Ruku v ruce

12. října 2008 v 21:29 | SiriusNoir |  Povídky
U staré branky ještě starobylejšího rodinného domku, který by svým vzezřením v noci působil strašidelně, čekal mladý muž. Mohlo mu být sotva devatenáct let. Jeho vzhled by nikoho nezaujal. Hubená postava, hnědé vlasy, šišatý obličej s velkou pusou i nosem. Jedině oči měl hezké, tmavě zelené s příměsí modři. Čekal jen pár minut než z domu vyšla druhá osoba. Dívka o něco málo mladší, zato o hodně hezčí. Rovné světlé vlasy ji splývaly pár centimetrů přes ramena, malý nos i pusa tvořily hezký úsměv a tmavě modré oči vyjadřovaly nepopsatelný výraz, který každého na první pohled musel zaujmout.
"Takže ty to opravdu uděláš, Tome?" zeptala se návštěvníka, který na tuto otázku jen sklopil zrak k zemi před brankou. Osloveného také překvapilo, že v jejím hlase neslyšel ani náznak smutku.
"Půjdeme nahoru?" navrhla dívka.
"Nejdřív půjdeme ještě se Staffi, nechceš? Měla jsi ji vždycky tak ráda."
"Tak jo."Až po tomto návrhu se Daniela poprvé, ikdyž trochu posmutněle usmála.


Fenka amerického stafforda jménem Staffi s trochu přihlouplým výrazem a hravě bláznivou přátelskou povahou byla opravdu jedna z mála tvorů v Danielině životě, kterého nikdy nepřestala mít ráda. Byla pro ni víc než nestálí přátelé. Pes jediný oplácí dobro dobrem, zlo zlem. Záleží na každém, co si vybere. Jak se bude k němu chovat páníček, tak se zachová i pes ke svému páníčkovi. Nikdy nezradí, nezalže, nepodvede, neokrade, ani nezklame. Co mu svěříme, nikomu neprozradí. Je také známo, že psi vycítí lidské emoce a když poznají, že jejich páníčkovi je špatně nebo smutno, nechají se obejmout, položí svou hlavu na lidské rameno a dívají se na něj takovým způsobem, že to každému náladu zlepší.
Na procházce všichni tři skotačili. Staffi potrhle pobíhala od Tomáše, který ji házel aporty k Daniele odměňující vždy za dobře provedený povel něčím dobrým. Pomalu došli až ke cvičáku s psími prolézačkami. Tom nikdy neviděl, že by si Daniela se Staffi hrála a vyváděla tolik jako toho dne. Jakoby s ní už nikdy neměla jít na procházku. Přebíhala překážkovou dráhu společně se psem, házela aporty, tahala se o každý klacek, snažila se ho naučit proskočit zavěšenou pneumatikou, ale Staffi se do ní vždy jen zarputile zakousla nebo ji oběhla a vrátila se zpátky k paničce, která ji drbala za ušima, plácala po zádech a stále k ní mluvila.
Když se všichni unavili, sedli si na lavičku a povídali si.
"Víš kde to jsme?" ptal se Tomáš.
"Kde?"
"Támhle za námi je přece hřbitov, kde jsme byli na naší úplně první procházce a pak jsme šli k…"
"K té kapličce, vzpomínám si." Dívka zamyšleně přimhouřila oči. " Tam to bylo hezký," dodala.
Vydali se zpátky domů. Udýchaná ale spokojená Staffi šla už klidně vedle paničky. Tomáš nechtěl nechat Danielu jen s vlastníma myšlenkama, proto pořád něco říkal. Mluvil o minulosti, škole, svém kocourovi, růžích i oblíbeném seriálu. Prostě co ho napadlo. Než došli zpátky, setmělo se, ale nebyla úplná tma. Letní noci ve městě více připomínají tmu, která nastane před bouřkou než tu nepropustnou čerň, jaká přichází v prosinci už ve čtyři hodiny odpoledne..
Až před tím strašidelným domem znovu Daniela promluvila. "Tak už?"
"Odveď Staffi, půjdeme jinam. Máš doma rodiče, to by nebylo moc dobrý."
Daniela trochu smutně přikývla, odvedla psa a brzy se vrátila zpátky k Tomášovi.
"Tak kde?" zeptala se.
"Na tom přeci už nezáleží."
Ani jeden nevěděl kam jdou. Po několika krocích beze slova vzal Tomáš Danielu za ruku, aniž se na ni koutkem oka podíval. Ona na něj tázavě pohlédla, ale nebránila se.
"Teď už je všechno jedno ne?" odpověděl tajemně na její pohled.

Každý chce žít šťastně až do smrti jak se to říká v pohádkách a život je o vzpomínkách, které se člověku vybaví pár chvil před smrtí. Ne kolik má v tu chvíli peněz nebo jak vypadá. Ani nezáleží na tom, kolik lidí vás vidí umírat, ale kdo z nich vás při tom drží za ruku. Jsou lidé kteří ale nedokáží být šťastni. Často žijí v depresi, osamoceni v pesimismu a beznaději. Nevolají po změně, ikdyž nic jiného si nepřejí. Jindy mají období průměrné, nevýrazné. Neděje se během něj nic zvlášť špatného, ale ani dobrého. Lepší než takový stereotyp už jim připadají deprese. Někdy jsou dokonce i šťastní, ale to také nevydrží nikdy příliš dlouho. Vlastně se ani neví proč. Možná protože jsou tolik zvyklí na předchozí dvě období. Mají vypěstovaný pesimismus a nedůvěru, že sami přestávají věřit ve své štěstí. Cítí i vidí, jak je obklopuje, ale nevěří v něj. Namlouvají si, že to není skutečné, až o tom sami sebe nakonec přesvědčí a opět přichází samota a beznaděj. Těžko se to vystihuje. Každý člověk je jiný a zároveň stejný jako ostatní. Takový člověk byla i Daniela.
"Tak už?" zeptala se nečekaně s jakousi zvláštní nadějí a zároveň strachem v hlase i pohledu.
Tomáš uhnul před tím pohledem. Žádná slova by na něj v tu chvíli nezapůsobila strašněji. Zavřel oči. Celou dobu doufal, že ta slova nakonec neuslyší. Hlavou mu prolétl bezpočet myšlenek, ale jen jednu vyslovil nahlas: "Miluješ mě?"
"Stejně jako ty mě," odpověděla Daniela pomalu a oba mysleli na to samé.

Jejich vztah nepotřeboval sex, něžné doteky nebo sladká slůvka. Bylo to spíše jako manželství založené na vzájemné důvěře, společnému pocitu, že se jeden o druhého mohou opřít. Spolu prostě byli rádi, méně než milenci, více než kamarádi.
Kdyby se Tomáš dozvěděl, že mu zbývá poslední den života, chtěl by ho strávit s Danielou jako její přítel. Ikdyž ji nemiloval tou pravou láskou, byla mu v životě ze všech nejblíže. Co by udělala ona, kdyby měla žít už jen čtyřiadvacet hodin? Pomstila by se všem, kdo ji v životě zradili nebo podvedli. Za tu dobu, co se ti dva znali, zeptala se Daniela jen párkrát jak se Tomáš má nebo co včera, když spolu nebyli dělal. Naopak on se vždy staral o její štěstí více než o své. Věděl, že se Daniela neptá jen protože ho zná a ví, že díky své upovídané povaze jí to brzy řekne sám od sebe, takže bylo zbytečné se ptát. Snad si to jen nenamlouval.

Jejich rty se spojily a duše poprvé v životě úplně splynuly. Ale ani jeden nebyl šťastný. Daniele se po tvářích kutálel pár slz a v Tomášově hlase bylo poznat rozechvění a strach z toho, co se má stát. Chtěl se pousmát, ale jen podivně škubl koutkem úst. Dívali se jeden druhému do očí. "Víš co… řeknu ti mé poslední tajemství… Vždy jsem chtěl vědět jak líbáš…a…taky tě aspoň jednou vidět brečet. Ne ze zlomyslnosti, to nikdy, ale abych v tu chvíli byl ten, kdo ti pomůže a třeba i rozesměje. Jaká ironie, že se to splnilo právě teď," usmál se s bolestným výrazem.
Daniela Tomáše objala a položila mu hlavu rameno. Brzy ucítil jak její slzy prosakují skrze jeho tričko. Přitiskl dívku více k sobě. Chvíli to vypadalo jakoby se už nikdy neměly pohnout. Tomáš cítil zběsilý tlukot Danielina srdce na své hrudi. To mu připomnělo proč tu vlastně jsou. Pomalu vytáhl z pouzdra na opasku nůž. Držel ho slabě před sebou jakoby se ho bál, ale nemohl z něj odtrhnout oči. Stejně jako Daniela, kterou druhou rukou držel kolem pasu křečovitě jako drží dítě hračku, kterou mu každou chvíli budou chtít vzít.
Najednou rychlým pohybem bodl.Ostří snadno proniklo celým Danieliným srdcem. Z hrdla se jí vydral nepopsatelný zvuk. Nebyl to zoufalý výkřik někoho, kdo volá o pomoc, ale spíš úlek. Nečekala, že to bude tolik bolet. Snad ani nečekala, že to Tomáš nakonec opravdu udělá. Nic víc než tento zvuk už nevydala. Tomáš cítil, jak najednou zeslábla, opět ji pevně uchopil do náruče, aby nespadla a pomalu ji pokládal k zemi na měkkou trávu. Ani jeden nemohl uvěřit tomu, co se děje. Nic nechápali, jen se dívali z očí do očí. Tomáš do skleněných, světle modrých očí s řasami mokrými od slz a Daniela do tmavých očí, v nichž se zračil strach a zoufalství. Jakoby nic nechápaly a zároveň si vše až moc jasně uvědomovaly do každého krutého detailu. Vyhrkly z nich horké slzy. Tomáš nevěděl co dělat. Roztřásl se po celém těle. Jednou rukou podpíral Danielu a druhou, potřísněnou krví, se drželi jako milenci až do těch úplně posledních slaboučkých úderů dívčina srdce Tomášovi se zdálo, že slyší každý tep krvácejícího srdce čím dál slaběji. V poslední zoufalé naději dokonce věřil, že opět začne bít silněji, ona vstane a oba půjdou zase společně domů. Za chvíli povolil ještě teplý stisk Danieliny ruky. Zavřela oči a srdce přestalo bít úplně.
Až po dlouhé době si Tomáš uvědomil, že klečí na louce před kapličkou, u které vše před lety začalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Meadow Meadow | Web | 8. prosince 2008 v 22:22 | Reagovat

Och, jsem zklamaná sama ze sebe. Je to tak krásné, ale já i po třetím přečtení nevím, proč to udělal. Možná po čtvrté...

2 SiriusNoir SiriusNoir | Web | 8. prosince 2008 v 23:09 | Reagovat

Proč to udělal? Nebylo to pro něj jednoduché...Daniela už se několikrát pokusila o sebevraždu...když se to potom Tomáš "jen tak náhodou" dozvěděl příštího dne, že mohla být mrtvá a on by o tom nic nevěděl, nemohl pomoct, nic...tak chtěl bejt radši u toho...řekl, že ji radši zabije...ne proto aby to vážně udělal, ale aby měl čas a možnost jí pomoct...on se snažil ukázat krásy života, ale když si nedala říct..udělal to...

3 Meadow Meadow | Web | 9. prosince 2008 v 8:56 | Reagovat

Tak takhle to tedy je. Má teorie byla, tedy po čtvrtém přečtení:), že ho požádala o smrt a že on ji natolik miloval, že její přání splnil. Každopádně pravá pointa je mnohem  hloubější a lepší. Vidím, že jsem našla konečně někoho, kdo mívá stejně "zvrácené" myšlenky jako já ve vymýšlení příběhů.

4 Alžběta Alžběta | Web | 5. září 2009 v 0:14 | Reagovat

Myslím, že máš opravdu talent. Napsáno je to velice sugestivně a absolutně mě to vtáhlo do děje, taky se mi ale hrůzou postavily všechny chlupy! Tohle je vážně zvrácený příběh! Sakra, žádný milující člověk by tohle přece nemohl udělat! Nebo ano?....
Začínáš mě čím dál víc fascinovat, je zajímavé číst tvůj blog a narážet na další a další překvapení a různá zákoutí tvé duše. Někdy mi připadáš tak strašně blízký a někdy vzdálený tisíce světelných let a nepochopitelný. Přesto mě ale baví procházet se tvýma myšlenkama a zkoušet tě pochopit.

5 SiriusNoir SiriusNoir | Web | 5. září 2009 v 12:39 | Reagovat

   Alžběta: Samozřejmě, že by to nemohl udělat žádný normální, psychicky zdravý člověk.
   Je to o dívce, která můj život hodně ovlivnila. Mezi námi bylo něco, co se opravdu nedá dost dobře definovat. Láskou bych to rozhodně nenazval, ale říct, že jsme byli jen kamarádi...to mi příjde zase jako zatraceně slabé vyjádření. O té dívce se několikrát zmiňuji jako o D. Jednou jsme byli u ní, ona na tom byla hrozně špatně pychicky. Řekla mi, že včera myslela dokonce na smrt. Zeptal jsem se "A to bych se dozvěděl jako jen tak mimochodem další den od někoho jiného?" Jen pokrčila rameny. Někdy měla prostě takové pocity a nechtěla od nikoho pomoc. Byla opravdu složitá, možná i to z nás dělali tak dobré přátele. No a v tu chvíli jsem naštvaně řekl, že to bych jí radši zabil, hlavně abych byl u ní a pak jí to mohl vymluvit. Ona opravdu se zajiskřením v očích řekla: "To bys pro mě fakt udělal?" Celou cestu domů jsem o tom pak musel přemýšlet. Neudělal bych to...ona by mi dala vědět, já bych přišel a prostě bych jí to vymluvil, zůstal bych s ní až do té doby, dokud by jí nebylo líp. Tak by to asi skončilo v reálném světě. Ten den večer jsem ale napsal, jak by to mohlo probíhat. V této krátce povídce je víc reality, než se může zdát, víc opravdových pocitů. Když jsem jí psal, tak jako u jediné mi bylo do breku, ale chtěl jsem jí dokončit. A aby splňovala mou předtsavu o opravdu tragickém konci romantika...tak musela takto skončit...A jak vidím, vyvolala dost emocí i v jejích čtenářích, proto ji považuji za vcelku povedenou :)

6 Alžběta Alžběta | E-mail | Web | 5. září 2009 v 20:56 | Reagovat

Tohle by mě nikdy nenapadlo, vypořádat se s něčím, co mě hodně trápí a o čem hodně přemýšlím tím, že si své představy zhmotním do povídky a nechám běžet tak, jak by se to v reálu s největší pravděpodobností nikdy nestalo... Z tvých slov je hodně cítit, že ty emoce jsou pravdivé a autentické. Zajímalo by mě, jestli ti napsání tohoto příběhu tenkrát pomohlo a taky co se stalo s tou dívkou...
Možná bych to měla taky zkusit, čistě soukromě, bez zveřejňování (na můj blog chodí příliš mých známých), v nedávné době se mi přihodilo několik věcí, které mě psychicky hodně zasáhly a s kterýma jsem se ještě pořád nestačila a nedokázala vyrovnat...
Jestli ti mé otázky připadají nevhodné, naprosto to pochopím, nemusíš na ně odpovídat...

7 SiriusNoir SiriusNoir | Web | 5. září 2009 v 22:35 | Reagovat

   Alžběta: Psaní je hodně dobrý způsob sebevyjádření se. Můžu si vymýšlet, ale také jen popisovat realitu a pak to vše spojit. Můžu si tak plnit sny nebo se snažit na něco upozornit. Při psaní každé povídky, jako bych děj sám prožíval.
   Tato "povídka" je stará skoro přesně rok. Za tu dobu se hodně změnilo, ale hodně zůstalo stejné. D. žije. Všechny pokusy nebo sebeubližování bývají vyvrcholením depresí. Ona je člověk, který moc neprojevuje emoce, ani dobré, ani špatné, ze strachu...Pak se najednou vše nahromadí, příjde záchvat a může stát skoro cokoliv. Psaní pomohlo jen mě, jí jsem ho číst nedával...
   P.S. Už jsem Ti o tom psal, ale z blogu působíš jako člověk, který vše bere s optimismem a nic moc ho nerozhází...kdyby ses opravdu rozhodla napsat svou povídku, rád bych si ji přečetl...Vždy mě zajímaly protiklady...Více různých stránek jednoho člověka..

8 Alžběta Alžběta | E-mail | Web | 9. září 2009 v 0:51 | Reagovat

Zkusila jsem to a hodně mi to pomohlo. Psala jsem to 3 dny. Nedokázala jsem tam ale dát žádnou fikci, potřebovala jsem se srovnat se spoustou reálných faktů, u kterých by mi jejich fiktivní zobrazení nepomohlo. Nejlepší ale bylo právě to psaní ve třetí osobě, dává to úžasný odstup a je tak možné říct mnohem víc. Ráda bych ti ukázala, co jsem napsala, ale nemůžu. Nejspíš proto, že mi to připadá příliš banální a příliš hodně intimní. Někdy bych si s tebou ale ráda popovídala, myslím přes icq třeba...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama