Klavíristka

8. října 2008 v 21:30 | SiriusNoir |  Povídky
V letním období, kdy se Slunce dlouho drží na obloze, než ho vystřídá ta nejčernější tma, seděl mladý, nedávno pětadvacetiletý, muž na schodech vedoucích do zahrady s dřevěnými lavičkami, písčitými cestičkami a ovocnými stromky. Slabé světlo ve dveřích za ním zvýrazňovalo nápis Psychiatrická léčebna. Bláznův obličej s nepravidelnými rysy začal ovívat studený větřík. Pohrával si s jeho neupravenými blonďátými vlasy, ale nedokázal vytrhnout mladíkovy tmavě modré oči ze soustředění. Na tmavém nočním nebi vládl couvající půlměsíc s hvězdnými pomocníky, přesto bláznova pozornost byla upřena někam jinam. Na černé místo přímo nad zahradou. Na zdánlivé nic, prostě do neznáma.Právě přemýšlel o skutečnostech nazývajících se nekonečno, nedosažitelno, lidská maličkost, záhada, čas a spousta dalších, které ho napadaly při pohledu k nebi. Představoval si, že tam nahoře, kde na první pohled nic není, právě teď vidí neznámé planety. Co když ta miniaturní tečka, která před malou chvílí jen na pár sekund zablikala, znamenala výbuch obrovských rozměrů, při jakých vznikají planety jako je třeba Země a on je jediným divákem? Napadlo ho, jak taková na první pohled zanedbatelná maličkost může ve skutečnosti znamenat něco mnohonásobně většího, radikálnějšího.
Někteří lidé považovaní za blázny dokáží racionálně, dokonce až filosoficky uvažovat. "Jaká maličkost asi hrála důležitou roli v životě tohoto stále ještě mladíka?," mohl by se zeptat někdo z vás. Může jedna spermie, zmutovaný gen nebo jen malá odlišnost v mozku za to, že se natolik liší od ostatních a musí být v tomto ústavu?
Samuel se už jako velmi malý odlišoval od ostatních . Dlouho se nijak neprojevoval. Nesmál se, nevšímal si ostatních a plakal jen v opravdu vyjímečných případech. Jeho rodiče se nejednou obávali, že se Sam, jak mu říkali doma, narodil hluchý, němý, opožděný nebo dokonce vše dohromady. Lékaři nic z toho naštěstí nepotvrdili. Dítě samo začalo mluvit ve třech letech, což je přibližně o půl roku později než většina ostatních. Pokud ovšem považujeme pár skoro šeptaných frází typu "Dobré ráno" nebo "Dobrou noc" za plnohodnotné mluvení. S učením problémy neměl, ikdyž nejchytřejší zrovna také nebyl. Svou nemluvností si nezískal příliš kamarádů, nikdy ho to ale moc nemrzelo. Raději pozoroval ostatní jak si hrají a baví se mezi sebou, než aby se k nim přidával. Vypadal při tom, jakoby dělal výzkum nějakého neznámého zajímavého živočicha. Ostatní si z něj dělali legraci, někdy se to neobešlo bez posměšků a nadávek, ale to vše nechávalo Samuela klidným. Byl vyšší než většina stejně starých dětí, takže přirozený respekt jeho vrstevníkům nedovoloval zajít moc daleko. V deseti letech přečetl všechna díla od Alfreda de Musseta, což také není mezi takovými dětmi vyhledávaná literatura. Snad díky tomu měl už ve dvanácti letech jasnou představu o své budoucnosti. Chtěl jediné, a to zemřít spokojený. Nezáleželo, jestli by to bylo za týden nebo až za padesát let. Od té doby v životě kladl vždy a jedině na první místo lásku a city. Často říkával : "I kdybych měl hodně přátel, všechny do jednoho bych vyměnil za jedinou lásku." Ale jediný, kdo to od něho mohl slyšet, byl jeho pes, americký stafford - na pohled drsný, až agresivní, ale uvnitř věrný a přátelský. Samuel ho dostal k třináctým narozeninám od svého otce. Ten opustil svou ženu a syna kvůli americké černošce, se kterou se skoro každý večer po práci tajně scházel v hospodě. Sam si tátu pamatoval jen z fotografií, ale psa si rád nechal a pojmenoval ho právě po dárci - Villian, což v cizí řeči neznamená nic jiného než "darebák". Sam mu říkal zkráceně Villi. Pes se stal Samovým nejlepším přítelem. Sice byl tvrdohlavý, ale nikdy nezradil, ani nezklamal důvěru svého páníčka.
Samuelovy sny o lásce se naplnily skoro jako podle romantické tragédie z Hollywoodu. Tak trapně, až v tom začal vidět genialitu. Samuel šel toho dne s Villim na pravidelnou veterinární prohlídku. Pes nejspíš cítil, že ho nečeká nic dobrého, nečekaně se vyškubl z pánových rukou a zamířil si to přes silnici k lesu. Nestihl se ale vyhnout projíždějícímu autu. Mladá řidička se pochopitelně bála o zvíře, které možná zabila, a tak Villiho i se Samem odvezla k nedalekému veterináři a soucitně počkala na diagnózu lékaře. Villiho zranění byla natolik vážná, že zemřel doktorovi pod rukama. Vše špatné je ale pro něco dobré, zní otřepaná fráze, která se potvrdila i tehdy. Samuel se následujícího půl roku mohl oprávněně nazývat nejšťastnějším člověkem na světě. Jeho slova, ve kterých by měnil své nejlepší přátele za lásku, se vyplnila až příliš doslovně. Ale časem se ze vztahu vypařovala ta zamilovanost, jedinečnost a nadšení. Ana byla sice vyjímečná žena, ale to nestačilo. Sam si s postupujícími měsíci čím dál více uvědomoval, že tohle není život, jaký by chtěl.V hlavě si za ty léta samoty vytvořil přesnou představu života a ten nynější jí neodpovídal. Jeho vyčtený a vysněný svět ani nemohl nikdy existovat. V době, kdy si začal tuto skutečnost přiznávat, změnil se a ne v zrovna dobrém smyslu. Střídání nálad se stalo pravidelností a stupňovalo se. Jednu chvíli si gratuloval, jak skvělou má přítelkyni, uspokojoval se tím, že nic víc nepotřebuje a jen spokojeně ležel u jejích nohou. Klidně během půl hodiny se jeho pocit štěstí dokázal změnit v hlubokou depresi, pocity beznaděje a bezmoci. Tehdy odcházel od milovaných nohou a svou životní lásku rovnou začal hrubě obviňovat za jeho špatný osud. Nejednou ji označil za jedinou příčinu ubohosti jeho života. V dalším okamžiku ji v zoufale zamilovaném obětí žádal o odpuštění a děkoval za to, že mu jako jediná na světě umožnila radovat se z pouhé existence. Ana ho milovala, alespoň si to myslela, celou svou duší, ale při jednom z těch Samuelových návalů vzteku, kdy ji dokonce uhodil, a to nijak šetrně, beze slova, ale s pláčem odešla a už nikdy se nevrátila. Všechny omluvy a sliby, které Sam ještě křičel za jejími zády jen přidávaly další a další slzy na dívčině zklamané tváři. Více než dva týdny po tomto nečekaném rozchodu žil Samuel jen z naděje na odpuštění. Něco se ale jen tak odpustit nedá. Kdyby mu Ana dala ještě jednu šanci, vše by se nejspíš opět vrátilo do starých dobrých kolejí, ale dříve nebo později by se stalo něco podobného a možná ještě horšího, než rána do obličeje. To Ana věděla a nechtěla riskovat. Radši se snažila co nejrychleji zapomenout na to, že někdo jako Samuel v jejím životě vůbec existoval. Ve chvíli, kdy Sam ztratil veškerou naději, skončil i jeho život. Alespoň takový, jaký měl doposud. Samuel mockrát uvažoval nad sebevraždou, ale vždy takové myšlenky zapudil stejnou úvahou : "Proč se zbavovat života, když už ho člověk jednou má?" Místo aby dobrovolně a nenávratně odešel, tak si jednoduše vybral svět jiný. Přemístil svou duši do světa se svými pravidly, myšlenkami a vlastní realitou. Potom už šly události v rychlém sledu za sebou, až se ocitl zde v psychiatrické léčebně.

Vždy chodí plně ponořen do svého snu. Na pohled vypadá nepřítomně, zamyšleně, někdy s nádechem zájmu či zvědavosti. Nikdy nemluví. Jen občas vydává zvuky, kterými vyjadřuje své emoce. Zní to spíš jako nějaké mručení vycházející odněkud zevnitř jeho těla.


***


Venku se ochladilo. Samuel se tedy rozhodl vrátit dovnitř. Šel dlouhou chodbou. V celé budově vládl klid, noční mír, ale čím více se Samuel blížil ke konci chodby, tím hlasitěji slyšel neznámé zvuky. Byla to hudba vycházející z prosklených dveří na konci. Sama ty zvuky vytrhly z přemýšlení a zasadily semínko zvědavosti. Dveře vedly do jedné z největších místností v léčebně. Jednu třetinu tvořily stolky a skříně, druhou televize, velký gauč a asi pět pohodlných, častým používáním prodřených křesel. V poslední části stál starý klavír s ošoupanou stoličkou a pár dekorativních, středně velkých stromků. Pacienti si v téhle nejútulnější místnosti z celé budovy mohli zahrát různé stolní hry, dívat se na televizi, procvičovat hru na klavír, nebo jen tak relaxovat a povídat si s ostatními. Když Samuel vešel dovnitř, zvědavě se rozhlédl jakoby tu byl poprvé, idkyž zde trávil skoro tolik času jako v zahradě. V tu chvíli dva pacienti hráli v koutě šachy a další tři blázni seděli u klavíru plně zabráni do pozorování mladé dívky hrající poutavou melodii. Posledním člověkem v místnosti byla stará bláznivá paní sedící co nejdále ode všech. Kolébala se ze strany na stranu na židli, neustále se pochechtávala, ukazovala si na ostatní a něco nesrozumitelného si rychle mumlala pod vousy. Sam se přidal k trojici posluchačů, aniž by si ho někdo všiml. Prohlédl si dívku hrající na klavír. Neznal ji. Nikdy v životě ani neviděl nikoho tak krásného. Havraní vlnité vlasy kontrastovaly s jejím bledým obličejem. Malý nos, smyslné rty svádějící k něžnému a zároveň vášnivému polibku a divoké zelené oči tvořily vyjímečnou krásu jejího obličeje. Kolem krku měla těsně uvázaný řetízek z černé kůže, na kterém stříbrná růže matně odrážela tlumené světlo z nástěnné lampičky. Její slabé prsty se ladně pohybovaly po klávesách. Na zápěstí, snad ještě bledším než její tvář, se třpytil stříbrný řetízkový náramek špatně zakrývající ještě nezahojenou tmavě růžovou jizvu. Tento letmý pohled Samovi stačil. Zavřel oči, nepotřeboval je, protože to, co ho přilákalo, se nyní ozývalo po celé místnosti.
Ta dívka se jmenovala Nathalie. Zdálo se, že ve věku krásných třiadvaceti let měla život ještě před sebou, ale opak byl pravdou. Prožila toho možná až moc. Užívala si obyčejného života s jeho radostmi i starostmi, dokud se do něj nevloudila láska. Ví někdo proč ty nejlepší dívky přitahují protějšky, které je jen stáhnou sebou na samé dno? Nejpravděpodobněji je na vině dívčí citlivost a zranitelnost. Ta si k sobě žádá statného hrdinu, který ji ochrání před nástrahami tvrdého života. V jehož náruči najde svůj úkryt a zároveň útočiště. Ale tito, jak jsem je nazval, "hrdinové" si také svou převahu a sílu nezřídka dokazují právě na dívce, kterou by sami měli chránit. Nathalie věnovala své srdce právě jednomu z nich. Její láska k Danielovi nevznikla nijak vyjímečně, - na koncertě se velmi blízce seznámila s žádaným, dobře stavěným kamarádem její kamarádky - ale i tak se pro něj dokázala vzdát téměř všeho. Přerušila studium na vysoké škole a odjela s ním na druhý konec státu. Pravda je, že opustila "jen" nestálé rodinné zázemí (otce neměla a žila jen s matkou neustále obviňující svou dceru ze všeho špatného na Zemi) a pár opravdových přátel. Ale získala tím jen "romantické" chvíle v hospodě s podnapilým a nadrženým majitelem jejího zklamaného srdce. Výsledkem jednoho z takových večerů se stal nově vznikající život uvnitř mladé dívky. Život lidí nepřímo ovlivňuje spousta věcí, ale nejvíc asi lidé v jejich okolí. Díky tomu se změnila i Nathalie. Měla dny nevýrazné, kdy se starala jen o ty stereotypní starosti všedního dne, ale i takové, kdy už od rána zářila dobrou náladou, bohužel po takovém dni následovala večer o to hlubší deprese.Za více než dvacet let už ztratila nebo se vzdala mnoha snů. Od dětského přání být veterinářkou a pomáhat zvířátkům, přes romantickou svatbu na tajemném polorozpadlém hradě v Itálii, až po bláhovou naději, že časem se Daniel změní k lepšímu. Většina dívek dříve či později dospěje k názoru, že jen jediný sen je opravdu důležitý a má smysl. Tím je ychovat zdravé a spokojené dítě. Blýskalo se na lepší časy, Nathalie totiž čekala dvojčata. V té době cítila, že už snad nikdy ani nemůže být šťastnější. S myšlenkou na děti jí vystačila dobrá nálada, i přes nevolnosti, po celý den. Nesčetněkrát si představovala, jak svým dětem dá život plný štěstí a lásky. Ani v den očekávaného porodu neztrácela optimismus, ani úsměv. Jenže u samého porodu nastaly komplikace větší, než bývají obvykle. Jedno dítě, byla to holčička, pro kterou měla Nathalie vymyšlené jméno Tereza, se bohužel narodilo bez známek života. Oběsilo se na pupeční šňůře svého ještě nenarozeného mladšího bratra. Chlapec pojmenovaný Vincent se narodil v plném zdraví.
Nathalie v sobě však nedokázala najít tu mateřskou lásku, kterou plánovala své děti zahrnout. Vincenta nepovažovala za své dítě. Pro ni byl jen vrah - ten, kdo zabil její dcerku. Nedokázala mu odpustit. Časem se projevilo, že ani není zcela zdravý, jak se zdálo po porodu. Už po prvním měsíci života dostával nečekané dávivé záchvaty, kterým se nedalo předejít. Podle všeho dárek do kolébky od rodičů - silných kuřáků. Nathalie Vincenta kojila, přebalovala, četla mu pohádky, utěšovala, když v noci brečel, ale to vše jen z jakési povinnosti. Sama doufala a věřila, že se její vztah k němu zlepší, ale nezměnilo se nic. Pokaždé, když se na své dítě jen podívala, neubránila se pocitu nenávisti. Vždy, když ho uslyšela brečet, mimoděk se jí v mozku vybavilo ticho. Přesně takové, jaké nastalo, když porodila mrtvé dítě - doktoři i sama rodička v tu chvíli zatajili dech, aby se po celé místnosti mohl naplno rozeznít křik novorozeněte, jenže nic se neozvalo.
Danielova reakce byla pro slabou, psychicky vyčerpanou Nathalii překvapením. Když manžel viděl jakým chladným pohledem matka své dítě probodává, začal se o Vincenta více zajímat a dokonce i starat. Choval ho, mluvil na něj, četl mu pohádky a dělal srandovní obličeje, aby jeho syn pocítil opravdovou rodičovskou lásku. Dokonce značně omezil svůj pobyt v hospodě, aby s ním mohl být, ale také protože už Nathalii nedůvěřoval - ne jako matce svého dítěte. Nathalie velkou část dne prospala (ikdyž se Daniel staral o Vincenta víc než dost, noční vstávání k řvoucímu prckovi zůstalo prací pro matku). S nikým se už nestýkala. Všechny kamarády a rodinu opustila kvůli manželovi, který se jí už také tolik nevěnoval. Začala dokonce žárlit, protože mnohem více lásky projevoval Vincentovi, než jí. Pro ni by nikdy nepřestal pít, ale jakmile tu bylo "to mimino", vše se změnilo. Tak se v této rodině vytvořila hluboká propast. Nathalie ale věděla, co jí způsobilo a pokusila se bojovat.
Jednou večer, manžel byl ještě v práci, si šla napustit horkou vanu po dni plném starostí. Už několik hodin ji nerušil žádný dětský křik. Vincent nejspíš usnul. Toho chtěla Nathalie využít a odpočinout si ve vařící lázni. Než se naložila do vany, ještě pro jistotu dítě zkontrolovala. Leželo v postýlce, ale nespalo. Vincent s očima dokořán zíral před sebe. Jeho vystrašený upřený pohled hraničil s šílenstvím. Pusa, co nejvíce otevřená, lapala po vzduchu. Nadechnutí sice nebyl až takový problém, ale vydechnutí stálo to malé tělíčko obrovské úsilí. Celé tělo, jakoby se snažilo něčemu silnějšímu vzepřít. Dítě svíralo své malé ručičky v pěsti a prudce kopalo nohama. Nathalie nějakou dobu nehnutě stála a šokovaně pozorovala svého dusícího se dvouměsíčního syna. Nebyl to Vincentův první takový záchvat, matka už věděla, co dělat. Na poličce u postýlky stála připravená malá inhalační lahvička s protialergenem. Stačilo ji vzít a vstříknout jednu dávku dítěti do krku. Nathalie natáhla ruku po lahvičce, ale v půli cesty se zastavila. Přivřela oči, jakoby o něčem složitém usilovně přemýšlela. To vše se událo během necelé minuty. Když znovu oči otevřela, už vůbec nevypadala šokovaně, ani zamyšleně. Naopak, vyzařoval z ní klid, bezstarostnost, vyrovnanost. Cestu k inhalátoru nedokončila. Nathalie se otočila a v absolutním klidu odešla z pokoje do koupelny. Tam se svlékla, zamkla dveře a pomalu se ponořila do vany. Stále přibývající horká voda ji připravila o zbytek všech sil. Ležela a už nikdy se nechtěla ani hnout. Jediné, na co měla ještě dost sil byly myšlenky a těch se jí hlavou honilo až příliš. Co to udělala? Její dítě právě leží ve vedlejším pokoji a bojuje se smrtí. Možná už ani to ne. Je její život natolik dobrý, aby ho mohla brát ostatním? Co to dítě vůbec provedlo tak špatného? Co se bude dít, až se manžel vrátí z práce a uvidí svého syna udušeného? Odpustí své ženě někdy? Může někdo mít vůbec rád osobu, která nechala zemřít jeho milovaného? Má život ještě smysl? Nathalie chtěla ty myšlenky zastavit. Otevřela oči a rozhlédla se, kde vůbec je a co dělá. Její pozornost zaujaly dva předměty. Možná je sama podvědomě hledala. Byly to nůžky a její ruční holící strojek. Vzala strojek do ruky. Chvíli si ho prohlížela jakoby nevěděla k čemu slouží. Pak si začala holit jednu nohu, ale po dvou tazích přestala. Strojek pomalu, rozvážně rozebrala a nechala si jen malou žiletku. Vjejím odrazu viděla nepřítomný pohled tmavě zelených očí, které říkaly : "Už není jiná možnost." Nathalie se lehce dotkla zápěstí levé ruky studeným ostřím oceli. Zavřela oči a prudce řízla. Ucítila, jak se jí teplo rozlévá po ruce. Řízla podruhé. Nevěděla, jestli má otevřít oči, bála se toho, co uvidí. Cítila bolest, ale vedle drásajícího svědomí a spousty bodajících myšlenek jen slabě. Nathalie se odhodlala otevřít oči. Viděla, že levou ruku má celou od krve, které rychle přibývalo. Tmavě červené skvrny zdobily okraj vany, a dokonce jedna krvavá čára stékala po zdi. Průzračná voda se pomalu měnila v sytě růžovou. Nathalie, bledší než upír, sledovala hluboké rány, z kterých se nepřestávala řinout rudá krev. Cítila se čím dál, tím slabší a unavenější. Nic si nepřála víc, než jen zavřít víčka a počkat, než to všechno přejde. V tom si uvědomila, že jakmile usne, už se neprobudí a stejně se tím nic nevyřeší. To ale nechtěla. Najednou pocítila obrovskou chuť do života a strach ze smrti. Chtěla si užívat, hýbat se, běhat, jíst, milovat, hádat se kvůli maličkostem, ne tu jen ležet a čekat, než z ní nadobro odejde život. Druhou rukou si co nejpevněji stiskla krvácející ránu na zápěstí. Ale o to víc začala krvácet druhá řezná rána na předloktí, na kterou už Nathalie nedosáhla. Byly od sebe moc daleko. Dívka se jen ironicky pousmála nad svou beznadějnou snahou. Je zajímavé, jak takový na první pohled detail, jakým je délka místa mezi dvěma ranami, dokáže rozhodovat o životě a smrti. Nechala ruku krvácet a opět se odevzdaně ponořila do vody. Její tělo bezvládně leželo pod vodou, jen nos vyčníval nad hladinu. Nathalie slyšela proud vody dopadající do přeplněné vany a tlukot svého srdce. Bušilo slaběji a slaběji. Jen smířeně čekala, až ho neuslyší vůbec. Úplně poslední, co ještě vnímala byly Danielovy nadávky kvůli vytopenému bytu a bušení do dveří. Kdyby manžel přišel jen o deset minut později, neměla by jeho žena naději na přežití.
Nathalie se probudila v nemocnici, s hadičkou napojenou na žílu, zesláblá a unavená. Zotavovala se až nečekaně rychle, takže už za týden k ní byl poslán psychiatr (je to rutinní postup u lidí po nepovedené sebevraždě). Ten u Nathalie rozpoznal několik psychických nemocí včetně paranoiy se slabými projevy schizofrenie a doporučil pobyt v léčebném ústavu. Daniel bez váhání souhlasil s prohlášením své manželky za nesvéprávnou a jejím přemístěním do psychiatrické léčebny.
Po celý Nathaliin pobyt v nemocnici se nikdo ani slovem nezmínil o Vincentovi. Myslela si, že o něm nikdo nemluví ze soucitu k ní jako k matce, která nedávno přišla o svého syna.
Všichni si, podle Nathalie, nejspíš mysleli, že se Vincent udusil, zatímco ona byla v koupelně, takže s jeho smrtí nemá nic společného a vlastně o ní ani neví. Ale nikdo jí nechtěl nic říct, aby se po té nemilé novince opět nepokusila o sebevraždu.
Skutečnou pravdu se ale Nathalie vůbec nedozvěděla. Daniel ochotně souhlasil s jejím pobytem v léčebně právě ze strachu o své dítě. Nevěřil, že by se psychicky nemocná matka dokázala o malého řádně starat. Vincent vůbec nezemřel, vlastně se mu ani nic vážného nestalo. Dávka z inhalátoru by průběh záchvatu jen urychlila. Když se dávka nepodá, dušnost přejde po několika minutách sama. To ale matka nevěděla. Takže když přišel Daniel domů, dítě už opět bez problémů dýchalo. Jedinou věcí v nepořádku byla voda tekoucí pode dveřmi z koupelny. Vzhledem k tomu, že Nathalii nikde jinde nenašel, ani se neozývala na jeho volání,rozhodl se manžel dostat do koupelny násilím. Za dveřmi našel svou ženu v bezvědomí a co nejrychleji ji přivezl do nemocnice.


***

Ve společenské místnosti se nikdo ani neopovážil vydat, nebo způsobit zvuk hlasitější než ten, který vydával klavír vedený Nathalii. Samuel nechal svou mysl plně pohltit hudbou. Ta dívka hrála neskutečně krásně. Už v dětství se u ní projevoval výborný hudební sluch, ale až nyní dosáhl dokonalosti. Nehrála žádnou proslulou symfonii od Mozarta nebo Beethowena, dokonce ani podle not. Její prsty vedly pocity. Vše, co si v poslední době prožila, lásku, zklamání, smutek, vztek, beznaděj, zoufalství, všechny tyto emoce jí sloužily místo not. Samuel jen nehybně seděl na nepohodlné židli a se zavřenýma očima poslouchal. Hudba v něm vyvolávala spoustu myšlenek a hlavně pocitů. Dokázal se do ní vžít ještě více, než do "své reality".
Všichni už odešli, jen Sam a Nathalie zůstali ve velkém, spoře osvíceném pokoji, ponořeni do stejných pocitů. Samuel přemýšlel o svém životě. Klavírové akordy ho dokázaly přesně popsat i beze slov. Přestože ty tóny nevyjadřovaly nic šťastného, z nevysvětlitelných důvodů se Sam cítil spokojený při jejich poslechu. Hudbu náhle přerušilo ticho. Na Samuela to zapůsobilo hůře, než výbuch. Překvapen otevřel oči jakoby se zrovna probudil z živého snu, který považoval za skutečnost. Nathalie z psychického i fyzického vyčerpání přestala hrát. Ruce nechala spadnout podél těla, ale oči otevřela až za několik sekund. Rozhlédla se po pokoji. Uviděla Samuela, jak se na ni udiveně dívá. Když se jejich zraky střetly, rychle se vyhnul jejím zeleným očím, pohlédl na klavír a posmutněle sklopil zrak k zemi. Nathalie pochopila jeho význam. Jednou ťukla do klávesy , aby viděla posluchačovu reakci. Ten rychle zvedl hlavu s nadějným výrazem v obličeji, a tak začala znovu hrát. Snad ještě nádherněji, než předtím. Opět oba splynuli v hudbě. Dva navzájem neznámí lidé nyní spojeni stejnými emocemi. Každý z nich skoro přesně věděl, co právě prožívá ten druhý. Ale tentokrát jen na krátkou dobu. Unavená Nathalie už po pár minutách přetala hrát, už nadobro. Samuel nyní stál s pohledem upřeným na dívku. Čekal, než začne znovu hrát. Myslel, že si Nathalie trochu odpočine a opět brzy začne. Přestávka však trvala podle posluchače moc dlouho. Sam bezelstným pohledem žádal Nathalii o hru. Toužil její skladby poslouchat klidně až do smrti. Po ničem víc v tu chvíli tolik nelačnil. Dívka nejspíš neporozumněla jeho pohledům, a tak Sam ťukl do nejbližších kláves a pohled znovu upřel na klavíristku. Nathalie se znovu střetla s jeho tmavě modrýma očima. Samuel se usmál. Myslel si, že dosáhl svého a Nathalie znovu začne hrát, ale dívka jen zakroutila hlavou a chystala se k odchodu. To gesto posluchače moc nepotěšilo. Silou usadil dívku zpátky na stoličku. Nathalii to chování šokovalo a takový byl i pohled, který na svého posluchače vrhla. Rychle vstala a pokusila se vyběhnout z pokoje, ale Samuel ji stačil chytit za ruku a hrubě přitáhnout zpět. Potom si ale uvědomil, co udělal, bojácně pustil její bledou ruku, zahleděl se do země a pak s omlouvavým úsměvem opět pohlédl na dívku. Nathalie stála nehnutě překvapena bláznovým chováním. Bázlivě se na něj také usmála a pomalu se k němu otočla zády.


***


Dva ošetřovatele, v klidu pokuřující na verandě před schody, na kterých celý dnešní příběh začal, vyrušila rána. Jakoby někdo vší silou praštil do klavíru. Následovaly pravidelné, o něco slabší rány podobné snaze čtyřletého dítěte o hru na klavír. Po otevření prosklených dveří vedoucích do společenské místnosti dva muži užasle pozorovali příčinu těch divných zvuků. U starého klavíru tam seděl blázen prsty zoufale mlátící do kláves potřísněných krví. Marně se snažil napodobit tu emotivní symfonii, jakou ještě před několika minutami hrála mladá dívka. Ta teď ležela s roztříštěnou hlavou v kaluži krve vedle klavíru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Toba Toba | 22. června 2012 v 14:08 | Reagovat

Moc dlouhé, aby to zaujalo.

2 whiteberry whiteberry | Web | 11. srpna 2012 v 14:46 | Reagovat

Nesouhlasím, že je to moc dlouhé, aby to zaujalo, dokonce bych chtěla víc, na závěr mi totiž trochu chybí myšlenky Samuela, ještě předtím než ho objevili ošetřovatelé a snažil se hrát. Tvoje povídka se mi líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama