá odlišnost v mozku za to, že se natolik liší od ostatních a musí být v tomto ústavu?
Samuel se už jako velmi malý odlišoval od ostatních . Dlouho se nijak neprojevoval. Nesmál se, nevšímal si ostatních a plakal jen v opravdu vyjímečných případech. Jeho rodiče se nejednou obávali, že se Sam, jak mu říkali doma, narodil hluchý, němý, opožděný nebo dokonce vše dohromady. Lékaři nic z toho naštěstí nepotvrdili. Dítě samo začalo mluvit ve třech letech, což je přibližně o půl roku později než většina ostatních. Pokud ovšem považujeme pár skoro šeptaných frází typu "Dobré ráno" nebo "Dobrou noc" za plnohodnotné mluvení. S učením problémy neměl, ikdyž nejchytřejší zrovna také nebyl. Svou nemluvností si nezískal příliš kamarádů, nikdy ho to ale moc nemrzelo. Raději pozoroval ostatní jak si hrají a baví se mezi sebou, než aby se k nim přidával. Vypadal při tom, jakoby dělal výzkum nějakého neznámého zajímavého živočicha. Ostatní si z něj dělali legraci, někdy se to neobešlo bez posměšků a nadávek, ale to vše nechávalo Samuela klidným. Byl vyšší než většina stejně starých dětí, takže přirozený respekt jeho vrstevníkům nedovoloval zajít moc daleko. V deseti letech přečetl všechna díla od Alfreda de Musseta, což také není mezi takovými dětmi vyhledávaná literatura. Snad díky tomu měl už ve dvanácti letech jasnou představu o své budoucnosti. Chtěl jediné, a to zemřít spokojený. Nezáleželo, jestli by to bylo za týden nebo až za padesát let. Od té doby v životě kladl vždy a jedině na první místo lásku a city. Často říkával : "I kdybych měl hodně přátel, všechny do jednoho bych vyměnil za jedinou lásku." Ale jediný, kdo to od něho mohl slyšet, byl jeho pes, americký stafford - na pohled drsný, až agresivní, ale uvnitř věrný a přátelský. Samuel ho dostal k třináctým narozeninám od svého otce. Ten opustil svou ženu a syna kvůli americké černošce, se kterou se skoro každý večer po práci tajně scházel v hospodě. Sam si tátu pamatoval jen z fotografií, ale psa si rád nechal a pojmenoval ho právě po dárci - Villian, což v cizí řeči neznamená nic jiného než "darebák". Sam mu říkal zkráceně Villi. Pes se stal Samovým nejlepším přítelem. Sice byl tvrdohlavý, ale nikdy nezradil, ani nezklamal důvěru svého páníčka.
Samuelovy sny o lásce se naplnily skoro jako podle romantické tragédie z Hollywoodu. Tak trapně, až v tom začal vidět genialitu. Samuel šel toho dne s Villim na pravidelnou veterinární prohlídku. Pes nejspíš cítil, že ho nečeká nic dobrého, nečekaně se vyškubl z pánových rukou a zamířil si to přes silnici k lesu. Nestihl se ale vyhnout projíždějícímu autu. Mladá řidička se pochopitelně bála o zvíře, které možná zabila, a tak Villiho i se Samem odvezla k nedalekému veterináři a soucitně počkala na diagnózu lékaře. Villiho zranění byla natolik vážná, že zemřel doktorovi pod rukama. Vše špatné je ale pro něco dobré, zní otřepaná fráze, která se potvrdila i tehdy. Samuel se následujícího půl roku mohl oprávněně nazývat nejšťastnějším člověkem na světě. Jeho slova, ve kterých by měnil své nejlepší přátele za lásku, se vyplnila až příliš doslovně. Ale časem se ze vztahu vypařovala ta zamilovanost, jedinečnost a nadšení. Ana byla sice vyjímečná žena, ale to nestačilo. Sam si s postupujícími měsíci čím dál více uvědomoval, že tohle není život, jaký by chtěl.V hlavě si za ty léta samoty vytvořil přesnou představu života a ten nynější jí neodpovídal. Jeho vyčtený a vysněný svět ani nemohl nikdy existovat. V době, kdy si začal tuto skutečnost přiznávat, změnil se a ne v zrovna dobrém smyslu. Střídání nálad se stalo pravidelností a stupňovalo se. Jednu chvíli si gratuloval, jak skvělou má přítelkyni, uspokojoval se tím, že nic víc nepotřebuje a jen spokojeně ležel u jejích nohou. Klidně během půl hodiny se jeho pocit štěstí dokázal změnit v hlubokou depresi, pocity beznaděje a bezmoci. Tehdy odcházel od milovaných nohou a svou životní lásku rovnou začal hrubě obviňovat za jeho špatný osud. Nejednou ji označil za jedinou příčinu ubohosti jeho života. V dalším okamžiku ji v zoufale zamilovaném obětí žádal o odpuštění a děkoval za to, že mu jako jediná na světě umožnila radovat se z pouhé existence. Ana ho milovala, alespoň si to myslela, celou svou duší, ale při jednom z těch Samuelových návalů vzteku, kdy ji dokonce uhodil, a to nijak šetrně, beze slova, ale s pláčem odešla a už nikdy se nevrátila. Všechny omluvy a sliby, které Sam ještě křičel za jejími zády jen přidávaly další a další slzy na dívčině zklamané tváři. Více než dva týdny po tomto nečekaném rozchodu žil Samuel jen z naděje na odpuštění. Něco se ale jen tak odpustit nedá. Kdyby mu Ana dala ještě jednu šanci, vše by se nejspíš opět vrátilo do starých dobrých kolejí, ale dříve nebo později by se stalo něco podobného a možná ještě horšího, než rána do obličeje. To Ana věděla a nechtěla riskovat. Radši se snažila co nejrychleji zapomenout na to, že někdo jako Samuel v jejím životě vůbec existoval. Ve chvíli, kdy Sam ztratil veškerou naději, skončil i jeho život. Alespoň takový, jaký měl doposud. Samuel mockrát uvažoval nad sebevraždou, ale vždy takové myšlenky zapudil stejnou úvahou : "Proč se zbavovat života, když už ho člověk jednou má?" Místo aby dobrovolně a nenávratně odešel, tak si jednoduše vybral svět jiný. Přemístil svou duši do světa se svými pravidly, myšlenkami a vlastní realitou. Potom už šly události v rychlém sledu za sebou, až se ocitl zde v psychiatrické léčebně.

Vždy chodí plně ponořen do svého snu. Na pohled vypadá nepřítomně, zamyšleně, někdy s nádechem zájmu či zvědavosti. Nikdy nemluví. Jen občas vydává zvuky, kterými vyjadřuje své emoce. Zní to spíš jako nějaké mručení vycházející odněkud zevnitř jeho těla.


***


Venku se ochladilo. Samuel se tedy rozhodl vrátit dovnitř. Šel dlouhou chodbou. V celé budově vládl klid, noční mír, ale čím více se Samuel blížil ke konci chodby, tím hlasitěji slyšel neznámé zvuky. Byla to hudba vycházející z prosklených dveří na konci. Sama ty zvuky vytrhly z přemýšlení a zasadily semínko zvědavosti. Dveře vedly do jedné z největších místností v léčebně. Jednu třetinu tvořily stolky a skříně, druhou televize, velký gauč a asi pět pohodlných, častým používáním prodřených křesel. V poslední části stál starý klavír s ošoupanou stoličkou a pár dekorativních, středně velkých stromků. Pacienti si v téhle nejútulnější místnosti z celé budovy mohli zahrát různé stolní hry, dívat se na televizi, procvičovat hru na klavír, nebo jen tak relaxovat a povídat si s ostatními. Když Samuel vešel dovnitř, zvědavě se rozhlédl jakoby tu byl poprvé, idkyž zde trávil skoro tolik času jako v zahradě. V tu chvíli dva pacienti hráli v koutě šachy a další tři blázni seděli u klavíru plně zabráni do pozorování mladé dívky hrající poutavou melodii. Posledním člověkem v místnosti byla stará bláznivá paní sedící co nejdále ode všech. Kolébala se ze strany na stranu na židli, neustále se pochechtávala, ukazovala si na ostatní a něco nesrozumitelného si rychle mumlala pod vousy. Sam se přidal k trojici posluchačů, aniž by si ho někdo všiml. Prohlédl si dívku hrající na klavír. Neznal ji. Nikdy v životě ani neviděl nikoho tak krásného. Havraní vlnité vlasy kontrastovaly s jejím bledým obličejem. Malý nos, smyslné rty svádějící k něžnému a zároveň vášnivému polibku a divoké zelené oči tvořily vyjímečnou krásu jejího obličeje. Kolem krku měla těsně uvázaný řetízek z černé kůže, na kterém stříbrná růže matně odrážela tlumené světlo z nástěnné lampičky. Její slabé prsty se ladně pohybovaly po klávesách. Na zápěstí, snad ještě bledším než její tvář, se třpytil stříbrný řetízkový náramek špatně zakrývající ještě nezahojenou tmavě růžovou jizvu. Tento letmý pohled Samovi stačil. Zavřel oči, nepotřeboval je, protože to, co ho přilákalo, se nyní ozývalo po celé místnosti.
Ta dívka se jmenovala Nathalie. Zdálo se, že ve věku krásných třiadvaceti let měla život ještě před sebou, ale opak byl pravdou. Prožila toho možná až moc. Užívala si obyčejného života s jeho radostmi i starostmi, dokud se do něj nevloudila láska. Ví někdo proč ty nejlepší dívky přitahují protějšky, které je jen stáhnou sebou na samé dno? Nejpravděpodobněji je na vině dívčí citlivost a zranitelnost. Ta si k sobě žádá statného hrdinu, který ji ochrání před nástrahami tvrdého života. V jehož náruči najde svůj úkryt a zároveň útočiště. Ale tito, jak jsem je nazval, "hrdinové" si také svou převahu a sílu nezřídka dokazují právě na dívce, kterou by sami měli chránit. Nathalie věnovala své srdce právě jednomu z nich. Její láska k Danielovi nevznikla nijak vyjímečně, - na koncertě se velmi blízce seznámila s žádaným, dobře stavěným kamarádem její kamarádky - ale i tak se pro něj dokázala vzdát téměř všeho. Přerušila studium na vysoké škole a odjela s ním na druhý konec státu. Pravda je, že opustila "jen" nestálé rodinné zázemí (otce neměla a žila jen s matkou neustále obviňující svou dceru ze všeho špatného na Zemi) a pár opravdových přátel. Ale získala tím jen "romantické" chvíle v hospodě s podnapilým a nadrženým majitelem jejího zklamaného srdce. Výsledkem jednoho z takových večerů se stal nově vznikající život uvnitř mladé dívky. Život lidí nepřímo ovlivňuje spousta věcí, ale nejvíc asi lidé v jejich okolí. Díky tomu se změnila i Nathalie. Měla dny nevýrazné, kdy se starala jen o ty stereotypní starosti všedního dne, ale i takové, kdy už od rána zářila dobrou náladou, bohužel po takovém dni následovala večer o to hlubší deprese.Za více než dvacet let už ztratila nebo se vzdala mnoha snů. Od dětského přání být veterinářkou a pomáhat zvířátkům, přes romantickou svatbu na tajemném polorozpadlém hradě v Itálii, až po bláhovou naději, že časem se Daniel změní k lepšímu. Většina dívek dříve či později dospěje k názoru, že jen jediný sen je opravdu důležitý a má smysl. Tím je ychovat zdravé a spokojené dítě. Blýskalo se na lepší časy, Nathalie totiž čekala dvojčata. V té době cítila, že už snad nikdy ani nemůže být šťastnější. S myšlenkou na děti jí vystačila dobrá nálada, i přes nevolnosti, po celý den. Nesčetněkrát si představovala, jak svým dětem dá život plný štěstí a lásky. Ani v den očekávaného porodu neztrácela optimismus, ani úsměv. Jenže u samého porodu nastaly komplikace větší, než bývají obvykle. Jedno dítě, byla to holčička, pro kterou měla Nathalie vymyšlené jméno Tereza, se bohužel narodilo bez známek života. Oběsilo se na pupeční šňůře svého ještě nenarozeného mladšího bratra. Chlapec pojmenovaný Vincent se narodil v plném zdraví.
Nathalie v sobě však nedokázala najít tu mateřskou lásku, kterou plánovala své děti zahrnout. Vincenta nepovažovala za své dítě. Pro ni byl jen vrah - ten, kdo zabil její dcerku. Nedokázala mu odpustit. Časem se projevilo, že ani není zcela zdravý, jak se zdálo po porodu. Už po prvním měsíci života dostával nečekané dávivé záchvaty, kterým se nedalo předejít. Podle všeho dárek do kolébky od rodičů - silných kuřáků. Nathalie Vincenta kojila, přebalovala, četla mu pohádky, utěšovala, když v noci brečel, ale to vše jen z jakési povinnosti. Sama doufala a věřila, že se její vztah k němu zlepší, ale nezměnilo se nic. Pokaždé, když se na své dítě jen podívala, neubránila se pocitu nenávisti. Vždy, když ho uslyšela brečet, mimoděk se jí v mozku vybavilo ticho. Přesně takové, jaké nastalo, když porodila mrtvé dítě - doktoři i sama rodička v tu chvíli zatajili dech, aby se po celé místnosti mohl naplno rozeznít křik novorozeněte, jenže nic se neozvalo.
Danielova reakce byla pro slabou, psychicky vyčerpanou Nathalii překvapením. Když manžel viděl jakým chladným pohledem matka své dítě probodává, začal se o Vincenta více zajímat a dokonce i starat. Choval ho, mluvil na něj, četl mu pohádky a dělal srandovní obličeje, aby jeho syn pocítil opravdovou rodičovskou lásku. Dokonce značně omezil svůj pobyt v hospodě, aby s ním mohl být, ale také protože už Nathalii nedůvěřoval - ne jako matce svého dítěte. Nathalie velkou část dne prospala (ikdyž se Daniel staral o Vincenta víc než dost, noční vstávání k řvoucímu prckovi zůstalo prací pro matku). S nikým se už nestýkala. Všechny kamarády a rodinu opustila kvůli manželovi, který se jí už také tolik nevěnoval. Začala dokonce žárlit, protože mnohem více lásky projevoval Vincentovi, než jí. Pro ni by nikdy nepřestal pít, ale jakmile tu bylo "to mimino", vše se změnilo. Tak se v této rodině vytvořila hluboká propast. Nathalie ale věděla, co jí způsobilo a pokusila se bojovat.
Jednou večer, manžel byl ještě v práci, si šla napustit horkou vanu po dni plném starostí. Už několik hodin ji nerušil žádný dětský křik. Vincent nejspíš usnul. Toho chtěla Nathalie využít a odpočinout si ve vařící lázni. Než se naložila do vany, ještě pro jistotu dítě zkontrolovala. Leželo v postýlce, ale nespalo. Vincent s očima dokořán zíral před sebe. Jeho vystrašený upřený pohled hraničil s šílenstvím. Pusa, co nejvíce otevřená, lapala po vzduchu. Nadechnutí sice nebyl až takový problém, ale vydechnutí stálo to malé tělíčko obrovské úsilí. Celé tělo, jakoby se snažilo něčemu silnějšímu vzepřít. Dítě svíralo své malé ručičky v pěsti a prudce kopalo nohama. Nathalie nějakou dobu nehnutě stála a šokovaně pozorovala svého dusícího se dvouměsíčního syna. Nebyl to Vincentův první takový záchvat, matka už věděla, co dělat. Na poličce u postýlky stála připravená malá inhalační lahvička s protialergenem. Stačilo ji vzít a vstříknout jednu dávku dítěti do krku. Nathalie natáhla ruku po lahvičce, ale v půli cesty se zastavila. Přivřela oči, jakoby o něčem složitém usilovně přemýšlela. To vše se událo během necelé minuty. Když znovu oči otevřela, už vůbec nevypadala šokovaně, ani zamyšleně. Naopak, vyzařoval z ní klid, bezstarostnost, vyrovnanost. Cestu k inhalátoru nedokončila. Nathalie se otočila a v absolutním klidu odešla z pokoje do koupelny. Tam se svlékla, zamkla dveře a pomalu se ponořila do vany. Stále přibývající horká voda ji připravila o zbytek všech sil. Ležela a už nikdy se nechtěla ani hnout. Jediné, na co měla ještě dost sil byly myšlenky a těch se jí hlavou honilo až příliš. Co to udělala? Její dítě právě leží ve vedlejším pokoji a bojuje se smrtí. Možná už ani to ne. Je její život natolik dobrý, aby ho mohla brát ostatním? Co to dítě vůbec provedlo tak špatného? Co se bude dít, až se manžel vrátí z práce a uvidí svého syna udušeného? Odpustí své ženě někdy? Může někdo mít vůbec rád osobu, která nechala zemřít jeho milovaného? Má život ještě smysl? Nathalie chtěla ty myšlenky zastavit. Otevřela oči a rozhlédla se, kde vůbec je a co dělá. Její pozornost zaujaly dva předměty. Možná je sama podvědomě hledala. Byly to nůžky a její ruční holící strojek. Vzala strojek do ruky. Chvíli si ho prohlížela jakoby nevěděla k čemu slouží. Pak si začala holit jednu nohu, ale po dvou tazích přestala. Strojek pomalu, rozvážně rozebrala a nechala si jen malou žiletku. Vjejím odrazu viděla nepřítomný pohled tmavě zelených očí, které říkaly : "Už není jiná možnost." Nathalie se lehce dotkla zápěstí levé ruky studeným ostřím oceli. Zavřela oči a prudce řízla. Ucítila, jak se jí teplo rozlévá po ruce. Řízla podruhé. Nevěděla, jestli má otevřít oči, bála se toho, co uvidí. Cítila bolest, ale vedle drásajícího svědomí a spousty bodajících myšlenek jen slabě. Nathalie se odhodlala otevřít oči. Viděla, že levou ruku má celou od krve, které rychle přibývalo. Tmavě červené skvrny zdobily okraj vany, a dokonce jedna krvavá čára stékala po zdi. Průzračná voda se pomalu měnila v sytě růžovou. Nathalie, bledší než upír, sledovala hluboké rány, z kterých se nepřestávala řinout rudá krev. Cítila se čím dál, tím slabší a unavenější. Nic si nepřála víc, než jen zavřít víčka a počkat, než to všechno přejde. V tom si uvědomila, že jakmile usne, už se neprobudí a stejně se tím nic nevyřeší. To ale nechtěla. Najednou pocítila obrovskou chuť do života a strach ze smrti. Chtěla si užívat, hýbat se, běhat, jíst, milovat, hádat se kvůli maličkostem, ne tu jen ležet a čekat, než z ní nadobro odejde život. Druhou rukou si co nejpevněji stiskla krvácející ránu na zápěstí. Ale o to víc začala krvácet druhá řezná rána na předloktí, na kterou už Nathalie nedosáhla. Byly od sebe moc daleko. Dívka se jen ironicky pousmála nad svou beznadějnou snahou. Je zajímavé, jak takový na první pohled detail, jakým je délka místa mezi dvěma ranami, dokáže rozhodovat o životě a smrti. Nechala ruku krvácet a opět se odevzdaně ponořila do vody. Její tělo bezvládně leželo pod vodou, jen nos vyčníval nad hladinu. Nathalie slyšela proud vody dopadající do přeplněné vany a tlukot svého srdce. Bušilo slaběji a slaběji. Jen smířeně čekala, až ho neuslyší vůbec. Úplně poslední, co ještě vnímala byly Danielovy nadávky kvůli vytopenému bytu a bušení do dveří. Kdyby manžel přišel jen o deset minut později, neměla by jeho žena naději na přežití.
Nathalie se probudila v nemocnici, s hadičkou napojenou na žílu, zesláblá a unavená. Zotavovala se až nečekaně rychle, takže už za týden k ní byl poslán psychiatr (je to rutinní postup u lidí po nepovedené sebevraždě). Ten u Nathalie rozpoznal několik psychických nemocí včetně paranoiy se slabými projevy schizofrenie a doporučil pobyt v léčebném ústavu. Daniel bez váhání souhlasil s prohlášením své manželky za nesvéprávnou a jejím přemístěním do psychiatrické léčebny.
Po celý Nathaliin pobyt v nemocnici se nikdo ani slovem nezmínil o Vincentovi. Myslela si, že o něm nikdo nemluví ze soucitu k ní jako k matce, která nedávno přišla o svého syna.
Všichni si, podle Nathalie, nejspíš mysleli, že se Vincent udusil, zatímco ona byla v koupelně, takže s jeho smrtí nemá nic společného a vlastně o ní ani neví. Ale nikdo jí nechtěl nic říct, aby se po té nemilé novince opět nepokusila o sebevraždu.
Skutečnou pravdu se ale Nathalie vůbec nedozvěděla. Daniel ochotně souhlasil s jejím pobytem v léčebně právě ze strachu o své dítě. Nevěřil, že by se psychicky nemocná matka dokázala o malého řádně starat. Vincent vůbec nezemřel, vlastně se mu ani nic vážného nestalo. Dávka z inhalátoru by průběh záchvatu jen urychlila. Když se dávka nepodá, dušnost přejde po několika minutách sama. To ale matka nevěděla. Takže když přišel Daniel domů, dítě už opět bez problémů dýchalo. Jedinou věcí v nepořádku byla voda tekoucí pode dveřmi z koupelny. Vzhledem k tomu, že Nathalii nikde jinde nenašel, ani se neozývala na jeho volání,rozhodl se manžel dostat do koupelny násilím. Za dveřmi našel svou ženu v bezvědomí a co nejrychleji ji přivezl do nemocnice.


***

Ve společenské místnosti se nikdo ani neopovážil vydat, nebo způsobit zvuk hlasitější než ten, který vydával klavír vedený Nathalii. Samuel nechal svou mysl plně pohltit hudbou. Ta dívka hrála neskutečně krásně. Už v dětství se u ní projevoval výborný hudební sluch, ale až nyní dosáhl dokonalosti. Nehrála žádnou proslulou symfonii od Mozarta nebo Beethowena, dokonce ani podle not. Její prsty vedly pocity. Vše, co si v poslední době prožila, lásku, zklamání, smutek, vztek, beznaděj, zoufalství, všechny tyto emoce jí sloužily místo not. Samuel jen nehybně seděl na nepohodlné židli a se zavřenýma očima poslouchal. Hudba v něm vyvolávala spoustu myšlenek a hlavně pocitů. Dokázal se do ní vžít ještě více, než do "své reality".
Všichni už odešli, jen Sam a Nathalie zůstali ve velkém, spoře osvíceném pokoji, ponořeni do stejných pocitů. Samuel přemýšlel o svém životě. Klavírové akordy ho dokázaly přesně popsat i beze slov. Přestože ty tóny nevyjadřovaly nic šťastného, z nevysvětlitelných důvodů se Sam cítil spokojený při jejich poslechu. Hudbu náhle přerušilo ticho. Na Samuela to zapůsobilo hůře, než výbuch. Překvapen otevřel oči jakoby se zrovna probudil z živého snu, který považoval za skutečnost. Nathalie z psychického i fyzického vyčerpání přestala hrát. Ruce nechala spadnout podél těla, ale oči otevřela až za několik sekund. Rozhlédla se po pokoji. Uviděla Samuela, jak se na ni udiveně dívá. Když se jejich zraky střetly, rychle se vyhnul jejím zeleným očím, pohlédl na klavír a posmutněle sklopil zrak k zemi. Nathalie pochopila jeho význam. Jednou ťukla do klávesy , aby viděla posluchačovu reakci. Ten rychle zvedl hlavu s nadějným výrazem v obličeji, a tak začala znovu hrát. Snad ještě nádherněji, než předtím. Opět oba splynuli v hudbě. Dva navzájem neznámí lidé nyní spojeni stejnými emocemi. Každý z nich skoro přesně věděl, co právě prožívá ten druhý. Ale tentokrát jen na krátkou dobu. Unavená Nathalie už po pár minutách přetala hrát, už nadobro. Samuel nyní stál s pohledem upřeným na dívku. Čekal, než začne znovu hrát. Myslel, že si Nathalie trochu odpočine a opět brzy začne. Přestávka však trvala podle posluchače moc dlouho. Sam bezelstným pohledem žádal Nathalii o hru. Toužil její skladby poslouchat klidně až do smrti. Po ničem víc v tu chvíli tolik nelačnil. Dívka nejspíš neporozumněla jeho pohledům, a tak Sam ťukl do nejbližších kláves a pohled znovu upřel na klavíristku. Nathalie se znovu střetla s jeho tmavě modrýma očima. Samuel se usmál. Myslel si, že dosáhl svého a Nathalie znovu začne hrát, ale dívka jen zakroutila hlavou a chystala se k odchodu. To gesto posluchače moc nepotěšilo. Silou usadil dívku zpátky na stoličku. Nathalii to chování šokovalo a takový byl i pohled, který na svého posluchače vrhla. Rychle vstala a pokusila se vyběhnout z pokoje, ale Samuel ji stačil chytit za ruku a hrubě přitáhnout zpět. Potom si ale uvědomil, co udělal, bojácně pustil její bledou ruku, zahleděl se do země a pak s omlouvavým úsměvem opět pohlédl na dívku. Nathalie stála nehnutě překvapena bláznovým chováním. Bázlivě se na něj také usmála a pomalu se k němu otočla zády.


***


Dva ošetřovatele, v klidu pokuřující na verandě před schody, na kterých celý dnešní příběh začal, vyrušila rána. Jakoby někdo vší silou praštil do klavíru. Následovaly pravidelné, o něco slabší rány podobné snaze čtyřletého dítěte o hru na klavír. Po otevření prosklených dveří vedoucích do společenské místnosti dva muži užasle pozorovali příčinu těch divných zvuků. U starého klavíru tam seděl blázen prsty zoufale mlátící do kláves potřísněných krví. Marně se snažil napodobit tu emotivní symfonii, jakou ještě před několika minutami hrála mladá dívka. Ta teď ležela s roztříštěnou hlavou v kaluži krve vedle klavíru.

Somnium

8. října 2008 v 21:23 | SiriusNoir |  Povídky
Sominum



Existuje místo výjimečné, nenahraditelné, plné pocitů, života. Hledejte a možná najdete podobné, ale to, o kterém vám budu vyprávět, je jen jediné na celém světě. Vysoko nad našimi životy, osamělé, přesto často vyhledávané. Je to vysoký mlýn s dvěma bílými a třemi červenými tlustými vodorovnými pruhy. Jeho obrovské mlýnské kolo se čtyřmi lopatami se pomalu, jakoby rozvážně, plynule otáčí. Dovnitř vedou jen jedny malá dřevěná dvířka a to z boku. Pár metrů nad nimi, přesně uprostřed stavby, malé nezasklené okénko, spíše jen puklina ve zdi, vyvažuje jednorázové pruhy. Mlýn obklopuje pár metrů louky s pěti stromy. Jeden je vytáhlý topol. I přes značnou výšku nedosahuje ani poloviny stavení. Druhý, šišatý dub, se těsně tiskne k boku mlýnu a další dva jako stráže stojí před mlýnským kolem. Poslední a nejnižší, je jabloň s úzkým kmenem a košatou korunou rostoucí opodál v čele celého výjevu. Dál už nic pozemského, jen pár nadýchaných obláčků ponořených ve světlé modři nebe. To vše v záři zlatavého slunce.
Z malých dvířek mlýna vychází mourovatá kočka. Rozespale se protahuje a rozhlíží kolem. Hned, jak zpozoruje ptáky na stromě, ví co má dělat. Ještě si růžovým jazýčkem vznešeně omyje tlapku jakoby to byl poklad a už se soustředěně plíží přikrčena v trávě. Jeden z ptáku kočku uvidí a poplašeně odletí na nejvzdálenější strom, ale druhý nezpozoruje nic. Je jako básník. Zpívá píseň, do které vkládá svou duši a o nic jiného se nezajímá. Malé šelmě stačily dva hbité skoky a tesáky přesně umístěné do ptačího hrdla. Teplá krev zbarvuje uschlý lístek jen tak tak se držící větve. Kočka trhá maso. Lístek se vzdává a pomalu ulehává do měkké trávy.Motýli usedají na své vyvolené květy, pták na stromě daleko od kočky končí svou píseň. Všichni šokovaně pozorují obědvající šelmu. Jejich pohledy plynule přecházejí k mlýnskému kolu. Točí se. Stále stejným směrem i rychlostí. Vše je tedy v pořádku. Pták opět zpívá. Motýli si začínají znovu hrát na honěnou a kočka po obědě odpočívá.
Chodím sem rád. Sedávám na samém okraji louky, nohy svěšené volně dolů. Vybrnkávám pomalou melodii. Slova nezpívám, sama mi zní v hlavě. Země několik kilometrů pod nohama se otáčí plynule jako mlýnské kolo za mými zády. Co je to tam? Hory? Včera jsem přelétával nad tím samým místem, byly tu hory zasněžené od shora dolů, teď ty kopce nemají ani malé bílé pokrývky vrcholků. Byl jsem tu včera? Možná už před lety.
Mlýnské kolo se už dvakrát otočilo a hory jsou včerejškem. Pod mýma nohama se nyní objevuje zvláštní krajina. Stromy jsou mnohem vyšší než ten vedle mlýnu, nemají listí ani větve. Ne, počkat, to nejsou stromy, těch postává pár okolo, ale taky se mi moc nezdají. Jejich větve jsou tenké a zakroucené, listy mají tmavě nažloutlé, suché. Místo aby hrdě stály v rozsáhlých lesích, krčí se v několika málo hloučcích daleko jeden od druhého. Tráva není zelená, ani hebká, ale šedá s bílými pravidelnými pruhy leží na zemi. To ne, opět se musím plést, vždyť tráva roste nedaleko, ale jak divně. V řídkých chomáčcích, jen před malými domečky, krátká a shnilá. Její sinale zelená barva nemá nic společného s přírodou. Nevyskytují se zde ani obyčejní brouci s barevnými krovkami, jen hranatý hmyz pohybující se namačkán těsně jeden vedle druhého v početných houfech po té šedé věci, kterou jsem si spletl s trávou. Ze zadečku každému vychází neobvyklý kouř, kvůli kterému je celé okolí ponořeno do tmavé šedi. Lopatky mlýnského kola se už třikrát otočily a krajina, lidmi nazvaná městem, zůstává jen vzpomínkou. Ani jsem si ji nestihl pořádně prohlédnout. Možná tím lépe pro mě.
Město střídá obrovský lán rozoraného pole s velkými staveními na konci. Před jedním je dřevěná ohrada. Černý kůň uvnitř ní pomalu přechází podél vysokých zábran. Nemůže najít otvor, cestu pryč. Má kolem sebe dost místa, ale ne volnost. Uvnitř té menší z budov odpočívají dvě duše. Jedna na sklonku bytí očekává konec. Mezi čtyřmi stěnami se zrodila a ještě dnes také zemře. Konečně najde cestu ven. Druhá teprve před pár hodinami poprvé ucítila vůni vzduchu. Odpočívá po náročném dni v sladké nezkušené nevědomosti. Budou těžší dny, celé hodiny, týdny i měsíce strávené na nohou s těžkým břemenem za zády, krvavými ranami za neposlušnost, a nedosažitelnou vidinou volnosti.
Ven vychází člověk v kostkované košili a slaměném klobouku. Po deseti pomalých krocích s pohledem upřeným na zem zvedá hlavu. Dívá se na mě? Možná jen pozoruje nekonečnost nebe do ruda zbarveného zapadajícím sluncem. Vztahuje ruce k obloze. Mává mi? To je milé, že na mě někdo myslí. Spíná dlaně. Z úst mu vyráží výkřik: "Proč?! Proč zrovna já? Proč teď? Kdo bude tahat rydlo? Mám snad JÁ dělat tuhle práci?" zasmál se plačtivě. "Bože, nech mi aspoň jeden den. Jen jediný, ať tu starou herku můžu prodat a koupit nového, zdravého koně. Snad nechci tak moc. Jen pouhý den a pak si ji můžeš klidně vzít k sobě. Ach Bože, proč mě tak trestáš?"
Mlýnské kolo právě dokonalo svou čtyři a dvacátou otáčku. I slunce si šlo odpočinout, ale ono stále pracuje. Farmář i se svými prosbami a stížnostmi zmizel v dáli. Nad mou hlavou zlatou zářivou kouli vystřídal stříbřitě zářící měsíc a ze zdola na něj pomrkává jeho dvojník třpytící se na mořské hladině. Konečně mám výhled na opravdovou krásu.
Co je to za zvuk? Je nepříjemný, co mám dělat, slyším budík volat mě zpátky. Najednou dostávám závrať, ale ne z výšky. Nechci se vrátit, tady jsem šťastný. Dole mě čeká jen město a lidé. Z takové výšky sice vypadá lákavě, žlutá světýlka, prázdné ulice, klid a temná atmosféra, ale je to jen past. V hlavě se mi začíná ozývat druhý hlásek. Zní mile. Říká: "Neboj se, vždy, kdykoliv tam dole budeš sám a smutný, stačí zavřít oči, chvíli počkat a opět budeš tady." Nikdy mě nezklame. Tento slabý hlásek mě drží naživu, jmenuje se naděje. Udělám přesně, co mi radí a až se dostanu zpět k mému mlýnu, na samý okraj louky s tou nejhebčí trávou, budu se dívat všude, jen ne dolů.


Sny

7. října 2008 v 21:36 | SiriusNoir |  Psychologie, sny a láska




Obsahy snů vznikají z:



1. vnitřních příčin (únava, bolest, nemoc)


2. vnějších příčin (různé zvuky, pocity chladu, tepla)


3. vzpomínek (z dětství, předchozího dne)


Zdroje snů se rozlišují především na vnější a vnitřní. Vnější zdroje jsou zpravidla podněty, vycházející z vnějšího světa, který obklopuje spícího jedince. Takovéto podněty mohou působit na smysly spícího jedince a vyvolat v jeho psychice snový děj. Vnitřní zdroje můžeme rozdělit na organické, tělesné podměty, čistě subjektivní podráždění a konečně na ryze psychické zdroje snových podnětů. Psychických zdrojů je nejvíce: důležité prožitky, vzpomínky, denní fantazie, potlačená i otevřená přání, nevyřešené problémy apod.


Vnější zdroje:


Objevují se jako objektivně prokazatelné podráždění smyslových receptorů spícího člověka. Jako například, když nám spadne přikrývka, můžeme snít o tom, jak se procházíme nazí, nebo že jsme spadli do studené vody. Hřmění hromu při bouřce muže navodit pocit, že se snící nachází uprostřed bitevní vřavy. Kokrhání kohouta se může proměnit v úzkostné volání o pomoc. Toto byly ukázky sepětí snového děje s vnějším podmětem, který v dostatečné intenzitě sen vyvolal. Ovšem velmi záleží na individualitě snícího, jelikož jeden podnět muže u jednoho člověka vyvolat úplně jiný sen, než u druhého.





Vnitřní zdroje:


Tyto podněty mohou vycházet z jakéhokoliv orgánu v těle.Například hučení v uších nebo různé světelné, chaoticky se pohybující body v zorném poli, vznikající subjektivním podrážděním sítnice. Často takové shluky můžeme vidět jakoby v pohybu a mohou z nich vznikat fantastické tvary, například zvířata nebo lidi. Dalším příkladem jsou erotické sny, které vznikají ze sexuálního podráždění ve spánku, nebo sny hladových či žíznivých lidí, kterým se zdá o tom jak pijí či jedí.





Děda mi jednou vyprávěl o svém velmi zvláštním snu. Zdál se mu v době, kdy ležel v nemocnici po operaci slepého střeva. Ve snu viděl sám sebe, jak stojí ve dveřích nemocničního pokoje a lítostivě pozoruje spícího muže na lůžku celém od krve. Děda se probudil a zjistil, že v tom snu to byl on sám…během spánku si omylem vytrhl transfuzní hadičku z ruky. Mohl vykrvácet, takže ho vlastně ten sen zachránil…





Náměsíčnost


Náměsíčné stavy mohou být velice nebezpečné. Vyskytují se ve fázi spánku, kdy by mělo být utlumené tělo i mysl. Ovšem mozková kůra tělo nějak odpojí, tudíž tělo bdí, leč bez vědomí, a bezhlavě si někam jde.





Lucidní sny


Lucidní sny jsou zvláštním typem snů, během nichž si daná osoba jasně uvědomuje, že sní. Tato skutečnost je pro tyto stavy zcela charakteristická a je tedy právě tím, čím se lucidní sny odlišují od běžných snů. Zjištění, že se naše vědomí nachází ve stavu snění, zatímco tělo spí, je totiž doslova odrazovým můstkem jak k vědomému prožívání mnoha neobvyklých zážitků dle naší vlastní fantazie, tak pro nejrůznější způsoby zkoumání jevu samotného přes poznání jeho základních charakteristik až po řadu mnoha praktických využití.


Pokud chce člověk docílit toho, aby sen rozpoznal od reality, musí provést "test reality". Způsobů jak docílit lucidních snů je skutečně mnoho. Někdy se stačí zaměřit na věci, které víme, že se v reálné světě skutečně nevyskytují a díky nim si uvědomit, že se jedná pouze o sen. Další doporučovaná metoda je podívání se na hodinky. Její podstatou je prosté pozorování hodinek. Ve snu totiž čas nemá žádnou hodnotu. Pokud se tedy podíváte na čas zobrazený na vašich hodinkách, poté zvednete oči a následně čas na hodinkách opět zkontrolujete, čas na hodinkách se obvykle změní. To značí, že se jedná o sen. Například tak místo hodnoty 18:50 uvidíte při dalším pohledu 18:45, 18:59 nebo třeba 22:00. Jestli se tak stane, máte jistotu, že sníte.


Pokud máte shodou okolností ve svém snu po ruce nějakou knihu, můžete zkusit obdobný test. Stačí jen dvakrát po sobě přečíst libovolný odstavec. V případě snu nebude následně čtená pasáž zcela shodná s předchozí verzí. Možná ji dokonce na dané stránce už ani nenaleznete. Tato metoda je údajně ještě více efektivní než pokus s hodinkami, v praxi je však obvykle obtížné poblíž nějakou knihu najít.


Ovšem většina lidí se po zjištění, že sní, probudí. Tak je lepší zůstat v klidu a nesoustředit se na své iluzorní tělo, jelikož tato pozornost by se mohla obrátit v fyzickému (reálnému) tělu.








Jak si zapamatovat a interpretovat své sny


  • Řekněte si před spaním, že si chcete zapamatovat své sny, říkejte si: " Dnes se určitě probudím a bude se mi něco zdát."

  • Zaznamenejte si sen hned po probuzení (třeba o půlnoci). Snažte se probudit co nejrychleji, sny se zapomínají za několik sekund po probuzení.

  • Rychlý přechod do stavu bdělosti není ideální, rozhodně z postele nevyskakujte. Chvilku v ní po procitnutí ještě zůstaňte, posaďte se a proveďte zápis snu.

  • Mějte u postele deník snů - zapište si vše, co si ze snu pamatujete. Napište každý prvek snu do seznamu pod sebe podle subjektivní důležitosti, kterou snovým prvkům přikládáte (nikoliv tedy podle jejich významu ve bdění).

  • Poznamenejte si afektivní náboj snu jako celku (strach, úzkost, smutek, odpor, vztek, lhostejnost, vina, štěstí, pohoda) a každý další citově zabarvený dojem vázaný na některý prvek snu.

  • K zaznamenanému snu připojte asociace, vše co vám zrovna běží hlavou.

  • Pátrejte po podnětu, který sen vyvolal (hlasy z ulice, klepnutí, vrznutí dveří, štěkání psa, šumění deště, syčení radiátoru, bolest v těle, chlad, zpocení), nebo vzpomínejte, co jste den před snem zažili. Že jste odhalili pravděpodobnou příčinu, poznáte podle pocitu uspokojení.

  • Neexistuje špatný sen jako takový - např. sen o smrti většinou znamená, že umírá náš zájem, vztah, zvyk, část osobnosti.

  • Prohlížejte svůj deník snů co nejčastěji - sny na sebe často navazují.

  • Považujte své sny za potenciální zdroje moudrostí, řešení problémů, inspirace atd.

  • Skeptici, kterým se údajně nic nezdá, mohou zkusit náhlé noční probuzení budíkem.


Co říká wikipedie o snění a snech

7. října 2008 v 21:13 | SiriusNoir |  Psychologie, sny a láska





Tohle téma mě docela dost zajímá, tady je výtah toho nejzajímavějšího ze stránky http://cs.wikipedia.org.


- Sen a snění jsou prožitkovou reakcí na nějaký vnitřní nebo vnější podnět. Jsou to zvláštní obsahy vědomí, které obsahují představové, pocitové i snahové modality duševního dění a jsou průvodním jevem spánku či změněného vědomí.



-Ve snovém spánku tělo spí a mysl bdí. Bdí ovšem tak, že o sobě neví a chybí-li duši vědomí o sobě samotné, chová se ve snu naprosto nevázaným způsobem. Sen je tudíž významná psychologická událost. Zajímavé je konstatování, že z psychologického hlediska jsou všechny zážitky ve snech právě tak intenzivní jako v bdělém stavu.



-Sen je stav vědomí, ve kterém si náš nevědomý duševní život, zbavený smyslových vjemů a bdělé racionální kontroly, dělá co ho napadne. Ve snu můžeme být dobyvatelé, můžeme létat, cestovat časem… Zkrátka vše, co by nás nikdy nenapadlo a co je mimo bdělou realitu. Můžeme ovšem snít také o tom, co nás čeká druhý den v práci, sčítat nekonečné sloupce čísel, nebo si předehrávat důležitý rozhovor. Sen je podivuhodný stav našeho vědomí, provokující nepředvídatelností a proměnlivostí.Některé lidi ovšem tato nelogičnost znepokojuje a považují sen jen za fantasmagorii odpojenou od reality.



-Je dokázáno, že každý normální člověk má za noc 8 až 10 snů, přestože asi 8% žen a 15% mužů tvrdí, že sny nemívají. Avšak nejméně 42% žen a 25% mužů si po probuzení vzpomene alespoň na jeden sen. Téměř nikdo si však nedovede své sny logicky vyložit. Trvání a výskyt snů probíhá podle následujícího schématu: průměrně 70 minut po usnutí se dostaví první sen v trvání asi 10 minut, pak po 1-2 hodinách následují postupně 4 další sny, vždy trvající okolo 20-30 minut. Byl rovněž vyvrácen názor, že by ženy měli sny častěji než muži, nebo činorodí lidé častěji než pasivní.



-Všeobecně se uznává, že sen slouží k udržení spánku a neutralizuje působení negativních zážitků. Sen tedy právě proto reaguje na vnější podněty aby zabránil probuzení a chránil tak spánek. Sen je vyvolán asociativně nějakým minulým zážitkem. Je i podložený názor ruského badatele V. Kasatkina, který tvrdil, že sny často několik dní dopředu signalizují chorobné změny v určitých tělových orgánech, takže podněty z těla mohou být zdrojem snů.



-Ve snu se reálná událost, která je předlohou ke snu, často maskuje a zhušťuje, takže lze jen obtížně odhalit vztah mezi zjevným obsahem snu a jeho skrytou příčinou. Freud považuje sen za královskou cestu k podvědomí.Například sen o pronásledování, kdy se jen obtížně pohybujeme (zjevný obsah) symbolizuje úzkostné stavy nebo obtíže, které nám kladou do cesty k cíli lidé či okolnosti kolem nás (skrytý obsah).



-Ve snu dochází k asociaci obrazů na základě podobnosti afektivních prožitků.Mnohé obrazy se přitom spojí tak, že vznikne jeden, často úplně nesmyslný obraz. Někdy dochází k přenosu afektu na obraz, který byl původně neutrální a neměl s reálným zážitkem nic společného. Tak se může afektivní náboj přenášet i na nepodstatné prvky snu. Proto jsou výsledné snové obrazy často tak nepochopitelné.



-Zdrojem snů bývají zážitky, které představují naše nevyřízené záležitosti, inventář toho, co jsme nedokázali vyřešit, co nás tíží, v co doufáme. Sen za nás tedy dělá pořádek a "řeší" problémy. Drtivá převaha snů má vizuální charakter, což je v souladu s poznatky o převaze zrakových zón mozkové kůry. Sny nám mohou naznačovat skryté informace o našem já, o vnitřních problémech a konfliktech, o hledání naší skutečné tváře, mohou signalizovat poruchy zdravotního stavu, zdroje strachu, nejistot… Sníme většinou o tom, čím žijeme, čeho jsme plní. Vždyť i mnoho objevů a vynálezů , jak dokládají dějiny vědy, bylo dovršeno ve snu. Proto má smysl naučit se snům rozumět. To ovšem neznamená otevřít snář a začít v něm listovat, jelikož každý snový obraz představuje pro každého jedince jinou skutečnost, jiné metafory a asociace. Obsah obrazu zpravidla souvisí se sugescí z dětství, s nějakou asociací, spojení určité věci s něčím co se v té době odehrálo apod.


Skandinávie 2

5. října 2008 v 22:09 | SiriusNoir |  Fotky
Helsnki.



Kodaň.

A moje nejoblíbenější na konec :-)

Skandinávie 1

5. října 2008 v 21:44 | SiriusNoir |  Fotky
Pohled z jedné z mála rozhleden ve Finsku.

Každý má svůj sen

5. října 2008 v 21:15 | SiriusNoir |  Psychologie, sny a láska
Tenhle obrázek jsem našel na www.deviantart.com a zaujal mě víc než většina ostatních. Není to vidět, ale ten pán na vozíku k nám zády nemá nohy. Proto obdivně sleduje obraz člověka, který si může sám zavázat tkaničky u bot. U popisu této fotky je dodatek, že vozíčkář neměl ponětí o fotografovi. Tomu já říkám umělecká fotka...




Život lidí 2/2

4. října 2008 v 20:40 | SiriusNoir |  Povídky
"Náhodou jsem holub. A neřekl jsem, že neumím lovit, jen dávám přednost lidskému jídlu. Na tom tvém lovení není jistě nic těžkého, také bych to zvládl."
Holub se chtěl předvést, skočil do trávy a začal honit prvního brouka, kterého uviděl, ale ten utíkal před dotěrným zobákem co mu jen malé nožky stačily. Holub byl přeci rychlejší a brouka chytil do zobáku, ale nespolkl dost rychle, takže brouček rychle lezl přes ptákovu hlavu, aby se zachránil. Holub sebou začal škubat a snažil se ho co nejrychleji setřást. Brouka nakonec odhodil zpět do trávy.
"Nebudu zabíjet chudinku broučka jen abych tě přesvědčil. Brouci mají lézt v trávě a opalovat se na sluníčku. Já mám stejně raději lidské jídlo, to se alespoň nehýbe."
Stehlík si myslel své. Bylo mu jasné, že holub nikdy nic neulovil a broučka mu líto není, ale nechtěl si kazit náladu, obzvlášť když objevil aspoň kousek místa, kde se může chovat jak pták a není závislý na lidech.
Holub uraženě odletěl hledat potravu po svém. Stehlík zůstal v parku, kde lovil nebo jen seděl na větvi a prozpěvoval lidem procházejícím pod ním. Jeho krásná písnička zaujala malého chlapce natolik, že řekl své mamince : "Jé mami podívej na toho malého ptáčka jak hezky zpívá. Já chci taky takového, kup mi ho." Maminka mu vysvětlovala, že takový ptáček se nedá koupit a on má už tak dost hraček doma. Chlapec ale stále trval na svém. Maminku přemlouval, prosil, rozbrečel se a na konec začal řvát a vztekat se. Stehlíka to vyrušilo a přestal zpívat, aby se podíval co to ten malý člověk dělá.
"No vidíš, teď kvůli tobě přestal zpívat, tak už nezlob a pojď," řekla maminka vítězným hlasem. Synáček ale začal křičet ještě víc obviňoval matku, že ptáčka rozbila. To už stehlík nevydržel a zmaten tím divným výstupem, kterému nerozuměl, odletěl na jiný strom, kde začal zpívat dvěma milencům sedícím na lavičce. Ti když ptáčka zpozorovali, přestali mluvit a jen naslouchali jeho hudbě. "Ta písnička je tak krásná, jako by byla o naší lásce," pošeptal mladík své milé do ucha, ta se jen pousmála.
Oba ptáci se znovu setkali až večer na půdě, z které ráno stehlík pln očekávání odlétal a teď se zklamán vracel.
***
"Sbohem, odlétám domů" vzbudil ráno stehlík holuba, aby se s ním rozloučil.
"Cože? Už odlétáš?" podivil se rozespalý holub. "Vlastně na tom není nic zvláštního, poznal jsi město, něco nového a to jsi chtěl."
"Ano, svůj cíl cesty jsem splnil , abych poznal pravdivost přísloví Všude dobře, doma nejlíp."
Holub se na chvíli zahleděl na přítele, pak se mu oči rozzářili. Dostal nápad.
"Co kdybych letěl s tebou?" navrhl.
"Cože? Ty chceš letět se mnou? A co tvá rodina, přátelé? Také jsi hodně mladý na takovou cestu."
"Rodina?Nemám už žádné rodiče, holubi se o svá mláďata starají jen krátce a pak si žijí jak sami chtějí a mládě nechají ať se o sebe stará samo. Maminka mě nechala jednoho dne samotného tady na té půdě a víc jsem ji neviděl už to bude půl roku. A přátelé? Sice nás holubů tu žije spousta, celý den pohromadě hledáme potravu, ale nikdo nikoho vlastně nezná. Alespoň ne natolik, aby byli přátelé. Každý se stará jen sám o sebe. Jídlo je na prvním místě a na nic jiného nezbývá čas."
"To jsem nevěděl. U nás to chodí úplně naopak. Rodiče jen se smutkem sledují jak jejich ptáče odlétá z rodného hnízda. Mládě také nikdy neodletí od domova tak daleko, aby se s rodinou nestýkal. Také tam jsou všichni přátelé ať lepší nebo horší. Žijeme v souladu, ne v konkurenci. Rozmysli si pořádně svůj nápad. Tady jsi vyrostl, je to tvůj domov a nikde není lépe. Také jsi zvyklý na jiný život než já, na lidi, ty v lese potkáš málokdy. Já vím, že jsem už dost starý, abych si zvykl na jiné prostředí, jakým je třeba město. Nezvykl bych si a nedokázal se přizpůsobit. Co bys dělal ty, městský holub, v divočině?"
"Já ještě starý nejsem a dokážu se přizpůsobit. V parku také dokážu přežít, tak proč ne u vás?"
"Park není divočina. Je to jen lidská náhražka, která se od reality hodně liší."
"Včera jsem hodně přemýšlel. Otevřel jsi mi oči. Mám už po krk života tady. Celé dny jen pobíhám a sháním pár drobečků. Často mám hlad, protože někdy i celý den nejím. Není prostě co jíst. Je tu spoustu dalších holubů, kteří mi s radostí seberou před zobákem hozený drobek. Každý den dělám to samé na stejných místech. Nádraží, náměstí, ulice nebo park. Chci si také někdy odpočinout, ale není kde. Žádné klidné místo tu nenajdeš. Chci letět s tebou do divočiny lesů a nekonečných luk. Prosím, nech mě jít s tebou."
Stehlíka to skleslé vyprávění dojalo. Svolil : "Tak dobře, ať je po tvém, poletíš se mnou."
"Hurá," zaradoval se holub a objal malého stehlíka. "a kam vlastně poletíme? Ani nevím kudy ses sem dostal."
"To je dobrá otázka."
"Když jsem odlétal," dal se do uvažování stehlík. "slunce zrovna zapadalo, takže zpátky musíme na opačnou stranu." Vyletěl na otevřené okno a ukázal na slunce, které ještě před hodinou klidně odpočívalo za horami. "Tam musíme letět, přímo za sluníčkem."
Vydali se na cestu. Holub se držel pár metrů od stehlíka. Naposledy viděl své rodné město s uličkami plnými lidí a nádražím s kouřícími autobusy. Přeci jen ho trochu zamrzelo, že opouští místo, kde vyrostl a do dnešního dne žil, ale vidina krásné přírody jak o ní vyprávěl stehlík stesk přebila jakmile bylo město mimo dohled. Letěli dlouho. Přes zelená údolí, rozsáhlé lesy, pole i malé vesničky. Holub se na vše díval s obdivem. Čím déle letěli, tím více nových zajímavých přírodních úkazů viděli, ale únava rostla a křídla začínala bolet. Stehlík měl sil stále dost. Vidina rodné krajiny mu dodávala energie za dva.
***
Holub už byl na kraji sil. Potřeboval si odpočinout, ale stehlík byl moc daleko, aby slyšel jeho volání. Naštěstí zanedlouho začal stehlík zpomalovat. Poznával svůj rodný kraj. Tráva se zdála zelenější, kytky voňavější a i slunce bylo hřejivější tam, kde vyrůstal. Horké paprsky letního slunce prosvítaly skrz velké stromy na hnízdo, do kterého stehlík a za chvilku po něm i holub měkce dosedli.
Hnízdo bylo asi šest metrů vysoko, téměř až na konci větve. Jeho podklad byl připevněn vlákny k větvi. Stěny obloženy mechem a lišejníkem rostoucím na stromě, zaručovaly dokonalé maskování. Vnitřek tvořily převážně kořínky, různá vlákna a bodlákové chmýří.
Stehlík unaveně padl na dno hnízda a po dlouhé namáhavé cestě těžce oddechoval. Holub poskakoval po větvi a rozhlížel se kolem. Na každé straně se mu naskytl krásný pohled pestré přírody, ať už do hlubokého lesa nebo na vysoké hory. Když se nabažil té podívané, všiml si stehlíka nehybně ležícího a ztěžka dýchajícího. Ten pohled ho zaskočil. Ještě nikdy neviděl stehlíka v takovém stavu. Vždy byl plný energie, neposeděl na místě a stále poskakoval.
"Je ti dobře? Nemám někoho zavolat? Skočím ti pro vodu, určitě máš po té cestě žízeň," řekl starostlivě holub.
"Ne, nikoho nevolej, je mi dobře. Napil bych se, ale na to už asi nebude čas. Ani nikam nechoď, nic nepotřebuji. Zůstaň tu se mnou a budu úplně spokojený." Řekl stehlík ochraptěle.
"Říkáš to jako bys měl každou chvíli zemřít," zavtipkoval holub, ale nikdo se neusmál.
"Můj život byl krásný, šťastný, divoký a volný. Není čeho bych litoval, ale teď je čas pro novou generaci Tvůj čas, tvá doba lidí a měst. Ta už pro mě není. Nedokázal bych se přizpůsobit."
"To není určitě pravda. A ty se nemusíš ničemu přizpůsobovat. Jsi doma ve své přírodě. Tady nejsou lidé. Nic zde nepřipomíná město. Můžeš tu žít stejně jako dřív."
"V životě jsem měl vše, co ke spokojenosti stehlík potřebuje. Vychoval jsem několik potomků, kteří budou dál rozšiřovat náš rod. Celé dny jsem strávil sháněním potravy pro těch pár hladových ochmýřených krčků a byla radost pohledět jak spokojeně zobají. Miloval jsem tu nejlepší stehlici na světě a žil po jejím boku až do její smutné smrti. To soužití nebylo vždy plné lásky a šťastných chvil, jaké bývají ze začátku, ale za nic bych nevyměnil ani vteřinu strávenou s ní nebo s rodinou.."
Stehlík se na chvíli odmlčel, aby nabyl sílu a pokračoval : "Také si najdi družku. Miluj ji a vždy podporuj. Nikdy se v lásce nevzdávej bez boje, později bys mohl litovat. Vychovejte společně další potomky, ať poznají krásu života a nebudeš, až ti bude zbývat, jako mě, jen pár posledních chvil před smrtí, litovat ničeho a přivítáš ji s otevřenou náručí."
Holubův výraz byl zdánlivě nevzrušený, holubi přeci nepláčou, ale kdybyste nahlédli do jeho nitra, do samé duše a srdce, čekal by vás sklíčený, až zničený obrázek jeho pravých pocitů. Srdce krvácelo a duše trpěla smutkem. Jen němě pozoroval starce loučícího se statečně se životem
?Ty sice ničeho nelituješ, šťastný umíráš, ale nejsi jediný. Část mého srdce, patřící jen tobě, příteli, umírá ve mně s tebou. Sice bude často ožívat ve vzpomínkách, ale ty už se nevrátíš," řekl by holub stehlíkovi, ale nedokázal ze sebe nic vydat, tak silný mu smutek svíral hrdlo.
"Málem bych zapomněl," zdálo se jakoby stehlík náhle procitl z již jisté smrti. "Jak bych mohl zemřít a nepoděkovat ti za vše, co jsi pro mě udělal. Staral ses o mě a nosil potravu, když jsem byl na pokraji sil a nemohl se o sebe sám postarat. Jistě bych zemřel kdybys mě tenkrát nevzal k sobě domů. Bez tebe ani nepoznal jaké je město, ani pravou hodnotu domova. Dokonce dvakrát jsi mi zachránil život. Podruhé na nádraží před autobusem řítícím se na mě. Jsem moc rád, že jsem poznal tak dobrého holuba a hlavně přítele tam, kde se ke mně ostatní obrátili zády. Žij šťastně, příteli."
Dále už bylo jen ticho. Holub marně čekal až ho stehlík poruší svým zpěvavým hlasem. Se stehlíkovým odchodem zemřelo pro holuba vše. Stehlík byl jediný, koho na světě měl, když ho poznal teprve pře pár dny. Zemřel jediný, koho mohl hrdě oslovit příteli.
Po zbytek dne holub nedokázal myslet na nic kromě stehlíka, jeho životě a smrti. Obdivoval ho. Předsevzal si, že po zbytek života se bude řídit stehlíkovými posledními radami.
Večer se ozval hlad. Holub od rána nejedl a žaludek mu to hlasitě vyčítal.
"jsem v přírodě. Nikde ani človíček, takže si budu muset potravu ulovit sám," povzdechl si. "Když to stehlík lovil v parku, vypadalo to jednoduše."
Dal se tedy do lovu, ale nedařilo se mu nic chytit. Každý brouk, ke kterému se přiblížil, se hned dal na útěk a ve chvilce zmizel v trávě, splynul svým tělem se zemí, schoval se mezi kytky nebo se zavrtal do hlíny. Holub dlouho lovil bez sebemenšího úspěchu. Běhal za vším živým, až se mu podařilo ulovit žížalu, která se nestihla zavrtat zpět do země. Chytil ji do zobáčku a chystal se spolknout, ale jakmile ucítil její slizké svíjející se tělo, znechuceně ji vyplivl.
"Co to tam vyvádíš!?" zazněl neznámý hlas.
Holub se lekl a rychle otočil. Za ním na stromě seděli tři neznámí ptáci. Jeden malý, strakatě černobílý s šedým bříškem, druhý skoro celý černý s bílým bříškem a konečky křídel. Poslední byla samička o málo drobnější než holub. Celá krásně čistě bílá hrdlička.
"Na něco jsem se ptal," oznámil tvrdě malý strakatý strakapoud.
"Co bych měl dělat? Lovím," odpověděl holub.
"Tomu, co předvádíš, říkáš lov? Ty asi nebudeš zdejší…"
"To taky ne, jsem z města."
"Jo tak z města," řekli nastejno posměšně strakapoud i černý straka. "A ona tě maminka ve městě nenaučila lovit?" zeptal se dětsky žvatlavým hlasem strakapoud a straka se hlasitě zasmál.
"Do toho ti nic není," opáčil holub nasupeně. "A ve městě se lovit nemusí, stačí zajít k lidem a oni ti hned dají něco k jídlu nebo si můžu vyhlídnout popelnici plnou jídla, kterých tam je spousty." Holub byl hladem a neúspěšným lovem rozmrzelý, proto naschvál přeháněl, když mluvil o městě.
"Cože? Co to je ta popelnice? Ta je vždy plná jídla?" zeptal se zvědavě strakapoud.
"No jasně že je. Tys snad nikdy nebyl ve městě?" přejel pohrdavě po strakapoudovi pohledem."
"Samozřejmě že byl," zalhal naštvaně černobílý ptáček. "ale tady nejsi ve městě, to je naše území."
"Od rána jsem nejedl a mám hlad, snad tu můžu chytit jen pár brouků."
"Nech ho být," otočila se hrdlička na strakapouda. "Samozřejmě že tu můžeš sníst cokoliv co chytíš."
"Snad se toho měšťáka nebudeš zastávat," zasmál se povýšeně doteď mlčící straka a křídlem k sobě hrdličku přivinul.
"A co když budu?" odstrčila ho naštvaně.
"Nemusíš se snažit. I měšťák se o sebe dokáže postarat sám," řekl holub nechávaje na slově měšťák ironický důraz a odletěl. Našel si opuštěné hnízdo v koruně vysokého stromu a řekl si, že do rána přežije a pak půjde potravu shánět jinam.
Hnízdo bylo neútulné a pro jednoho moc velké. Holuba, zvyklého spát na měkké posteli na půdě, tlačila vystýlka hnízda složená ze spousty malých větviček. Byla mu zima a nemohl dlouho usnout. Díval se na nebe poseté hvězdami. Nikdy jich tolik neviděl. Ve městě usínal za neustálého hluku automobilů nebo opilců, ale přírodě neslyšel nic než šustění stromů a slabé houkání sov. Bál se těch zvláštních zvuků. Nevěděl jaká všechna zvířata tu mohou žít a on byl zesláblý hladem sám v cizím hnízdě. Prostě snadná kořist. V nezkušené mysli se mu objevovaly všelijaké příšery pochutnávající si na jeho mase. Snažil se na nic nemyslet a rychle usnout. Sice mu to notnou dobu trvalo, ale nakonec přeci usnul.
***
Ráno uslyšel lidské hlasy. Ty podnítily jeho fantazii v podobě snu. Zdálo se mu, že je doma, ve městě, sedí uprostřed náměstí a celá fronta nedočkavě přešlapujících lidí se těší až budou moci dát alespoň kousek nějakého dobrého jídla darovat králi holubovi šedohlavému.
Probudil se. Stále slyšel lidské hlasy. Nestál už ale na náměstí, ale v tom velkém neútulném hnízdě, kde včera usnul. Porozhlédl se kolem. Lidé tu opravdu byli, ale jen asi tři. Nestáli v žádné frontě ani mu nenesli jídlo. Byli to houbaři. Opět se ozvalo nepříjemné kručení v břiše, ale ještě hlasitější než včera. Holubovi nezbývali nic jiného než znovu zkusit něco ulovit. Vydal se na opačnou stranu od té včerejší, kde si vyhlédl rozlehlou louku.
Snažil se. Lítal a běhal po louce, ale nic nepomáhalo. Ať se snažil sebevíc, nedokázal nic ulovit. Vyl vysláblý včerejším dlouhým letem, lovem a hladem. Po několika hodinách bezvýsledných pokusů něco ulovit vyčerpaný klesl k zemi.
Když se probral, ležel v neznámém útulném hnízdě. Vedle něj bylo několik mrtvých brouků, housenek a bodláčí. Nepřemýšlel kde je a pustil se do jídla.
"Chutná ti?"
Holub se lekl až mu brouk, kterého se právě chystal sníst vypadl ze zobáčku dolů na zem. Až teď si všiml, že za ním stojí a pobaveně se usmívá ta krásně bílá hrdlička, která se ho včera zastala před strakapoudem.
"Promiň…já…nevěděl…nevěděl jsem, že je to tvé jídlo," vykoktal ze sebe holub.
"Ale to jsem nalovila pro tebe, jen klidně jez jestli ti chutná."
Holub byl v rozpacích, necítil se dobře že sám nic nedokázal ulovit a musí se o něj starat dívka, ale hlad zvítězil nad jeho ješitností a dal se opět do jídla.
"Jak jsem se sem vlastně dostal?"
"Přinesla jsem tě sem. Pravda, nejsi zrovna nejlehčí, ale zato mé hnízdo není tak vysoko."
"Jak jsi mě našla?"
"Našla? Vždyť jsi polomrtvý ležel přímo pod mým hnízdem."
"Moc ti děkuji za vše, ale…budu už…muset…jít," vysoukal ze sebe holub po výborném obědě.
"Ty už chceš jít? A kam půjdeš?"
Zamyslel se. Hrdlička měla pravdu, nemá kam jít. Nemá už ani domov.
"To nevím, ale viděl jsem, že tu nejsem vítán," řekl ironicky.
"Ale to není pravda. Neber ty dva ptáky vážně, jen si musí dokazovat sílu, kterou nemají. Nemůžeš za to, že jsi měšťák a neumíš ulovit ani žížalu."
"To nebudu poslouchat. Proč jsem teda tady? Aby se mi také posmívala?" řekl naštvaně a už chtěl odletět.
"Ale to ne. Špatně jsi mě pochopil," zadržela ho hrdlička. "Chtěla jsem říci, že nikdo neovlivní kde, jak a kým se narodí. Mě nevadí, že jsi z města. Vždy se mi líbili ptáci něčím zvláštní," usmála se na něj.
Společně strávili celý zbytek dne. Hodně si povídali. Holub vyprávěl o městě, jiných holubech, lidech, o tom, jak mu setkání se stehlíkem změnilo dosud jednotvárný život a jak se dostal právě sem. Zjistili o sobě hodně věcí, od oblíbeného jídla až po tajemství z dětství. Celkově jim spolu bylo dobře. Hrdlička také učila jak se má pořádně lovit. Sice to holubovi stále moc nešlo, ale o to byla větší zábava. Nakonec s pořádnou dávkou štěstí ulovil dokonce motýla, obzvlášť těžkou kořist.
***
"Jen se na něj podívej, na měšťáka. A jak se před ní předvádí. Jak může dát přednost tomu srábotkovi před tebou," zamračeně sledoval strakapoud vyvádějící dvojici.
"Buď zticha. Nikomu nedává přednost," odsekl vztekle straka sedící vedle něj.
"No ale stejně si myslím, že je střídá nějak rychle. Ještě před měsícem cukrovala vedle tebe a teď zase s jiným. A ještě takový cucák to je."
"Do toho ti nic není! A abys věděl, já už s ní nechtěl nic mít, přestala mě bavit."
"Já slyšel něco jiného…"
"Drž už zobák!" chytil strakapouda pod krkem. "Mě je jedno co jsi slyšel."
"Ale stejně bych mu, být tebou, rozbil zobák," dodal když straka povolil stisk, aby ptáka neudusil.
Straka po něm zlostně šlehl pohledem, že strakapoud raději poodskočil mimo dosah silných křídel, která před chvíli tiskla jeho hrdlo.
***
Když se slunce večer schovalo za hory, nabídla hrdlička holubovi, aby přespal u ní, ale to nedokázal přijmout. Ach to ego! Raději se vrátil do hnízda, kde přespal minulou noc, ale nedokázal usnout. Přemýšlel o spoustě věcí, o událostech, které tak rychle změnily od základů jeho život. Nevydržel v hnízdě, musel se proletět. Chvíli jen tak poletoval na čerstvém vzduchu, ale ani to ho neuspokojilo a musel si opět sednout.
"Taky nemůžeš usnout?" přisedl si k němu straka. "Ale je krásně. Jasné nebe, spousta hvězd, chladivý větřík v teplém večeru. Jsou ve městě také hvězdy?"
"Jestli to má být další narážka, tak to bych měl raději zase letět zpátky," zamračil se holub.
"Ne, to není narážka. Naopak," dodal straka poníženě. "přišel jsem se ti omluvit. Nechoval jsem se zrovna zdvořile…"
"To sice ne, ale nic ti nezazlívám," usmál se holub.
"Děkuji ti. Viděl jsem tě dnes s hrdličkou. Každý se jí hned tak nezalíbí, máš štěstí."
"Myslíš? To ne, nepřipadá mi, že bych se jí líbil," zamyslel se holub. "Ale jednou bych si chtěl najít takovou družku jako je ona. Je milá, hezká a naučila mě lovit," pousmál se.
"Jo, viděl jsem, že jste byli stále spolu."
"Ale musím říct, že ti brouci nejsou tak dobré jídlo, mám po nich brzy hlad. To víš, měšťák dá přednost lidskému jídlu."
"Jestli máš ještě hlad, znám jedno místo, kde je uprostřed lesa ta věc plná jídla, jak že se to jen jmenuje…"
"Myslíš popelnici?"
"Jo, to je ono, popelnice. Tajně tam chodívám, když dostanu chuť na něco neobvyklého," přiznal se straka. "Nezačali jsme dobře, vím, to byla má chyba, nech mě to napravit a buďme přáteli," řekl s vlídným úsměvem straka. "Dovedu tě k té popelnici, abys viděl, že to myslím vážně."
"Budu rád, kamaráde," objal nového přítele holub a šťastný, že má dalšího přítele, i když za trochu zvláštních okolností. Život v přírodě a odchod z domovského města se už nezdál být tak špatný.
Vydali se do samého srdce lesa, kde měla být popelnice plná dobrot. Cesta nebyla krátká. Po celou dobu si přátelsky povídali. Holub se dozvěděl, že straka se znal s hrdličkou už od dětství, nějakou dobu spolužili, ale před měsícem ho nechala. V té době poznal strakapouda, který mu moc pomohl. Někdy je zlý, až krutý. Straku hodně ovlivnil, ale především mu pomohl, když byl na dně.
"Támhle, vidíš, to je ona," zastavil se straka a ukazoval na popelnici několik metrů před stromem, na kterém seděli. "Už mockrát jsem tu byl. Dole vedle té popelnice jsem si udělal, když jsem byl malý, takový úkryt, kam jsem zalézal před okolním světem když mi bylo smutno. Je dost velký a teplý, snad by ti mohl prozatím sloužit jako dočasné hnízdo."
"Moc ti děkuji," řekl holub dojatě. "Tak pojď, zvu tě na hostinu,"
"No…rád bych přijal…ale nemohu."
"Proč bys nemohl? Sám se toho ani nedotknu, příteli,"řekl položertem holub.
"Ne…děkuji…,ale já se musím vrátit domů. Určitě na mě v hnízdě netrpělivě čeká má milá," vykoktal straka.
"Aha, nezmínil ses, že máš družku," koukal překvapeně holub.
"No vidíš, zapomněl jsem. Mám družku."
"Tak to tě chápu. Chceš být raději s ní," usmál se chápavě holub.
"Pochutnej si sám. Popovídáme si zase jindy," zašklebil se straka a odletěl.
Holub viděl v tom úšklebku náznak ironie, ale řekl si, že už začíná být paranoidní a vydal se sám k popelnici zahalené ve tmě. Když došel na místo, kam straka ukazoval, nebyla tam žádná popelnice, jen starý pařez.
"Je velká tma,asi si straka spletl místo," pomyslel si. "Ale počkat, je tu nějaká díra. Možná se přeci jen nespletl. Třeba si pro tu popelnici přišli ti lidé co jsem dnes ráno viděl a odnesli ji zpět do města. Ta díra vypadá jako nějaké podzemní hnízdo."
Nakoukl dovnitř. Viděl jen tmu ještě neproniknutelnější než venku. Uslyšel divný zvuk. Jako nějaké vrčení. Zvláštní zvuk sílil, asi se něco přibližovalo. Ve vteřině ucítil teplý smrdutý dech a uviděl bílé ostré zuby. Nevěděl, co to může být, ale bylo mu jasné, že nic dobrého. Vtom mu vše došlo. Byla to past, do které ho nalákal straka. Hlavou mu během kratičké chvilky proběhla spousta otázek. Proč? Co vůbec byla pravda? Je tohle můj konec? Uvidím ještě někdy domov? A co hrdlička? Ví o tom všem stejně dobře jako straka?
Pak už se stihl jen prudce otočit s nadějí, že uletí. Jediná šance na přežití. Nebyl ale dost rychlý. Stihl rozevřít křídla, ale než se stačil odrazit od země, liška mu prokousla nabídnuté křídlo. Holub se naposledy podíval vzhůru k nebi. Viděl tmavé obrysy stromů pod nebem plném hvězd. Dvě přímo nad holubem zářily více než všechny ostatní. Vypadaly jako oči. Oči, které už někdy viděl, znal. "Jsi to opravdu ty, příteli? Tak vidíš jak jsem dopadl. Už brzy budu s tebou." To byly poslední myšlenky městského holuba než mu liška zkušeně prokousla hrdlo.

Život lidí 1/2

4. října 2008 v 20:39 | SiriusNoir
Slunce už nepražilo tolik jako v pravé poledne, ale stále rozlévalo zlatavé paprsky na pustý úhor. Uprostřed rozlehlé, rozkvetlé pláně stál osamoceně nevelký, široce rozvětvený strom. Na něm seděl malý, asi dvanácticentimetrový ptáček. Měl červeně, černě a bíle zbarvenou hlavičku, hnědý hřbet, černá křídla s širokým žlutým proužkem, bílé bříško a krátký světlý zobáček. Kdo se aspoň trochu vyzná v přírodě a ptactvu obzvlášť, poznal by v něm stehlíka. Ptáček si prohlížel malýma černýma očkama přírodu, která ho obklopovala.
"Je tu krásně," pomyslel si. "Stejně jako každý letní den v tuto dobu sluníčko svítí, tráva se zelená, mám plné bříško a z lesa slyším prozpěvovat ostatní ptáky." Zahleděl se k hustému lesu a na chvíli se zaposlouchal do ptačích árií o lásce a přírodě. Potom, už se smutnějším výrazem, pokračoval v hlasitém přemýšlení: "Žiji tu už od malička. Na kraji lesa stojí ještě starý dub, na jehož větvi je mé rodné hnízdo. Celý život poletuji v jeho okolí. Každý den lovím na té samé louce housenky, prozpěvuji na stejných stromech a mlsám bodláčí na stejném kopci. Jak to asi vypadá jinde? Třeba v pralese. Jsou tam jiné stromy nebo brouci? Mají v jiných krajích stejné slunce a voní kytky jinak? Jsou jen dvě možnosti jak to zjistit : Můžu se zeptat ostatních nebo se tam rovnou vydat. Lepší je poznat vše na vlastní oči. Nejsem už zrovna mladík a nevím jak dlouho tu ještě budu. Můj poslední potomek opustil společné rodinné hnízdo už minulé jaro a má milá tu také není, nic mě zde nedrží. Hurá," zajásal radostně "poletím do cizích krajů. Poznám jinou přírodu a nová zvířata dokud mi křídla ještě slouží." Zaradoval se nad skvělým plánem a dal se do zpěvu. Když dobroukal svůj oblíbený popěvek, rozhlédl se a sám sebe se zeptal : "No jo, ale kam vůbec poletím?" Zahleděl se na slunce, které se pomalu chystalo zajít za hory. "To je ono, prostě poletím za tebou, sluníčko." Jak řekl, tak udělal. Ihned se vydal na svůj výlet do cizích krajů. S odhodlaným výrazem přelétl rodné místo a ze všech sil pokračoval za sluncem, které pomalu mizelo za obzorem. Když zmizelo celé, letěl ještě dlouho naslepo úplnou tmou. Zvolnil tempo a zavřel oči. Pravidelně mával křídly, která už začínala cítit únavu, ale přesto nepřestával. Představoval si zemi, kam letí. Vše tam vypadalo jinak. Byly v ní spousty druhů různě velkých i barevných zvířat. Rostly tam i jiné stromy, květiny, i keře byli zvláštní a slunce zářilo ještě vlídněji než v tom nejkrásnějším dni, který zažil doma.
V tom stehlíka ze snění náhle probudilo jasné a silné světlo. Nevycházelo ze slunce, jak poznal, když otevřel oči, ale ze země. Už několikrát viděl světlo, které vydává oheň, ale to také nebylo ono. Spousta malých žlutých světýlek zářila uprostřed tmy. Ze zvědavosti se přiblížil blíže, když to světlo nebylo nijak příjemné. Vynořilo se z ničeho nic a trochu oslepovalo. "Kdo kdy viděl světlo v noci?" podivil se. "A co to je za divný zápach, který, zdá se z té spousty světýlek vychází?" Zvědavost však stehlíka nutila letět ještě blíže. Dolétl nad tu divně zapáchající svítící záhadu. Všude pod ním stály vysoké hranaté stromy. Na některých svítilo pár žlutých čtverečků. Mezi těmi vysokými věcmi, stehlík poznal, že to nejsou stromy, protože nemají žádné větve ani plody, se zvláštně pohybovaly malé věci, z kterých vycházel ten odpudivý zápach. Vypadaly jako malí svítící broučci, ale když se stehlík přiblížil, nebyli to broučci a už vůbec nebyly malí. Stehlíka už znatelně bolela křídla, potřeboval si odpočinout. Přelétával zrovna velmi vysokou věc, která vypadala jako kmen stromu bez větví, když ucítil velmi silný teplý kouř. Doma jednou už kouř viděl, když po úderu blesku vzplál strom a z ohně vycházel kouř, ale to, co cítil teď bylo mnohem horší. Hnusný kouř mu vnikl do nozder a začal ho dusit. K tomu mu ještě vnikl do očí a částečně oslepil. Viděl vše rozmazaně. Neorientoval se kam a kudy letí. Splašeně mával křídly, aby tomu všemu rychle unikl, ale pravým narazil do jedné z těch velkých hranatých věcí. Obě křídla ho už tak při každém pohybu silně bolela, byl skoro slepý a dávil se kouřem. Neměl sílu pokračovat, a když po silném nárazu namohl bolestí křídlem skoro ani hnout, vzdál svůj boj. Přestal mávat křídly a jen čekal kam dopadne jeho malé, bezmocné a staré tělíčko. Naštěstí letěl už dost nízko, takže pád nebyl smrtelný. Stehlík ucítil jak dopadl do něčeho měkkého, co už znal, ale hned na to upadl do bezvědomí. Spadl do zahrady s čerstvě posekanou trávou.
Náš stehlík uletěl hodně velkou vzdálenost, protože nebyl nikde jinde než ve velkoměstě se spoustou jednotvárných paneláků, aut a kouřících komínů.
***
Stehlík se pomalu probouzel, protáhl se, ale pravým křídlem mu projela prudká bolest. Rychle otevřel oči a vyskočil na nohy. "Kde to jsem?" řekl zděšeně. Divoce se rozhlížel kolem sebe pomalu se rozvzpomínal na svůj výlet, černou noc, nečekané světlo, divné stromy, dusivý zápach, bolest v křídle, dopad na zem a opět tmu. Stál uprostřed nějaké nory, kterou dovnitř vnikaly dva proudy denního světla z čtvercových otvorů na obou koncích dlouhé, uzavřené a prostorné místnosti.
"Slunce," zaradoval se stehlík. "Kde je slunce, je život, takže ještě jsem na živu," řekl si a vydal se k jednomu z otvorů. Skrz viděl kus modrého nebe s bílými mráčky, ale nemohl letět za nimi, protože otvor byl příliš vysoko a bolavé křídlo mu nedovolovalo ani vzlétnout. Pokoušel se alespoň vyskočit, ale potřeboval by být minimálně desetkrát větší, aby se otvoru přiblížil. V beznadějných pokusech ho vyrušili dva ptáci, kteří právě přilétli druhým otvorem. Oba byli asi třikrát větší než stehlík. Jeden byl celý světle šedý, jen ocásek měl černý. Druhý měl tmavě šedou hlavu, žluté oči a světle šedá křídla s černými pruhy, také konec ocasu měl černý. Byli to holubi.
"V sousedově zahradě říkáte? Flekatý malý pták? No podívám se na něj, ale pospěšte si, nemám na vás celý den," říkal světle šedý holub.
"Ano, hned vám ho ukážu pane doktore," odpověděl druhý. "Á, támhle je, už se probral. Dobré ráno, kamaráde," usmál se na překvapeného stehlíka, když k němu oba přilétli.
"Kde to jsem? A kdo jste vy?" zeptal se udivený stehlík.
"Kdo jsem já? Já jsem…holub. Prostě holub," usmál se a zakýval při tom svou šedou hlavou.
"Budete se dlouho vykecávat?" přešlapoval netrpělivě doktor. "Spěchám, tak mi laskavě řekněte, co jste po mě vlastně chtěl. Vypadá v pořádku."
"Ano, ale podívejte se na jeho pravé křídlo, je divně zkroucené."
"Au, to bolí," odskočil stehlík, když se doktor dotkl jeho bolavého křídla.
"Máte pravdu, má nějaké divné křídlo. Buď ho má zlomené nebo jen naražené, ale možná to je nějaká vada. Jestli je to vše, už musím jít, sbohem."
"Počkejte," zastavil stehlík doktora než stihl odletět. "Budu ještě létat?"
Doktor se dotčeně otočil, že na něj sahá a otravuje: "To už není má starost. Jestli je křídlo zlomené, tak ne a jestli jen naražené, tak možná ano. Teď mě nechte laskavě být, mám své starosti," otočil se a se zašustěním křídel odletěl pryč.
"Jak poznám jestli je zlomené nebo není?" zeptal se smutně.
"To nevím," odpověděl sklesle holub.
"Co měl tak důležitého na práci? Má asi hodně pacientů," pomyslel si nahlas stehlík.
"On? Nemá žádné pacienty, ani nevím jestli je to opravdu doktor, viděl jsem ho poprvé v životě. Snažil jsem se rychle někoho najít, když jsem viděl tvé křídlo a on byl jediný, kdo mě poslouchal," řekl holub dobrácky.
"Myslím, že spěchal na nádraží shánět něco k jídlu, proto spěchal. Nemáš také hlad?"
"Popravdě docela mám."
"Tak já jdu něco sehnat," řekl holub a zmizel v otvoru.
To vše se událo na půdě čtyřpatrového činžovního domu nedaleko autobusového nádraží v centru města.
Po dobu, co holub sháněl venku potravu přemýšlel stehlík o této zvláštní zemi, do které se shodou okolností dostal. "Ti ptáci se ale chovají divně, to jsem ještě neviděl. Musím být asi hodně daleko od domova," zasteskl si.
Holub se vrátil až navečer , ale zato s dobrým úlovkem. V zobáčku totiž držel igelitový pytlík s půlkou nedojedené buchty, který někdo vyhodil do popelnice.
"Tak to si dnes pochutnáme," řekl spokojeně holub. "Ta nám vydrží aspoň na tři dny."
Stehlík nechápal o čem to holub mluví a co to přinesl. Očekával, že se vrátí s nějakými brouky nebo bobulemi, což považoval za dobré jídlo. Ale po ochutnání zjistil ,že ta žlutá houba, kterou holub přinesl není tak špatná, jak se na první pohled zdálo.
"Děkuji za jídlo," poděkoval po večeři."
"Nemáš za co," mávl křídlem holub. "jak jsi se sem vůbec dostal? Evidentně nejsi zdejší."
"Čekal jsem, že na tu samou otázku mi odpovíš ty," podivil se stehlík, ale pustil se do vyprávění svého výlet. Holub zaujatě poslouchal.
"…no a potom jsem spadl do měkké trávy, to mi nejspíš zachránilo život," dokončil vyprávění.
"Tvůj pád je jediné, co jsem viděl, když tvé tělo bezvládně dopadlo do té zahrady, já seděl zrovna tady na okně. Rychle jsem slétl dolů a přinesl tě sem, do mého obydlí."
"Ty tu bydlíš? Na tak malém místě?"
"Tady jen přespávám, ve dne sháním potravu venku, tam je to mnohem větší."
"Proč přespáváš zrovna tady? U nás doma jsem spával v hnízdě na vysokém stromě a všude bylo spousta místa."
"Ty spíš na stromě? Ale to musí být nepohodlné, venku je zima a ve městě hluk."
"Ve městě?" opakoval nevěřícně stehlík.
"Ano, co je na tom divného?"
"Já nikdy nebyl ve městě. Bydlím v lese, v jeho stromech, na louce nebo v sadu. Slyšel jsem vyprávění o městě daleko od mého domova, ale že bych doletěl až tak daleko?"
Teď byl v úžasu pro změnu holub. "Tak ty jsi nikdy nebyl ve městě a žiješ v lese? Tak to ti musím mé město co nejdříve ukázat," řekl nadšeně.
"Taky bych ho rád viděl, je to od tebe hezké," zaradoval se stehlík. "Ale já přeci nemohu létat," vzpomněl si sklesle.
"Tak prostě počkáme než se ti křídlo uzdraví," prohlásil po krátké odmlce holub optimisticky. "Mezitím ti budu shánět jídlo a vyprávět o městě, chceš?"
Stehlík s radostí souhlasil. Tu noc šel brzy spát. Než usnul, díval se na kousek nebe s pár hvězdami, který viděl skrz okno a přemýšlel jak asi vypadá město pod nimi. Když šel spát hned po západu slunce, dlouho nemohl usnout. Stále ho rušil hlasitý neznámý ruch vycházející z venku a světlo, které bylo sice slabé, ale stehlíka mátlo. Doma byl v noci zvyklý na neproniknutelnou tmu a ticho rušilo jen šustění listí a slabé houkání sov.
***
Stehlíkovo křídlo bylo jen naražené, takže se rychle uzdravovalo. Než se úplně uzdravilo, trávil celé dny na půdě starého domu. Měl dostatek čas, a tak prozkoumával celou místnost. Našel tu spoustu zajímavých věcí, které v životě neviděl a nechápal k čemu mohou sloužit. Bylo tu spoustu zaprášených krabic s různými starými hračkami a oblečením. O zeď se opíralo starodávné jízdní kolo, po zemi se povalovaly odrbané zažloutlé knihy a pod prkny zatlučeným vikýřem stála stará bytelná postel.
Každý večer se holub vracel s něčím k snědku ať už to byl zmíněný kus buchty, patka tvrdého chleba nebo nedojedený kus rohlíku.
"Kde rostou všechny ty pochoutky?" zeptal se po jedné vydatné večeři stehlík.
"Kde rostou?," podivil se stehlík otázce. "Nikde nerostou, jsou to samé zbytky jídel, která lidé buď odhodí na zem nebo do popelnice."
"Lidé vyhazují jídlo?" vykulil malá očka stehlík. "Chtěl bych také vidět ty lidi, jsou určitě zvláštní."
"To není žádný problém, lidí žije ve městě mnoho."
"Proto jsem vlastně tady, abych poznal něco nového. Křídlo už mě skoro nebolí a za pár dní už snad budu moci bez problémů létat. Jak já už se těším až opět vylétnu ven na čerstvý vzduch. Začínám mít dost vysedávání celé dny uvnitř."
Za pár dní se stehlíkovo bolavé křídlo opravdu uzdravilo natolik, aby opět mohl létat.
***
"Vstávej ospalče, to si říkáš ranní ptáče?!" vzbudil stehlík holuba, kterému se zprvu vůbec vstávat nechtělo, ale po krátkém lákání na krásné počasí přeci vstal.
"Tak můžeme letět?" ptal se už holub za chvíli nedočkavě.
"Jo, jdeme."
"Jsi si jistý, že máš křídlo úplně v pořádku?"
"Jo, žádný strach, včera jsem létal po místnosti a trénoval. Teď se cítím jako mladík, tak už nezdržuj."
Společně vyletěli na čerstvý vzduch. Stehlík mával křídly nejdříve zvolna a postupně čím dál rychleji, jako by se pomalu rozcvičoval a zkoušel co dokáže. Když zjistil, že sil má stále dost, užíval si letu jako by letěl poprvé. Létal rychle, podlétával holuba nebo jen pro radost plachtil. Jejich role se vyměnili, ze starého klidného stehlíka se na chvilku stal mladík, zatímco z mladého holuba rozvážný stařík.
Holub začal zpomalovat a blížit se opět na pevnou zem. Stehlík ho následoval.
Mířili na autobusové nádraží. Holub zkušeně dosedl na kraj chodníku, začal pobíhat a shánět na zemi nějaké drobečky. Stehlík dopadl o pár metrů dál, ani se nestihl porozhlédnout kde je když se na něj řítilo obrovské přední kolo autobusu přijíždějícího k zastávce. Stehlík nestačil vydat ani hlásku a nebýt holuba, který přítele rychle zatáhl za křídlo na chodník, už mohlo být po něm.
"Já se tu vyznám. Ty tu jsi poprvé, tak se jen drž blízko mě a já ti ukážu jak to tady chodí."
Stehlík se chvíli držel za holubem, ale ten se mu brzy ztratil mezi lidmi vystupujícími z autobusu. Ptáček se zamotal mezi spoustou lidských noh. Utíkal před nimi, kličkoval a jen těžko stíhal uskakovat před tolika botami. Navíc po autobusu tu zbyl hnusný palčivý zápach jen o málo slabší než ten, který ho oslepil při památném příletu do města.
Stehlík začínal být zoufalý a jediný způsob jak se dostat z toho bludiště byl vzduchem. Když měl chvilku času, vzlétl vzhůru a sedl si na budovu terminálu uprostřed celého nádraží. Teď už měl klid, aby si vše pořádně prohlédl. Nic podobného nikdy neviděl. Všude kam se jen podíval byli lidé. Jedni stáli v malých hloučcích na zastávce a všichni ostatní chodili okolo a zastavili se až v hloučku, který si vybrali. Mezi lidmi pobíhalo a létalo plno holubů. Stehlík ještě nikdy neviděl tolik jedinců stejného druhu ptáků pohromadě a to ještě spousta dalších seděla na okolních budovách a celý ten ruch bez zaujetí pozorovali. Navíc mezi všemi těmi lidmi a holubi jezdilo několik velkých autobusů. Autobusy vyložili další lidi, naložily vždy nějaký hlouček a odjely pryč. Tak to chodilo stále dokola. Stehlíkovi to vše připomínalo jen jediný výjev z přírody a tím bylo mraveniště.
"Proč tu sedíš a nehledáš si jídlo jako ostatní?" přisedl si k stehlíkovi holub s drobečkem hamburgeru v zobáčku.
"Je tu na mě moc hluku a divného zápachu,"odpověděl stehlík
"Tak ti ukážu jiné místo, poleť za mnou," řekl po krátkém přemýšlení holub a vydal se pryč z nádraží. Neletěl dlouho a přistál na vysoké černé lampě. Jedné z těch, které v noci osvětlují celé náměstí. Stehlík si přisedl a rozhlédl se kolem. Lidí zde bylo jen o něco méně než na nádraží. Všichni někam spěchali. Nejezdili tu žádná auta ani autobusy. Někteří lidé seděli na terase cukrárny a povídali si nebo pozorovaly davy ostatních, proudící do všech stran.
Holub si vyhlédl pár dětí sedících na dlouhých schodech radnice. Chodil okolo nich tak dlouho dokud si jedno nevytáhlo svačinu a nezačalo mu uždibovat a házet drobky. Stehlík chvíli pozoroval jejich počínání, když ucítil podobný zápach jaký vydával autobus. Rozhlédl se zvědavě po náměstí, ale autobus tu nebyl ani jeden. Po chvilce zjistil, že ten zápach vychází z člověka, který si sedl pod lampu přímo pod stehlíka.. Šedý nechutný kouř mu vycházel z úst. Když se k němu přidal další kuřák, stehlík to nesnesl a radši se přidal k holubovi. Od rána neměl nic v zobáčku a hlad se začal ozývat. Nějakou dobu se děti bavili krmením holubů, ale ne dlouho. Jako lepší zábava jim přišlo rozehnat ty otravné ptáky a sledovat jak před nimi utíkají. Oba ptáci vyletěli na věž radnice, kam už děti nemohli. Stehlík se tvářil sklesle, byl hladový a zklamaný dojmem z města a lidí. Se steskem si vzpomněl na domov.
"Všude spěchající lidé, auta a otravný zápach. Jak tu můžeš žít? Přes celý den jsem viděl jen pár stromků. Vy tu nemáte žádnou přírodu?" zeptal se stehlík.
"Narodil jsem se tady, neznám nic jiného ani přírodu."
"Stromy, louky, kytky, keře, zvířata, prostě vše kromě lidí. Ale ne jen pár stromečků a sem tam tráva, ale hodně stromů, ještě více stromů než je tady lidí., to je příroda."
Holub se zamyslel.
"Jo ty myslíš park? To máš říct hned. To tu samozřejmě je, pojď, ukážu ti kde."
Tentokrát letěli o něco déle než dorazili do parku. Společně dosedli na jeden z vysokých stromů lemujících okraj parku, který odděloval asfaltovou džungli od malého zbytku z divočiny. Naskytl se jim výhled na celý areál. Byly tu stromy stojící okolo i uvnitř parku , písčité cestičky pro lidi, kteří zde už nespěchali ani netvořili hloučky, ale pomalu se procházeli, seděli na dřevěných lavičkách nebo leželi v hebké trávě. Ani hluk zde nebyl tak velký. Stromy bránily městskému ruchu aby rušil zdejší klid a pohodu.
"Tady se mi konečně líbí," prohlásil potěšeně stehlík." "Nejvíce mi to připomíná domov, když jen vzdáleně."
"Tvůj domov musí být opravdu krásný podle tvého vyprávění," zasnil se holub.
"Také že je. Tento park, jak tomu říkáš, přestože je hezký, se mu nedokáže vyrovnat. Doma máme ještě více stromů, co stromů, lesů. To je více než několik stromů v řadě za sebou, to jsou tisíce různých i podobných stromů, spoustu keřů a divokých zvířat. Také dlouhé lány luk a polí. Tady vidím jen malý kus zažloutlé a suché trávy. U nás najdeš míle čerstvé světle zelené travičky, na které rostou kvanta různě zbarvených kytek. A kolik set druhů brouků nebo motýlů běhá v té trávě. Vše voní čerstvým vzduchem, tady dokonce i stromy jsou cítit kouřem z aut."
Po celou dobu stehlíkova básnění holub zaujatě poslouchal a se zvláštním výrazem se snažil představit tu krásu.
Stehlík už měl opravdu velký hlad, a proto když zahlédl v trávě pídit se housenku, nemeškal a hned po ní vystartoval, chytil a slupl.
"Ta je dobrá," olízl se. "Co tam sedíš, pojď si taky ulovit pořádné jídlo."
"Ulovit?Co to znamená?" divil se holub.
"Ty nevíš co to je lov? To je když chytneš do zobáčku třeba nějakého brouka a sníš ho."
"Cože? Brouka!? Fůj, ty se ale nejedí," zakroutil pohoršeně hlavou holub.
Stehlík stál na místě v němém údivu.
"Co jsi to za ptáka že neumíš lovit a nejíš brouky?"