Leden 2009

Přírodní katastrofa

19. ledna 2009 v 21:47 | SiriusNoir |  Člověk vs. Příroda
Na Světě je přelidněno. Možná, že ještě hůř než přelidněno. Nepřipomíná vám tenhle obrázek něco? Mě to připomíná mraveniště. S tím rozdílem, že mravenci neničí vše kolem sebe. Kéž by člověk byl taky tak malý jako mravenec.

Víte co? Jsem špatnej člověk. Když tenkrát vlna tsunami zabila v Indonésii přes 200 000 lidí, nenapadlo mě je litovat. Nikdo se nemůže divit, že při obyčejné změně počasí, které tu byly snad už od vzniku Země, umírá čím dál více lidí. Člověk tvoří obrovská města, kde není prostor pro přírodu. Není divu, že jednou za čas se i ona matka příroda přihlásí o slovo. A udělá větší paseku, než kdyby lidí bylo přiměřené množství.
Přírodní "katastrofy" ničí lidské životy i obydlí. To, že zničí i přírodu nikoho nezajímá. Že člověkem způsobené požáry ničí lesy a ropa tekoucí ze ztroskotaných tankerů zabíjí spousty dalších živočichů, to není přeci nic oproti lidskému utrpení.
Lidských obětí těchto živlů lituji o to méně, že oni litují jen sami sebe. Vídáme fotky mrtvých těl, nad kterými někdo pláče, ale kdo pláče nad těmi, kdo za nic nemůžou? Třeba nad oslem, který nechtěl žít mezi lidmi. Nechtěl jim sloužit. Asi si nikdy nepředstavoval, že místo aby se živil zelenou trávou a pobíhal, kam se mu zachce, stráví život mezi zdmi a zemře po zemětřesení pod jejich tíhou.
Poslední obrázek je zrcadlo mých emocí.


P.S. Nepočítám že by mé myšlenky všichni pochopili, ale i tak se zdržte komentářů jakej jsem zvrácenej fanatik :-)

Pár amatérských fotek

10. ledna 2009 v 15:21 | SiriusNoir |  Fotky





Duha





Ještěd a ta malá tečka nad ním je Měsíc :)

Život lidí 1/2

9. ledna 2009 v 22:50 | SiriusNoir |  Povídky
Slunce už nepražilo tolik jako v pravé poledne, ale stále rozlévalo zlatavé paprsky na pustý úhor. Uprostřed rozlehlé, rozkvetlé pláně stál osamoceně nevelký, široce rozvětvený strom. Na něm seděl malý, asi dvanácticentimetrový ptáček. Měl červeně, černě a bíle zbarvenou hlavičku, hnědý hřbet, černá křídla s širokým žlutým proužkem, bílé bříško a krátký světlý zobáček. Kdo se aspoň trochu vyzná v přírodě a ptactvu obzvlášť, poznal by v něm stehlíka. Ptáček si prohlížel malýma černýma očkama přírodu, která ho obklopovala.
"Je tu krásně," pomyslel si. "Stejně jako každý letní den v tuto dobu sluníčko svítí, tráva se zelená, mám plné bříško a z lesa slyším prozpěvovat ostatní ptáky." Zahleděl se k hustému lesu a na chvíli se zaposlouchal do ptačích árií o lásce a přírodě. Potom, už se smutnějším výrazem, pokračoval v hlasitém přemýšlení: "Žiji tu už od malička. Na kraji lesa stojí ještě starý dub, na jehož větvi je mé rodné hnízdo. Celý život poletuji v jeho okolí. Každý den lovím na té samé louce housenky, prozpěvuji na stejných stromech a mlsám bodláčí na stejném kopci. Jak to asi vypadá jinde? Třeba v pralese. Jsou tam jiné stromy nebo brouci? Mají v jiných krajích stejné slunce a voní kytky jinak? Jsou jen dvě možnosti jak to zjistit : Můžu se zeptat ostatních nebo se tam rovnou vydat. Lepší je poznat vše na vlastní oči. Nejsem už zrovna mladík a nevím jak dlouho tu ještě budu. Můj poslední potomek opustil společné rodinné hnízdo už minulé jaro a má milá tu také není, nic mě zde nedrží. Hurá," zajásal radostně "poletím do cizích krajů. Poznám jinou přírodu a nová zvířata dokud mi křídla ještě slouží." Zaradoval se nad skvělým plánem a dal se do zpěvu. Když dobroukal svůj oblíbený popěvek, rozhlédl se a sám sebe se zeptal : "No jo, ale kam vůbec poletím?" Zahleděl se na slunce, které se pomalu chystalo zajít za hory. "To je ono, prostě poletím za tebou, sluníčko." Jak řekl, tak udělal. Ihned se vydal na svůj výlet do cizích krajů. S odhodlaným výrazem přelétl rodné místo a ze všech sil pokračoval za sluncem, které pomalu mizelo za obzorem. Když zmizelo celé, letěl ještě dlouho naslepo úplnou tmou. Zvolnil tempo a zavřel oči. Pravidelně mával křídly, která už začínala cítit únavu, ale přesto nepřestával. Představoval si zemi, kam letí. Vše tam vypadalo jinak. Byly v ní spousty druhů různě velkých i barevných zvířat. Rostly tam i jiné stromy, květiny, i keře byli zvláštní a slunce zářilo ještě vlídněji než v tom nejkrásnějším dni, který zažil doma.
V tom stehlíka ze snění náhle probudilo jasné a silné světlo. Nevycházelo ze slunce, jak poznal, když otevřel oči, ale ze země. Už několikrát viděl světlo, které vydává oheň, ale to také nebylo ono. Spousta malých žlutých světýlek zářila uprostřed tmy. Ze zvědavosti se přiblížil blíže, když to světlo nebylo nijak příjemné. Vynořilo se z ničeho nic a trochu oslepovalo. "Kdo kdy viděl světlo v noci?" podivil se. "A co to je za divný zápach, který, zdá se z té spousty světýlek vychází?" Zvědavost však stehlíka nutila letět ještě blíže. Dolétl nad tu divně zapáchající svítící záhadu. Všude pod ním stály vysoké hranaté stromy. Na některých svítilo pár žlutých čtverečků. Mezi těmi vysokými věcmi, stehlík poznal, že to nejsou stromy, protože nemají žádné větve ani plody, se zvláštně pohybovaly malé věci, z kterých vycházel ten odpudivý zápach. Vypadaly jako malí svítící broučci, ale když se stehlík přiblížil, nebyli to broučci a už vůbec nebyly malí. Stehlíka už znatelně bolela křídla, potřeboval si odpočinout. Přelétával zrovna velmi vysokou věc, která vypadala jako kmen stromu bez větví, když ucítil velmi silný teplý kouř. Doma jednou už kouř viděl, když po úderu blesku vzplál strom a z ohně vycházel kouř, ale to, co cítil teď bylo mnohem horší. Hnusný kouř mu vnikl do nozder a začal ho dusit. K tomu mu ještě vnikl do očí a částečně oslepil. Viděl vše rozmazaně. Neorientoval se kam a kudy letí. Splašeně mával křídly, aby tomu všemu rychle unikl, ale pravým narazil do jedné z těch velkých hranatých věcí. Obě křídla ho už tak při každém pohybu silně bolela, byl skoro slepý a dávil se kouřem. Neměl sílu pokračovat, a když po silném nárazu namohl bolestí křídlem skoro ani hnout, vzdál svůj boj. Přestal mávat křídly a jen čekal kam dopadne jeho malé, bezmocné a staré tělíčko. Naštěstí letěl už dost nízko, takže pád nebyl smrtelný. Stehlík ucítil jak dopadl do něčeho měkkého, co už znal, ale hned na to upadl do bezvědomí. Spadl do zahrady s čerstvě posekanou trávou.
Náš stehlík uletěl hodně velkou vzdálenost, protože nebyl nikde jinde než ve velkoměstě se spoustou jednotvárných paneláků, aut a kouřících komínů.


***

Stehlík se pomalu probouzel, protáhl se, ale pravým křídlem mu projela prudká bolest. Rychle otevřel oči a vyskočil na nohy. "Kde to jsem?" řekl zděšeně. Divoce se rozhlížel kolem sebe pomalu se rozvzpomínal na svůj výlet, černou noc, nečekané světlo, divné stromy, dusivý zápach, bolest v křídle, dopad na zem a opět tmu. Stál uprostřed nějaké nory, kterou dovnitř vnikaly dva proudy denního světla z čtvercových otvorů na obou koncích dlouhé, uzavřené a prostorné místnosti.
"Slunce," zaradoval se stehlík. "Kde je slunce, je život, takže ještě jsem na živu," řekl si a vydal se k jednomu z otvorů. Skrz viděl kus modrého nebe s bílými mráčky, ale nemohl letět za nimi, protože otvor byl příliš vysoko a bolavé křídlo mu nedovolovalo ani vzlétnout. Pokoušel se alespoň vyskočit, ale potřeboval by být minimálně desetkrát větší, aby se otvoru přiblížil. V beznadějných pokusech ho vyrušili dva ptáci, kteří právě přilétli druhým otvorem. Oba byli asi třikrát větší než stehlík. Jeden byl celý světle šedý, jen ocásek měl černý. Druhý měl tmavě šedou hlavu, žluté oči a světle šedá křídla s černými pruhy, také konec ocasu měl černý. Byli to holubi.
"V sousedově zahradě říkáte? Flekatý malý pták? No podívám se na něj, ale pospěšte si, nemám na vás celý den," říkal světle šedý holub.
"Ano, hned vám ho ukážu pane doktore," odpověděl druhý. "Á, támhle je, už se probral. Dobré ráno, kamaráde," usmál se na překvapeného stehlíka, když k němu oba přilétli.
"Kde to jsem? A kdo jste vy?" zeptal se udivený stehlík.
"Kdo jsem já? Já jsem…holub. Prostě holub," usmál se a zakýval při tom svou šedou hlavou.
"Budete se dlouho vykecávat?" přešlapoval netrpělivě doktor. "Spěchám, tak mi laskavě řekněte, co jste po mě vlastně chtěl. Vypadá v pořádku."
"Ano, ale podívejte se na jeho pravé křídlo, je divně zkroucené."
"Au, to bolí," odskočil stehlík, když se doktor dotkl jeho bolavého křídla.
"Máte pravdu, má nějaké divné křídlo. Buď ho má zlomené nebo jen naražené, ale možná to je nějaká vada. Jestli je to vše, už musím jít, sbohem."
"Počkejte," zastavil stehlík doktora než stihl odletět. "Budu ještě létat?"
Doktor se dotčeně otočil, že na něj sahá a otravuje: "To už není má starost. Jestli je křídlo zlomené, tak ne a jestli jen naražené, tak možná ano. Teď mě nechte laskavě být, mám své starosti," otočil se a se zašustěním křídel odletěl pryč.
"Jak poznám jestli je zlomené nebo není?" zeptal se smutně.
"To nevím," odpověděl sklesle holub.
"Co měl tak důležitého na práci? Má asi hodně pacientů," pomyslel si nahlas stehlík.
"On? Nemá žádné pacienty, ani nevím jestli je to opravdu doktor, viděl jsem ho poprvé v životě. Snažil jsem se rychle někoho najít, když jsem viděl tvé křídlo a on byl jediný, kdo mě poslouchal," řekl holub dobrácky.
"Myslím, že spěchal na nádraží shánět něco k jídlu, proto spěchal. Nemáš také hlad?"
"Popravdě docela mám."
"Tak já jdu něco sehnat," řekl holub a zmizel v otvoru.
To vše se událo na půdě čtyřpatrového činžovního domu nedaleko autobusového nádraží v centru města.
Po dobu, co holub sháněl venku potravu přemýšlel stehlík o této zvláštní zemi, do které se shodou okolností dostal. "Ti ptáci se ale chovají divně, to jsem ještě neviděl. Musím být asi hodně daleko od domova," zasteskl si.
Holub se vrátil až navečer , ale zato s dobrým úlovkem. V zobáčku totiž držel igelitový pytlík s půlkou nedojedené buchty, který někdo vyhodil do popelnice.
"Tak to si dnes pochutnáme," řekl spokojeně holub. "Ta nám vydrží aspoň na tři dny."
Stehlík nechápal o čem to holub mluví a co to přinesl. Očekával, že se vrátí s nějakými brouky nebo bobulemi, což považoval za dobré jídlo. Ale po ochutnání zjistil ,že ta žlutá houba, kterou holub přinesl není tak špatná, jak se na první pohled zdálo.
"Děkuji za jídlo," poděkoval po večeři."
"Nemáš za co," mávl křídlem holub. "jak jsi se sem vůbec dostal? Evidentně nejsi zdejší."
"Čekal jsem, že na tu samou otázku mi odpovíš ty," podivil se stehlík, ale pustil se do vyprávění svého výlet. Holub zaujatě poslouchal.
"…no a potom jsem spadl do měkké trávy, to mi nejspíš zachránilo život," dokončil vyprávění.
"Tvůj pád je jediné, co jsem viděl, když tvé tělo bezvládně dopadlo do té zahrady, já seděl zrovna tady na okně. Rychle jsem slétl dolů a přinesl tě sem, do mého obydlí."
"Ty tu bydlíš? Na tak malém místě?"
"Tady jen přespávám, ve dne sháním potravu venku, tam je to mnohem větší."
"Proč přespáváš zrovna tady? U nás doma jsem spával v hnízdě na vysokém stromě a všude bylo spousta místa."
"Ty spíš na stromě? Ale to musí být nepohodlné, venku je zima a ve městě hluk."
"Ve městě?" opakoval nevěřícně stehlík.
"Ano, co je na tom divného?"
"Já nikdy nebyl ve městě. Bydlím v lese, v jeho stromech, na louce nebo v sadu. Slyšel jsem vyprávění o městě daleko od mého domova, ale že bych doletěl až tak daleko?"
Teď byl v úžasu pro změnu holub. "Tak ty jsi nikdy nebyl ve městě a žiješ v lese? Tak to ti musím mé město co nejdříve ukázat," řekl nadšeně.
"Taky bych ho rád viděl, je to od tebe hezké," zaradoval se stehlík. "Ale já přeci nemohu létat," vzpomněl si sklesle.
"Tak prostě počkáme než se ti křídlo uzdraví," prohlásil po krátké odmlce holub optimisticky. "Mezitím ti budu shánět jídlo a vyprávět o městě, chceš?"
Stehlík s radostí souhlasil. Tu noc šel brzy spát. Než usnul, díval se na kousek nebe s pár hvězdami, který viděl skrz okno a přemýšlel jak asi vypadá město pod nimi. Když šel spát hned po západu slunce, dlouho nemohl usnout. Stále ho rušil hlasitý neznámý ruch vycházející z venku a světlo, které bylo sice slabé, ale stehlíka mátlo. Doma byl v noci zvyklý na neproniknutelnou tmu a ticho rušilo jen šustění listí a slabé houkání sov.

***

Stehlíkovo křídlo bylo jen naražené, takže se rychle uzdravovalo. Než se úplně uzdravilo, trávil celé dny na půdě starého domu. Měl dostatek čas, a tak prozkoumával celou místnost. Našel tu spoustu zajímavých věcí, které v životě neviděl a nechápal k čemu mohou sloužit. Bylo tu spoustu zaprášených krabic s různými starými hračkami a oblečením. O zeď se opíralo starodávné jízdní kolo, po zemi se povalovaly odrbané zažloutlé knihy a pod prkny zatlučeným vikýřem stála stará bytelná postel.
Každý večer se holub vracel s něčím k snědku ať už to byl zmíněný kus buchty, patka tvrdého chleba nebo nedojedený kus rohlíku.
"Kde rostou všechny ty pochoutky?" zeptal se po jedné vydatné večeři stehlík.
"Kde rostou?," podivil se stehlík otázce. "Nikde nerostou, jsou to samé zbytky jídel, která lidé buď odhodí na zem nebo do popelnice."
"Lidé vyhazují jídlo?" vykulil malá očka stehlík. "Chtěl bych také vidět ty lidi, jsou určitě zvláštní."
"To není žádný problém, lidí žije ve městě mnoho."
"Proto jsem vlastně tady, abych poznal něco nového. Křídlo už mě skoro nebolí a za pár dní už snad budu moci bez problémů létat. Jak já už se těším až opět vylétnu ven na čerstvý vzduch. Začínám mít dost vysedávání celé dny uvnitř."
Za pár dní se stehlíkovo bolavé křídlo opravdu uzdravilo natolik, aby opět mohl létat.
***
"Vstávej ospalče, to si říkáš ranní ptáče?!" vzbudil stehlík holuba, kterému se zprvu vůbec vstávat nechtělo, ale po krátkém lákání na krásné počasí přeci vstal.
"Tak můžeme letět?" ptal se už holub za chvíli nedočkavě.
"Jo, jdeme."
"Jsi si jistý, že máš křídlo úplně v pořádku?"
"Jo, žádný strach, včera jsem létal po místnosti a trénoval. Teď se cítím jako mladík, tak už nezdržuj."
Společně vyletěli na čerstvý vzduch. Stehlík mával křídly nejdříve zvolna a postupně čím dál rychleji, jako by se pomalu rozcvičoval a zkoušel co dokáže. Když zjistil, že sil má stále dost, užíval si letu jako by letěl poprvé. Létal rychle, podlétával holuba nebo jen pro radost plachtil. Jejich role se vyměnili, ze starého klidného stehlíka se na chvilku stal mladík, zatímco z mladého holuba rozvážný stařík.
Holub začal zpomalovat a blížit se opět na pevnou zem. Stehlík ho následoval.
Mířili na autobusové nádraží. Holub zkušeně dosedl na kraj chodníku, začal pobíhat a shánět na zemi nějaké drobečky. Stehlík dopadl o pár metrů dál, ani se nestihl porozhlédnout kde je když se na něj řítilo obrovské přední kolo autobusu přijíždějícího k zastávce. Stehlík nestačil vydat ani hlásku a nebýt holuba, který přítele rychle zatáhl za křídlo na chodník, už mohlo být po něm.
"Já se tu vyznám. Ty tu jsi poprvé, tak se jen drž blízko mě a já ti ukážu jak to tady chodí."
Stehlík se chvíli držel za holubem, ale ten se mu brzy ztratil mezi lidmi vystupujícími z autobusu. Ptáček se zamotal mezi spoustou lidských noh. Utíkal před nimi, kličkoval a jen těžko stíhal uskakovat před tolika botami. Navíc po autobusu tu zbyl hnusný palčivý zápach jen o málo slabší než ten, který ho oslepil při památném příletu do města.
Stehlík začínal být zoufalý a jediný způsob jak se dostat z toho bludiště byl vzduchem. Když měl chvilku času, vzlétl vzhůru a sedl si na budovu terminálu uprostřed celého nádraží. Teď už měl klid, aby si vše pořádně prohlédl. Nic podobného nikdy neviděl. Všude kam se jen podíval byli lidé. Jedni stáli v malých hloučcích na zastávce a všichni ostatní chodili okolo a zastavili se až v hloučku, který si vybrali. Mezi lidmi pobíhalo a létalo plno holubů. Stehlík ještě nikdy neviděl tolik jedinců stejného druhu ptáků pohromadě a to ještě spousta dalších seděla na okolních budovách a celý ten ruch bez zaujetí pozorovali. Navíc mezi všemi těmi lidmi a holubi jezdilo několik velkých autobusů. Autobusy vyložili další lidi, naložily vždy nějaký hlouček a odjely pryč. Tak to chodilo stále dokola. Stehlíkovi to vše připomínalo jen jediný výjev z přírody a tím bylo mraveniště.
"Proč tu sedíš a nehledáš si jídlo jako ostatní?" přisedl si k stehlíkovi holub s drobečkem hamburgeru v zobáčku.
"Je tu na mě moc hluku a divného zápachu,"odpověděl stehlík
"Tak ti ukážu jiné místo, poleť za mnou," řekl po krátkém přemýšlení holub a vydal se pryč z nádraží. Neletěl dlouho a přistál na vysoké černé lampě. Jedné z těch, které v noci osvětlují celé náměstí. Stehlík si přisedl a rozhlédl se kolem. Lidí zde bylo jen o něco méně než na nádraží. Všichni někam spěchali. Nejezdili tu žádná auta ani autobusy. Někteří lidé seděli na terase cukrárny a povídali si nebo pozorovaly davy ostatních, proudící do všech stran.
Holub si vyhlédl pár dětí sedících na dlouhých schodech radnice. Chodil okolo nich tak dlouho dokud si jedno nevytáhlo svačinu a nezačalo mu uždibovat a házet drobky. Stehlík chvíli pozoroval jejich počínání, když ucítil podobný zápach jaký vydával autobus. Rozhlédl se zvědavě po náměstí, ale autobus tu nebyl ani jeden. Po chvilce zjistil, že ten zápach vychází z člověka, který si sedl pod lampu přímo pod stehlíka.. Šedý nechutný kouř mu vycházel z úst. Když se k němu přidal další kuřák, stehlík to nesnesl a radši se přidal k holubovi. Od rána neměl nic v zobáčku a hlad se začal ozývat. Nějakou dobu se děti bavili krmením holubů, ale ne dlouho. Jako lepší zábava jim přišlo rozehnat ty otravné ptáky a sledovat jak před nimi utíkají. Oba ptáci vyletěli na věž radnice, kam už děti nemohli. Stehlík se tvářil sklesle, byl hladový a zklamaný dojmem z města a lidí. Se steskem si vzpomněl na domov.
"Všude spěchající lidé, auta a otravný zápach. Jak tu můžeš žít? Přes celý den jsem viděl jen pár stromků. Vy tu nemáte žádnou přírodu?" zeptal se stehlík.
"Narodil jsem se tady, neznám nic jiného ani přírodu."
"Stromy, louky, kytky, keře, zvířata, prostě vše kromě lidí. Ale ne jen pár stromečků a sem tam tráva, ale hodně stromů, ještě více stromů než je tady lidí., to je příroda."
Holub se zamyslel.
"Jo ty myslíš park? To máš říct hned. To tu samozřejmě je, pojď, ukážu ti kde."
Tentokrát letěli o něco déle než dorazili do parku. Společně dosedli na jeden z vysokých stromů lemujících okraj parku, který odděloval asfaltovou džungli od malého zbytku z divočiny. Naskytl se jim výhled na celý areál. Byly tu stromy stojící okolo i uvnitř parku , písčité cestičky pro lidi, kteří zde už nespěchali ani netvořili hloučky, ale pomalu se procházeli, seděli na dřevěných lavičkách nebo leželi v hebké trávě. Ani hluk zde nebyl tak velký. Stromy bránily městskému ruchu aby rušil zdejší klid a pohodu.
"Tady se mi konečně líbí," prohlásil potěšeně stehlík." "Nejvíce mi to připomíná domov, když jen vzdáleně."
"Tvůj domov musí být opravdu krásný podle tvého vyprávění," zasnil se holub.
"Také že je. Tento park, jak tomu říkáš, přestože je hezký, se mu nedokáže vyrovnat. Doma máme ještě více stromů, co stromů, lesů. To je více než několik stromů v řadě za sebou, to jsou tisíce různých i podobných stromů, spoustu keřů a divokých zvířat. Také dlouhé lány luk a polí. Tady vidím jen malý kus zažloutlé a suché trávy. U nás najdeš míle čerstvé světle zelené travičky, na které rostou kvanta různě zbarvených kytek. A kolik set druhů brouků nebo motýlů běhá v té trávě. Vše voní čerstvým vzduchem, tady dokonce i stromy jsou cítit kouřem z aut."
Po celou dobu stehlíkova básnění
holub zaujatě poslouchal a se zvláštním výrazem se snažil představit tu krásu.
Stehlík už měl opravdu velký hlad, a proto když zahlédl v trávě pídit se housenku, nemeškal a hned po ní vystartoval, chytil a slupl.
"Ta je dobrá," olízl se. "Co tam sedíš, pojď si taky ulovit pořádné jídlo."
"Ulovit?Co to znamená?" divil se holub.
"Ty nevíš co to je lov? To je když chytneš do zobáčku třeba nějakého brouka a sníš ho."
"Cože? Brouka!? Fůj, ty se ale nejedí," zakroutil pohoršeně hlavou holub.
Stehlík stál na místě v němém údivu.
"Co jsi to za ptáka že neumíš lovit a nejíš brouky?"

Protova moudrost

3. ledna 2009 v 14:29 | SiriusNoir |  Psychologie, sny a láska
Přidávám ještě pár názorů ze závěru knih Svět podle prota a Na světelném paprsku, kde je vypsáno několik jeho myšlenek. V závorce můj komentář.



Nedávejte vinu za své problémy politikům. Oni jsou je odrazem vás samotných. - ( Ehm nic není dokonalý, tady se prot hodně seknul :) A nebo spíš, kéž by to tak bylo.)



Vaše psané "dějiny", vaše "literatura" a "výtvarné umění" patří jen vašemu vlastnímu druhu, pomíjeje všechny ostatní bytosti, se kterými žijete na jedné PLANETĚ. I my jsme si dlouho mysleli, že na ZEMI jiný druh kromě homo sapiens není.



Mnoha lidem je líto delfínů, kteří umírají v sítích na tuňáky. Kdo ale bude oplakávat tuňáky? - ( Prot měl rád všechny bytosti, jako každý K-PAXan. Se všemi také uměl komunikovat. Říkal, že člověk si jen neumí najít cestu ke společné řeči s ostanímy bytostmi.)



Pro K-PAXana je těžké porozumět pojmu náboženství. Buď mají pravdu všechny, anebo ani jedno. - (Prot hodně kritizoval náboženství a já s tím souhlasím. Falešná naděje dokáže poskytnout jen falešnou útěchu.)



Drogou závislostí bude lidská společnost trpět pořád, pokud život bez drog nezačne být pro všechny, koho se to týká, přitažlivější. - ( Pravda. Podle mě fetuje člověk, aby uměle navodil emoce a stavy štěstí, které se mu nedostává. Je to útěk od reality a problémů. Nedokážu si vážit zbabělců. Obdivuju ty, kdo se dokáží postavit problémům čelem. )



Lov není sport, ale chladnokrevná vražda. Teprve pokud přemůžete medvěda v zápase holýma rukama nebo předhoníte zajíce v běhu, můžete se považovat za skutečného sportovce.

Svět podle prota

3. ledna 2009 v 14:08 | SiriusNoir |  Jiné světy
Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že právě přečetl Svět podle prota, zatápal bych v myšlenkách a zeptal se: "O tom je natočenej nějakej film, ne?" Možná i další z vás si položili podobnou otázku.
24. prosince se pod jedním vánočním papírem s mojí jmenovkou objevila právě tato kniha, o které jsem nikdy předtím neslyšel nic kromě zmínky o jejím přenesení do filmu. Proto mě překvapilo, že obsahuje vše, co mě dokáže zaujmout. Otázky lidských vztahů k přírodě i jeden k druhému, prostředí psychiatrické léčebny, blázni, nemoci atd., hranice mezi šílenstvím a genialitou a nesmí chybět něčím výjimečný hlavní hrdina.

Prot je nový "přírůstek" do psychiatrického ústavu. Je přesvědčen, že přišel z planety jménem K-PAX, aby napsal posudek o životě na Zemi. Má neobyčejně přesné znalosti astronomie a planety, z které údajně pochází, že mnoho lidí opravdu v jeho mimozemský původ uvěří. Doktoru Brewerovi je ale jasné, že mimozemšťané neexistují a snaží se odhalit kdo nebo co se za protovou identitou skrývá. Dopátrá se k nejednomu bolestivému tajemství.
Prota si každý, kdo s ním přijde do styku oblíbí pro jeho dobrou povahu a názory. Mnoha lidem ,včetně bláznů, autistů i samotnému psychiatrovi, pomůže díky své upřímnosti a dobré vůli, přestože jeho problémy se časem ukáží jako mnohem závažnější a složitější.
Psaním této trilogie (Svět podle prota, Na světelném paprsku a Protovy světy) strávil spisovatel Gene Brewer 6 let. Určitě přesně studoval specifické příběhy, psychické nemoci, druhy léčby, aby je mohl věrně popsat ve své knize. A to se mu bez nejmenší pochybnosti povedlo.
Jedním z hlavních důvodů proč o té knize píšu je prot a jeho vize K-PAXu, který je jakoby opakem planety Země. Žije tam mnoho tvorů, ale žádní lidé. Jeden druh je vzhledově podobný člověku, ale jeho chování a znalosti jsou mnohem lepší a vyvinutější. Neexistuje nenávist, vraždy, ani zloba. K-PAXané se nepovažují za pány tvorstva. Sami sebe (a všechny ostatní tvory) popisují malými písmeny, zato jména hvězd, planet a galaxií velkými, protože ty jsou mnohem důležitější. Nikdo nechodí do práce. Když je něco potřeba udělat, prostě to někdo udělá, aby prospěl společnosti. Na K-PAXu neexistuje sice nenávist, ale ani láska, přátelství nebo rodina. To vše totiž vyvolává emoce, které vedou k zabíjení a ničení. Sex je velmi bolestivou záležitostí, proto nehrozí žádné přemnožení.
Prot často kritizuje (spíše jen poukazuje, nezná přeci vztek) chování lidstva k sobě navzájem i ke všemu, co ho obklopuje. Tyto myšlenky jsou poslední díl do skládačky pro mě ideální knížky. Některé jsou moc naivní a hloupé, ale nad ostatními se dá (a spoustě lidí bych to doporučil) popřemýšlet, zauvažovat a vzít si ponaučení.

Pro ukázku jeden odstavec, který mě donutil tak na pět minut přestat číst, podívat se z okna a přemýšlet:
Všechno ukazovalo na přinejmenším jednu násilnou událost v jeho minulosti, která uspíšila jeho "hysterický" únik ze skutečného a hluboce nenáviděného světa do neexistujícího, idylického kraje, kde mezilidské vztahy nezpůsobují žádné problémy, velké, ani malé, s jakými my ostatní musíme žít den co den. Ale kde nejsou ani ty radosti, díky nimž to vše stojí za to…