Život lidí 2/2

4. října 2008 v 20:40 | SiriusNoir |  Povídky
"Náhodou jsem holub. A neřekl jsem, že neumím lovit, jen dávám přednost lidskému jídlu. Na tom tvém lovení není jistě nic těžkého, také bych to zvládl."
Holub se chtěl předvést, skočil do trávy a začal honit prvního brouka, kterého uviděl, ale ten utíkal před dotěrným zobákem co mu jen malé nožky stačily. Holub byl přeci rychlejší a brouka chytil do zobáku, ale nespolkl dost rychle, takže brouček rychle lezl přes ptákovu hlavu, aby se zachránil. Holub sebou začal škubat a snažil se ho co nejrychleji setřást. Brouka nakonec odhodil zpět do trávy.
"Nebudu zabíjet chudinku broučka jen abych tě přesvědčil. Brouci mají lézt v trávě a opalovat se na sluníčku. Já mám stejně raději lidské jídlo, to se alespoň nehýbe."
Stehlík si myslel své. Bylo mu jasné, že holub nikdy nic neulovil a broučka mu líto není, ale nechtěl si kazit náladu, obzvlášť když objevil aspoň kousek místa, kde se může chovat jak pták a není závislý na lidech.
Holub uraženě odletěl hledat potravu po svém. Stehlík zůstal v parku, kde lovil nebo jen seděl na větvi a prozpěvoval lidem procházejícím pod ním. Jeho krásná písnička zaujala malého chlapce natolik, že řekl své mamince : "Jé mami podívej na toho malého ptáčka jak hezky zpívá. Já chci taky takového, kup mi ho." Maminka mu vysvětlovala, že takový ptáček se nedá koupit a on má už tak dost hraček doma. Chlapec ale stále trval na svém. Maminku přemlouval, prosil, rozbrečel se a na konec začal řvát a vztekat se. Stehlíka to vyrušilo a přestal zpívat, aby se podíval co to ten malý člověk dělá.
"No vidíš, teď kvůli tobě přestal zpívat, tak už nezlob a pojď," řekla maminka vítězným hlasem. Synáček ale začal křičet ještě víc obviňoval matku, že ptáčka rozbila. To už stehlík nevydržel a zmaten tím divným výstupem, kterému nerozuměl, odletěl na jiný strom, kde začal zpívat dvěma milencům sedícím na lavičce. Ti když ptáčka zpozorovali, přestali mluvit a jen naslouchali jeho hudbě. "Ta písnička je tak krásná, jako by byla o naší lásce," pošeptal mladík své milé do ucha, ta se jen pousmála.
Oba ptáci se znovu setkali až večer na půdě, z které ráno stehlík pln očekávání odlétal a teď se zklamán vracel.
***
"Sbohem, odlétám domů" vzbudil ráno stehlík holuba, aby se s ním rozloučil.
"Cože? Už odlétáš?" podivil se rozespalý holub. "Vlastně na tom není nic zvláštního, poznal jsi město, něco nového a to jsi chtěl."
"Ano, svůj cíl cesty jsem splnil , abych poznal pravdivost přísloví Všude dobře, doma nejlíp."
Holub se na chvíli zahleděl na přítele, pak se mu oči rozzářili. Dostal nápad.
"Co kdybych letěl s tebou?" navrhl.
"Cože? Ty chceš letět se mnou? A co tvá rodina, přátelé? Také jsi hodně mladý na takovou cestu."
"Rodina?Nemám už žádné rodiče, holubi se o svá mláďata starají jen krátce a pak si žijí jak sami chtějí a mládě nechají ať se o sebe stará samo. Maminka mě nechala jednoho dne samotného tady na té půdě a víc jsem ji neviděl už to bude půl roku. A přátelé? Sice nás holubů tu žije spousta, celý den pohromadě hledáme potravu, ale nikdo nikoho vlastně nezná. Alespoň ne natolik, aby byli přátelé. Každý se stará jen sám o sebe. Jídlo je na prvním místě a na nic jiného nezbývá čas."
"To jsem nevěděl. U nás to chodí úplně naopak. Rodiče jen se smutkem sledují jak jejich ptáče odlétá z rodného hnízda. Mládě také nikdy neodletí od domova tak daleko, aby se s rodinou nestýkal. Také tam jsou všichni přátelé ať lepší nebo horší. Žijeme v souladu, ne v konkurenci. Rozmysli si pořádně svůj nápad. Tady jsi vyrostl, je to tvůj domov a nikde není lépe. Také jsi zvyklý na jiný život než já, na lidi, ty v lese potkáš málokdy. Já vím, že jsem už dost starý, abych si zvykl na jiné prostředí, jakým je třeba město. Nezvykl bych si a nedokázal se přizpůsobit. Co bys dělal ty, městský holub, v divočině?"
"Já ještě starý nejsem a dokážu se přizpůsobit. V parku také dokážu přežít, tak proč ne u vás?"
"Park není divočina. Je to jen lidská náhražka, která se od reality hodně liší."
"Včera jsem hodně přemýšlel. Otevřel jsi mi oči. Mám už po krk života tady. Celé dny jen pobíhám a sháním pár drobečků. Často mám hlad, protože někdy i celý den nejím. Není prostě co jíst. Je tu spoustu dalších holubů, kteří mi s radostí seberou před zobákem hozený drobek. Každý den dělám to samé na stejných místech. Nádraží, náměstí, ulice nebo park. Chci si také někdy odpočinout, ale není kde. Žádné klidné místo tu nenajdeš. Chci letět s tebou do divočiny lesů a nekonečných luk. Prosím, nech mě jít s tebou."
Stehlíka to skleslé vyprávění dojalo. Svolil : "Tak dobře, ať je po tvém, poletíš se mnou."
"Hurá," zaradoval se holub a objal malého stehlíka. "a kam vlastně poletíme? Ani nevím kudy ses sem dostal."
"To je dobrá otázka."
"Když jsem odlétal," dal se do uvažování stehlík. "slunce zrovna zapadalo, takže zpátky musíme na opačnou stranu." Vyletěl na otevřené okno a ukázal na slunce, které ještě před hodinou klidně odpočívalo za horami. "Tam musíme letět, přímo za sluníčkem."
Vydali se na cestu. Holub se držel pár metrů od stehlíka. Naposledy viděl své rodné město s uličkami plnými lidí a nádražím s kouřícími autobusy. Přeci jen ho trochu zamrzelo, že opouští místo, kde vyrostl a do dnešního dne žil, ale vidina krásné přírody jak o ní vyprávěl stehlík stesk přebila jakmile bylo město mimo dohled. Letěli dlouho. Přes zelená údolí, rozsáhlé lesy, pole i malé vesničky. Holub se na vše díval s obdivem. Čím déle letěli, tím více nových zajímavých přírodních úkazů viděli, ale únava rostla a křídla začínala bolet. Stehlík měl sil stále dost. Vidina rodné krajiny mu dodávala energie za dva.
***
Holub už byl na kraji sil. Potřeboval si odpočinout, ale stehlík byl moc daleko, aby slyšel jeho volání. Naštěstí zanedlouho začal stehlík zpomalovat. Poznával svůj rodný kraj. Tráva se zdála zelenější, kytky voňavější a i slunce bylo hřejivější tam, kde vyrůstal. Horké paprsky letního slunce prosvítaly skrz velké stromy na hnízdo, do kterého stehlík a za chvilku po něm i holub měkce dosedli.
Hnízdo bylo asi šest metrů vysoko, téměř až na konci větve. Jeho podklad byl připevněn vlákny k větvi. Stěny obloženy mechem a lišejníkem rostoucím na stromě, zaručovaly dokonalé maskování. Vnitřek tvořily převážně kořínky, různá vlákna a bodlákové chmýří.
Stehlík unaveně padl na dno hnízda a po dlouhé namáhavé cestě těžce oddechoval. Holub poskakoval po větvi a rozhlížel se kolem. Na každé straně se mu naskytl krásný pohled pestré přírody, ať už do hlubokého lesa nebo na vysoké hory. Když se nabažil té podívané, všiml si stehlíka nehybně ležícího a ztěžka dýchajícího. Ten pohled ho zaskočil. Ještě nikdy neviděl stehlíka v takovém stavu. Vždy byl plný energie, neposeděl na místě a stále poskakoval.
"Je ti dobře? Nemám někoho zavolat? Skočím ti pro vodu, určitě máš po té cestě žízeň," řekl starostlivě holub.
"Ne, nikoho nevolej, je mi dobře. Napil bych se, ale na to už asi nebude čas. Ani nikam nechoď, nic nepotřebuji. Zůstaň tu se mnou a budu úplně spokojený." Řekl stehlík ochraptěle.
"Říkáš to jako bys měl každou chvíli zemřít," zavtipkoval holub, ale nikdo se neusmál.
"Můj život byl krásný, šťastný, divoký a volný. Není čeho bych litoval, ale teď je čas pro novou generaci Tvůj čas, tvá doba lidí a měst. Ta už pro mě není. Nedokázal bych se přizpůsobit."
"To není určitě pravda. A ty se nemusíš ničemu přizpůsobovat. Jsi doma ve své přírodě. Tady nejsou lidé. Nic zde nepřipomíná město. Můžeš tu žít stejně jako dřív."
"V životě jsem měl vše, co ke spokojenosti stehlík potřebuje. Vychoval jsem několik potomků, kteří budou dál rozšiřovat náš rod. Celé dny jsem strávil sháněním potravy pro těch pár hladových ochmýřených krčků a byla radost pohledět jak spokojeně zobají. Miloval jsem tu nejlepší stehlici na světě a žil po jejím boku až do její smutné smrti. To soužití nebylo vždy plné lásky a šťastných chvil, jaké bývají ze začátku, ale za nic bych nevyměnil ani vteřinu strávenou s ní nebo s rodinou.."
Stehlík se na chvíli odmlčel, aby nabyl sílu a pokračoval : "Také si najdi družku. Miluj ji a vždy podporuj. Nikdy se v lásce nevzdávej bez boje, později bys mohl litovat. Vychovejte společně další potomky, ať poznají krásu života a nebudeš, až ti bude zbývat, jako mě, jen pár posledních chvil před smrtí, litovat ničeho a přivítáš ji s otevřenou náručí."
Holubův výraz byl zdánlivě nevzrušený, holubi přeci nepláčou, ale kdybyste nahlédli do jeho nitra, do samé duše a srdce, čekal by vás sklíčený, až zničený obrázek jeho pravých pocitů. Srdce krvácelo a duše trpěla smutkem. Jen němě pozoroval starce loučícího se statečně se životem
?Ty sice ničeho nelituješ, šťastný umíráš, ale nejsi jediný. Část mého srdce, patřící jen tobě, příteli, umírá ve mně s tebou. Sice bude často ožívat ve vzpomínkách, ale ty už se nevrátíš," řekl by holub stehlíkovi, ale nedokázal ze sebe nic vydat, tak silný mu smutek svíral hrdlo.
"Málem bych zapomněl," zdálo se jakoby stehlík náhle procitl z již jisté smrti. "Jak bych mohl zemřít a nepoděkovat ti za vše, co jsi pro mě udělal. Staral ses o mě a nosil potravu, když jsem byl na pokraji sil a nemohl se o sebe sám postarat. Jistě bych zemřel kdybys mě tenkrát nevzal k sobě domů. Bez tebe ani nepoznal jaké je město, ani pravou hodnotu domova. Dokonce dvakrát jsi mi zachránil život. Podruhé na nádraží před autobusem řítícím se na mě. Jsem moc rád, že jsem poznal tak dobrého holuba a hlavně přítele tam, kde se ke mně ostatní obrátili zády. Žij šťastně, příteli."
Dále už bylo jen ticho. Holub marně čekal až ho stehlík poruší svým zpěvavým hlasem. Se stehlíkovým odchodem zemřelo pro holuba vše. Stehlík byl jediný, koho na světě měl, když ho poznal teprve pře pár dny. Zemřel jediný, koho mohl hrdě oslovit příteli.
Po zbytek dne holub nedokázal myslet na nic kromě stehlíka, jeho životě a smrti. Obdivoval ho. Předsevzal si, že po zbytek života se bude řídit stehlíkovými posledními radami.
Večer se ozval hlad. Holub od rána nejedl a žaludek mu to hlasitě vyčítal.
"jsem v přírodě. Nikde ani človíček, takže si budu muset potravu ulovit sám," povzdechl si. "Když to stehlík lovil v parku, vypadalo to jednoduše."
Dal se tedy do lovu, ale nedařilo se mu nic chytit. Každý brouk, ke kterému se přiblížil, se hned dal na útěk a ve chvilce zmizel v trávě, splynul svým tělem se zemí, schoval se mezi kytky nebo se zavrtal do hlíny. Holub dlouho lovil bez sebemenšího úspěchu. Běhal za vším živým, až se mu podařilo ulovit žížalu, která se nestihla zavrtat zpět do země. Chytil ji do zobáčku a chystal se spolknout, ale jakmile ucítil její slizké svíjející se tělo, znechuceně ji vyplivl.
"Co to tam vyvádíš!?" zazněl neznámý hlas.
Holub se lekl a rychle otočil. Za ním na stromě seděli tři neznámí ptáci. Jeden malý, strakatě černobílý s šedým bříškem, druhý skoro celý černý s bílým bříškem a konečky křídel. Poslední byla samička o málo drobnější než holub. Celá krásně čistě bílá hrdlička.
"Na něco jsem se ptal," oznámil tvrdě malý strakatý strakapoud.
"Co bych měl dělat? Lovím," odpověděl holub.
"Tomu, co předvádíš, říkáš lov? Ty asi nebudeš zdejší…"
"To taky ne, jsem z města."
"Jo tak z města," řekli nastejno posměšně strakapoud i černý straka. "A ona tě maminka ve městě nenaučila lovit?" zeptal se dětsky žvatlavým hlasem strakapoud a straka se hlasitě zasmál.
"Do toho ti nic není," opáčil holub nasupeně. "A ve městě se lovit nemusí, stačí zajít k lidem a oni ti hned dají něco k jídlu nebo si můžu vyhlídnout popelnici plnou jídla, kterých tam je spousty." Holub byl hladem a neúspěšným lovem rozmrzelý, proto naschvál přeháněl, když mluvil o městě.
"Cože? Co to je ta popelnice? Ta je vždy plná jídla?" zeptal se zvědavě strakapoud.
"No jasně že je. Tys snad nikdy nebyl ve městě?" přejel pohrdavě po strakapoudovi pohledem."
"Samozřejmě že byl," zalhal naštvaně černobílý ptáček. "ale tady nejsi ve městě, to je naše území."
"Od rána jsem nejedl a mám hlad, snad tu můžu chytit jen pár brouků."
"Nech ho být," otočila se hrdlička na strakapouda. "Samozřejmě že tu můžeš sníst cokoliv co chytíš."
"Snad se toho měšťáka nebudeš zastávat," zasmál se povýšeně doteď mlčící straka a křídlem k sobě hrdličku přivinul.
"A co když budu?" odstrčila ho naštvaně.
"Nemusíš se snažit. I měšťák se o sebe dokáže postarat sám," řekl holub nechávaje na slově měšťák ironický důraz a odletěl. Našel si opuštěné hnízdo v koruně vysokého stromu a řekl si, že do rána přežije a pak půjde potravu shánět jinam.
Hnízdo bylo neútulné a pro jednoho moc velké. Holuba, zvyklého spát na měkké posteli na půdě, tlačila vystýlka hnízda složená ze spousty malých větviček. Byla mu zima a nemohl dlouho usnout. Díval se na nebe poseté hvězdami. Nikdy jich tolik neviděl. Ve městě usínal za neustálého hluku automobilů nebo opilců, ale přírodě neslyšel nic než šustění stromů a slabé houkání sov. Bál se těch zvláštních zvuků. Nevěděl jaká všechna zvířata tu mohou žít a on byl zesláblý hladem sám v cizím hnízdě. Prostě snadná kořist. V nezkušené mysli se mu objevovaly všelijaké příšery pochutnávající si na jeho mase. Snažil se na nic nemyslet a rychle usnout. Sice mu to notnou dobu trvalo, ale nakonec přeci usnul.
***
Ráno uslyšel lidské hlasy. Ty podnítily jeho fantazii v podobě snu. Zdálo se mu, že je doma, ve městě, sedí uprostřed náměstí a celá fronta nedočkavě přešlapujících lidí se těší až budou moci dát alespoň kousek nějakého dobrého jídla darovat králi holubovi šedohlavému.
Probudil se. Stále slyšel lidské hlasy. Nestál už ale na náměstí, ale v tom velkém neútulném hnízdě, kde včera usnul. Porozhlédl se kolem. Lidé tu opravdu byli, ale jen asi tři. Nestáli v žádné frontě ani mu nenesli jídlo. Byli to houbaři. Opět se ozvalo nepříjemné kručení v břiše, ale ještě hlasitější než včera. Holubovi nezbývali nic jiného než znovu zkusit něco ulovit. Vydal se na opačnou stranu od té včerejší, kde si vyhlédl rozlehlou louku.
Snažil se. Lítal a běhal po louce, ale nic nepomáhalo. Ať se snažil sebevíc, nedokázal nic ulovit. Vyl vysláblý včerejším dlouhým letem, lovem a hladem. Po několika hodinách bezvýsledných pokusů něco ulovit vyčerpaný klesl k zemi.
Když se probral, ležel v neznámém útulném hnízdě. Vedle něj bylo několik mrtvých brouků, housenek a bodláčí. Nepřemýšlel kde je a pustil se do jídla.
"Chutná ti?"
Holub se lekl až mu brouk, kterého se právě chystal sníst vypadl ze zobáčku dolů na zem. Až teď si všiml, že za ním stojí a pobaveně se usmívá ta krásně bílá hrdlička, která se ho včera zastala před strakapoudem.
"Promiň…já…nevěděl…nevěděl jsem, že je to tvé jídlo," vykoktal ze sebe holub.
"Ale to jsem nalovila pro tebe, jen klidně jez jestli ti chutná."
Holub byl v rozpacích, necítil se dobře že sám nic nedokázal ulovit a musí se o něj starat dívka, ale hlad zvítězil nad jeho ješitností a dal se opět do jídla.
"Jak jsem se sem vlastně dostal?"
"Přinesla jsem tě sem. Pravda, nejsi zrovna nejlehčí, ale zato mé hnízdo není tak vysoko."
"Jak jsi mě našla?"
"Našla? Vždyť jsi polomrtvý ležel přímo pod mým hnízdem."
"Moc ti děkuji za vše, ale…budu už…muset…jít," vysoukal ze sebe holub po výborném obědě.
"Ty už chceš jít? A kam půjdeš?"
Zamyslel se. Hrdlička měla pravdu, nemá kam jít. Nemá už ani domov.
"To nevím, ale viděl jsem, že tu nejsem vítán," řekl ironicky.
"Ale to není pravda. Neber ty dva ptáky vážně, jen si musí dokazovat sílu, kterou nemají. Nemůžeš za to, že jsi měšťák a neumíš ulovit ani žížalu."
"To nebudu poslouchat. Proč jsem teda tady? Aby se mi také posmívala?" řekl naštvaně a už chtěl odletět.
"Ale to ne. Špatně jsi mě pochopil," zadržela ho hrdlička. "Chtěla jsem říci, že nikdo neovlivní kde, jak a kým se narodí. Mě nevadí, že jsi z města. Vždy se mi líbili ptáci něčím zvláštní," usmála se na něj.
Společně strávili celý zbytek dne. Hodně si povídali. Holub vyprávěl o městě, jiných holubech, lidech, o tom, jak mu setkání se stehlíkem změnilo dosud jednotvárný život a jak se dostal právě sem. Zjistili o sobě hodně věcí, od oblíbeného jídla až po tajemství z dětství. Celkově jim spolu bylo dobře. Hrdlička také učila jak se má pořádně lovit. Sice to holubovi stále moc nešlo, ale o to byla větší zábava. Nakonec s pořádnou dávkou štěstí ulovil dokonce motýla, obzvlášť těžkou kořist.
***
"Jen se na něj podívej, na měšťáka. A jak se před ní předvádí. Jak může dát přednost tomu srábotkovi před tebou," zamračeně sledoval strakapoud vyvádějící dvojici.
"Buď zticha. Nikomu nedává přednost," odsekl vztekle straka sedící vedle něj.
"No ale stejně si myslím, že je střídá nějak rychle. Ještě před měsícem cukrovala vedle tebe a teď zase s jiným. A ještě takový cucák to je."
"Do toho ti nic není! A abys věděl, já už s ní nechtěl nic mít, přestala mě bavit."
"Já slyšel něco jiného…"
"Drž už zobák!" chytil strakapouda pod krkem. "Mě je jedno co jsi slyšel."
"Ale stejně bych mu, být tebou, rozbil zobák," dodal když straka povolil stisk, aby ptáka neudusil.
Straka po něm zlostně šlehl pohledem, že strakapoud raději poodskočil mimo dosah silných křídel, která před chvíli tiskla jeho hrdlo.
***
Když se slunce večer schovalo za hory, nabídla hrdlička holubovi, aby přespal u ní, ale to nedokázal přijmout. Ach to ego! Raději se vrátil do hnízda, kde přespal minulou noc, ale nedokázal usnout. Přemýšlel o spoustě věcí, o událostech, které tak rychle změnily od základů jeho život. Nevydržel v hnízdě, musel se proletět. Chvíli jen tak poletoval na čerstvém vzduchu, ale ani to ho neuspokojilo a musel si opět sednout.
"Taky nemůžeš usnout?" přisedl si k němu straka. "Ale je krásně. Jasné nebe, spousta hvězd, chladivý větřík v teplém večeru. Jsou ve městě také hvězdy?"
"Jestli to má být další narážka, tak to bych měl raději zase letět zpátky," zamračil se holub.
"Ne, to není narážka. Naopak," dodal straka poníženě. "přišel jsem se ti omluvit. Nechoval jsem se zrovna zdvořile…"
"To sice ne, ale nic ti nezazlívám," usmál se holub.
"Děkuji ti. Viděl jsem tě dnes s hrdličkou. Každý se jí hned tak nezalíbí, máš štěstí."
"Myslíš? To ne, nepřipadá mi, že bych se jí líbil," zamyslel se holub. "Ale jednou bych si chtěl najít takovou družku jako je ona. Je milá, hezká a naučila mě lovit," pousmál se.
"Jo, viděl jsem, že jste byli stále spolu."
"Ale musím říct, že ti brouci nejsou tak dobré jídlo, mám po nich brzy hlad. To víš, měšťák dá přednost lidskému jídlu."
"Jestli máš ještě hlad, znám jedno místo, kde je uprostřed lesa ta věc plná jídla, jak že se to jen jmenuje…"
"Myslíš popelnici?"
"Jo, to je ono, popelnice. Tajně tam chodívám, když dostanu chuť na něco neobvyklého," přiznal se straka. "Nezačali jsme dobře, vím, to byla má chyba, nech mě to napravit a buďme přáteli," řekl s vlídným úsměvem straka. "Dovedu tě k té popelnici, abys viděl, že to myslím vážně."
"Budu rád, kamaráde," objal nového přítele holub a šťastný, že má dalšího přítele, i když za trochu zvláštních okolností. Život v přírodě a odchod z domovského města se už nezdál být tak špatný.
Vydali se do samého srdce lesa, kde měla být popelnice plná dobrot. Cesta nebyla krátká. Po celou dobu si přátelsky povídali. Holub se dozvěděl, že straka se znal s hrdličkou už od dětství, nějakou dobu spolužili, ale před měsícem ho nechala. V té době poznal strakapouda, který mu moc pomohl. Někdy je zlý, až krutý. Straku hodně ovlivnil, ale především mu pomohl, když byl na dně.
"Támhle, vidíš, to je ona," zastavil se straka a ukazoval na popelnici několik metrů před stromem, na kterém seděli. "Už mockrát jsem tu byl. Dole vedle té popelnice jsem si udělal, když jsem byl malý, takový úkryt, kam jsem zalézal před okolním světem když mi bylo smutno. Je dost velký a teplý, snad by ti mohl prozatím sloužit jako dočasné hnízdo."
"Moc ti děkuji," řekl holub dojatě. "Tak pojď, zvu tě na hostinu,"
"No…rád bych přijal…ale nemohu."
"Proč bys nemohl? Sám se toho ani nedotknu, příteli,"řekl položertem holub.
"Ne…děkuji…,ale já se musím vrátit domů. Určitě na mě v hnízdě netrpělivě čeká má milá," vykoktal straka.
"Aha, nezmínil ses, že máš družku," koukal překvapeně holub.
"No vidíš, zapomněl jsem. Mám družku."
"Tak to tě chápu. Chceš být raději s ní," usmál se chápavě holub.
"Pochutnej si sám. Popovídáme si zase jindy," zašklebil se straka a odletěl.
Holub viděl v tom úšklebku náznak ironie, ale řekl si, že už začíná být paranoidní a vydal se sám k popelnici zahalené ve tmě. Když došel na místo, kam straka ukazoval, nebyla tam žádná popelnice, jen starý pařez.
"Je velká tma,asi si straka spletl místo," pomyslel si. "Ale počkat, je tu nějaká díra. Možná se přeci jen nespletl. Třeba si pro tu popelnici přišli ti lidé co jsem dnes ráno viděl a odnesli ji zpět do města. Ta díra vypadá jako nějaké podzemní hnízdo."
Nakoukl dovnitř. Viděl jen tmu ještě neproniknutelnější než venku. Uslyšel divný zvuk. Jako nějaké vrčení. Zvláštní zvuk sílil, asi se něco přibližovalo. Ve vteřině ucítil teplý smrdutý dech a uviděl bílé ostré zuby. Nevěděl, co to může být, ale bylo mu jasné, že nic dobrého. Vtom mu vše došlo. Byla to past, do které ho nalákal straka. Hlavou mu během kratičké chvilky proběhla spousta otázek. Proč? Co vůbec byla pravda? Je tohle můj konec? Uvidím ještě někdy domov? A co hrdlička? Ví o tom všem stejně dobře jako straka?
Pak už se stihl jen prudce otočit s nadějí, že uletí. Jediná šance na přežití. Nebyl ale dost rychlý. Stihl rozevřít křídla, ale než se stačil odrazit od země, liška mu prokousla nabídnuté křídlo. Holub se naposledy podíval vzhůru k nebi. Viděl tmavé obrysy stromů pod nebem plném hvězd. Dvě přímo nad holubem zářily více než všechny ostatní. Vypadaly jako oči. Oči, které už někdy viděl, znal. "Jsi to opravdu ty, příteli? Tak vidíš jak jsem dopadl. Už brzy budu s tebou." To byly poslední myšlenky městského holuba než mu liška zkušeně prokousla hrdlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lúmenn Lúmenn | Web | 15. ledna 2009 v 20:35 | Reagovat

Hmmm, hodně smutný konec:( ale alegorie je zřejmá...

2 Meadow Meadow | Web | 17. ledna 2009 v 20:15 | Reagovat

Co dodat...výborné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama