Černo-bílá růže

5. srpna 2009 v 19:23 | SiriusNoir |  Povídky
"Tak tohle má být ten konec? Osud romantika? Ten špatný konec bez kterého bych se za něj snad ani nemohl považovat? Asi ano. Muselo následovat zklamání. Stejně jako po každém štěstí. Skončil snad Mussetův Oktavius šťastný? Měl vše. Naplnil smysl svého života. Žena ho milovala, obětovala pro něj duši, přátele i svou rodinu. Nic víc si v životě nemohl přát. Dosáhl vrcholu. A co se dělo potom? Přestal si vážit toho, co si těžce vybojoval i vymodlil. Štěstí ho změnilo. Myslel, že už mu nebude nic chybět, ale ospalá rána, divoké večery, romantické procházky, milé rozhovory, dokonce ani společný smích ho už nenaplňovaly. Říká se, že není-li o co bojovat, není o co stát. Dejte chudému bohatství a začne je rozhazovat, začněte hladovějícímu každý den nosit chleba, bude chtít kuře, dejte romantickému básníkovi šťastnou lásku a nebude už mít o čem psát, o čem snít. Romantici prostě nekončí šťastně."
Tyto slova se šeptem linula kolem hustě posázených stromů. Nikdo je ovšem nemohl slyšet. Přibližně osmnáctiletý mladík jménem Lukáš, obyčejného zevnějšku, s černými vlasy, hubeným obličejem a modro-zelenýma očima, běžel lesem. Ponořen do myšlenek ztratil pojem o místě i čase . Jediné, co chtěl, bylo odejít, utéci daleko od města a lidí, které nechával bez ohlédnutí za sebou. Během pár dnů se jeho život i srdce rozdrobilo na kousíčky.

Jen málo lidí ovlivnilo Lukášův život, myšlenky i povahu tolik jako Nicole. Přitom na první, ani druhý nebo třetí pohled v něm nevzbudila ani zvědavost. Chodili spolu na střední školu. Nicole byla všeobecně považována za jednu z těch hezčích dívek, ne-li nejhezčí ze třídy, které se většina kluků otočí. Měla světlé vlnité vlasy, úzké rty a oči krásné tmavě zelené. Menší štíhlou postavu a lehce opálenou kůži ji mohly ostatní dívky jen závidět. Přesto ničím z toho Lukáše nezaujala. Až jednou si shodou okolností všiml mnoha ještě čerstvých jizev, které "zdobily" její jinak hladkou kůži na zápěstí a předloktí. Ta dívka měla problém. Od té chvíle se o ni začal Lukáš více zajímat a vyhledávat její přítomnost.
Stará pravda říká, že psychická bolest působí mnohem hlubší rány, než fyzická. O tom se Nicole přesvědčila už dávno před střední školou. Rány a bolest způsobené zradou a zklamáním se snažila přebíjet řeznými ranami a krví.
S Lukášem trávili většinu času ve škole a čím dál více i mimo ni. Za ty dva roky, kdy se skoro denně vídali, si zvykli na přítomnost druhého a vždy si měli co říct. Těžko někdo pochopí jaký vztah se mezi nimi vytvořil kromě jich samých. To si aspoň myslel Lukáš. Když mu jednou kamarád popisoval vztah k jeho kamarádce, řekl: "My dva jsme asi jako ty a Nicole." "Tak to asi těžko," pomyslel si hned Lukáš. "Takový vztah jako my nemá nikdo." Někdo nemohl pochopit, jak si mohli dva tak odlišní lidé tolik rozumět. Na druhou stranu vše mělo logiku. Jejich odlišnosti se skoro dokonale doplňovaly a ti dva během dvou let zažili více, než někdo za celých deset.
Když už za tmy doprovázel Lukáš Nicole domů a oba měli trochu toho alkoholu v krvi, vždy šli stejnou stezkou lesem. Byly to krásné chvíle. Příroda, nikde žádný člověk, kolem klid, dobrá nálada a koneckonců i jejich přítomnost toho druhého působily zvláštní atmosféru. Ani nevadilo, že foukal chladný větřík. Lukáš objal jednou rukou Nicole kolem ramen, ta se k němu přitiskla. Bylo jim oběma opět lépe a rozpovídali se. Často v těch chvílích upřímně mluvili o vážných tématech, svých nejhlubších tajemstvích nebo jejich těžko definovatelném vztahu. Jednou se Lukáš po krátkém zamyšlení zeptal: "Co bys dělala kdybych zemřel?" Sám nevěděl proč ho napadla zrovna tato otázka, ale nedělal si s tím starosti, Nicole se mohl zeptat na cokoliv, aniž by se strachoval, že se urazí nebo naštve. Další detail, který tvořil jejich vztah jiným, než ostatní. "Tak to bych umřela," odpověděla bez nejmenšího rozmýšlení dívka. "Kdybych neměla tebe, tak už nemám vůbec nikoho. O koho se opřít, s kým se smát, komu se svěřit, ani z koho si dělat srandu," usmála se a Lukáš ji k sobě ještě více přitiskl. "To by bylo jakobych ztratila kus sebe, své druhé já. Jediného člověka, který mi rozumí."
Tento úryvek rozhovoru asi nejlépe vystihuje jejich city. Lukáš byl za taková slova vždy rád.
Nedávno se rozhodli společně si uvařit špagety s italskou omáčkou. Nicole se smála jak vypadá Lukáš ve velké kuchařské zástěře, ale potom nečekaně prohlásila: "Myslím, že kdybychom spolu žili, třeba jako manželé, tak to bude dobré manželství. Myslím jako jak se doplňujeme a rozumíme si."
"To asi jo," usmál se na ni "kuchař". "Myslíš, že jsem tě nějak změnil za tu dobu, co se známe?"
Po chvíli zamyšlení Nicole odpověděla: "Určitě v tom, že už se neřežu do zápěstí."
Po této větě cítil Lukáš nevýslovné uspokojení. Od prvního okamžiku, kdy v něm Nicole probudila zájem se jí snažil pomoci hlavně v tomto směru. Zabránit pokusům o sebevraždu, přidat více optimismu a snad i štěstí do smutného života. Poskytnout oporu a naději. A to se mu podařilo. Aspoň po jejích posledních slovech si to myslel. Ten oběd vařili předevčírem. Dnes se Lukáš snaží na nic z toho nevzpomínat, od všeho utéct. Stal se převrat o celých 360 stupňů. Včera ráno našli Nicole rodiče ve vaně s oběma zápěstími od krve a tělem bez života.
Lukáš se tu zprávu dozvěděl až po dvou dnech, kdy Nicole nereagovala na SMS, ani nic jiného. Několikrát jí volal, protože byli domluveni, že se půjdou vykoupat na přehradu. Měli si užít letní den, teplo, slunce, prázdniny a společně vyvádět ve vodě nebo při minigolfu, místo toho matka Nicole přes slzy, slabým hlasem, Lukášovi řekla o dceřině sebevraždě. Mladík položil telefon a ještě dlouho potom seděl a koukal do neznáma. Dával si věci dohromady, pořád mu tu něco nedávalo smysl. Nemohl uvěřit. Musel jít pryč, ven, kamkoliv.

Daleko, daleko od všeho, od všech míst, kudy s Nicole kdy jen procházel, Lukáš zpomalil krok, ale rej myšlenek a otázek v jeho hlavě neustával, naopak narůstal.
Začal si uvědomovat křehkost, vrtkavost štěstí i života. Před pár dny Nicole říkala, jak hodně pro ni Lukáš znamená a teď? Co vůbec byla pravda ze všech těch "upřímných doznání"? Jak ho mohla takhle zradit? Zahodit všechny společné vzpomínky, nezapomenutelné zážitky i neuskutečněné plány? To vše pro ni zřejmě vůbec nic neznamenalo. Nezáleželo jí na Lukášovi ani trochu. Kdyby ano, řekla by něco, nebo třeba jen naznačila a on by pochopil, tak to přeci mezi nimi doteď fungovalo. Věděla, že je tu pro ni a v těžkých chvílích dvojnásob, ale rozhodla se radši zemřít sama. Nechala dva dlouhé dny Lukáše v nevědomosti. Vše mohlo být jinak, kdyby se jen slovem zmínila, že ji něco trápí. Nenáviděl ji za to zoufalství, ve kterém ho beze slova nebo varování nechala samotného. Ztratil naději. Doteď se ráno rád probouzel a v noci spal bezstarostně. Vždyť věděl, že příští den se uvidí a budou spolu zažívat další a další malá dobrodružství. Co si naopak počít teď? Čeho se chytit, když jsou všechny větvičky kolem uschlé zklamáním? Sebevražda zabila Nicole i kus Lukáše. Přesně to "druhé já", které tvořil v jejím srdci.
Stalo se vůbec to všechno? Ty dva roky vzpomínek jakoby se s její nečekanou smrtí ztratily. Už nikdy spolu nebudou vzpomínat. Zabila se Nicole nebo to byl někdo jiný, koho Lukáš neznal? Vše bohužel musela být pravda, krutá realita, jinak by nemohl cítit takovou bolest.
Už se ztrácel ve spoustě otázek a nevyřčených odpovědích. Jediné, co si v tu chvíli přál bylo jít vedle Nicole, vyprávět něco, co ji vůbec nezajímá, ale vědět, že ho i tak ráda poslouchá. Cítit její přítomnost, která mu dodávala naději a vůli k životu, ale to jediné už nemohl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 WhiteShadow WhiteShadow | E-mail | Web | 5. srpna 2009 v 20:25 | Reagovat

No vida, konečně něco kreativního. Tvé vypravěčství je plynulé a čtivé. Sloh i vyjadřování máš zmáknuté. Přečetl jsem si ji rád. Pokud jde o myšlenku a výpovědní hodnotu, moc toho ve mně po jejím přečtení nezůstalo. Kladl jsem si v závěru stejné otázky jako Lukáš a ty všechny pro mě jako čtenáře zůstaly nezodpovězené. Neříkám, že by vždy mělo být vše zodpovězeno, to ne, jen bych asi ocenil více  psychologie postav, jejich interakce, prožitků, motivů, myšlenek a snad i v širším časovém rozpětí, abych mohl cítit bolest Nikol a žal Lukášův.
Ten úvod a zamyšlení se nad pomíjivostí štěstí vypadal slibně, ale povídka jako celek nedostála mým očekáváním k talentovanému Síriovi, který se zamýšlí nad světem, láskami a hodnotami.
Povídku hodnotím jako průměr a autora jako dobrého vypravěče(to neříkám každému), který nevyužil svůj potenciál.
Co se týče povídek, jsem asi docela nekompromisní. Jako šéfredaktor prózy v jednom nejmenovaném časopise jsem ohodnotil několik set povídek. Jak říkám, přečetl jsem rád a rád přečtu další.

2 SiriusNoir SiriusNoir | Web | 5. srpna 2009 v 21:10 | Reagovat

   WhiteShadow: Wow moc děkuji za kritiku. Není typická povídka, která by měla mít úvod, stať, rozuzlení a závěr, po pravdě je to realita a mé prožitky.
   P.S. Kritikám k mým tzv. povídkám nešetři, rád si přečtu názor znalce a nezaujatého diváka.

3 veruce veruce | Web | 11. srpna 2009 v 16:31 | Reagovat

Jelikož znalec nejsem a kritiku psát vůbec neumím, napíšu jen, že tato povídka se líbila. Krátký okamžik ze života, ve kterém toho bylo hodně, zajímavý námět i vše vyjadřující myšlenky Lukáše.

4 Lucerna Lucerna | Web | 31. března 2010 v 20:24 | Reagovat

smutna povidka, ale pekna :)

5 Marťa Marťa | Web | 8. července 2010 v 20:22 | Reagovat

Docela dobrý příběh, nejvíc se mi líbil začátek. Na tom konci jsem si to trochu začala vybarvovat sama podle sebe: Nevím proč, ale napadlo mě, že Lukáš by nakonec zjistil, že to nebyla sebevražda. Přece se nemohla sama zabít, to by zabila to Lukášovo "druhé já". Už jen proto, že byli tak nějak vzájemně spojeni jsem si myslela, že by to nedokázala. Ale ono jo..

6 Annie Annie | Web | 7. května 2012 v 12:53 | Reagovat

Moc pěkná povídka. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama