Listopad 2009

Člověk nežije, dokud nemá pro koho zemřít.

17. listopadu 2009 v 15:25 | SiriusNoir |  Psychologie, sny a láska
Tento citát sice není nic nového pod sluncem, ale po dlouhé době jsem si ho připomněl a asocioval mi hned několik úvah.
Nechápu sebevrahy, kteří mají rodinu a zabijí se. Lépe řečeno nechápu ty, kteří netrpí žádnou vážnou duševní poruchou a jsou tohoto činu schopni. Uleví sami sobě, ale více lidem uškodí. Snad každému člověku jednou proběhne hlavou myšlenka na útěk z domova a nebo sebevraždu. Já nejsem žádná výjimka, ani v tom, že jsem se k ani jedné věci (naštěstí) neodhodlal. Dřív jsem myslel, že smyslem mého života je láska a tu jsem nikdy nezažil. Takže můj život neměl smysl a já myslel na jeho ukončení. Jenže je tu pár lidí, kterým bych tím ublížil mnohem víc, než sám sobě pomohl. Je velmi odvážné něco takového říkat nebi i jen psát, ale jsou tu lidi, za jejichž štěstí bych udělal cokoliv, kdyby to bylo v mých silách a úspěch by byl stoprocentně zaručen. Člověk nikdy neví, jak se zachová v kritické situaci, proto tyhle opovážlivé myšlenky nahlas říkám radši s rezervou, ale uvnitř jsem o nich přesvědčen. Ty lidi jsou jen tři, jen tři, na kterých mi záleží víc, jak na sobě, ale přesto mě drží naživu. Když je někdo z mých blízkých na dně, nic se mu nedaří, vyslechnu, podpořím ho, ale jakmile se začne moc litovat, přitvrdím. Mému dobrému kamarádovi
dala nedávno kopačky holka, s kterou byl přes dva roky. Je z toho úplně na dně, nedokáže se s tím smířit, ale co je nejhorší, že se příliš lituje a dává "bývalce" za vinu, že mu tak ublížila, že on je na dně a ona v pohodě. Když zašel ve svých myšlenkách takhle daleko, zeptal jsem se ho: "Chtěl bys snad radši aby to bylo naopak? Chceš, aby ona byla nešťastná a ty v klidu?" Asi se v tu chvíli trochu zastyděl, zamyslel se a odpověděl, že to zas nechce. Pak už to pokračovalo úvahama, proč člověk nikdy nemůže mít to, co chce, ale to už je úplně jiné téma.
Každý, kdo chodí na internet asi četl o tom, jak nedávno jistá paní Tauchenová osvobodila svého manžela, který byl odsouzen na pět let vězení za vykrádání sejfů pomocí dynamitu. Mě tento příběh od začátku zaujal a jeho konec a vlastně všechny okolnosti mi skoro až vyrazily dech. Manželka Tauchena milovala natolik, že zahodila všechno, riskovala svobodu i život, aby dosvědčila jeho nevinu a nebo aspoň zemřou spolu. Samotný útěk se zdařil, ale nevydržel dlouho. Jeli autem a u silnice viděli dodávku a ozbrojené policisty. Tauchen se jim chtěl vyhnout, zazmatkoval a narazil do stromu. Potom vytáhl zbraň a zastřelil se. Manželka chtěla udělat to samé, ale zbraň nevystřelila. Tak utekla z auta, ale policisté ji postřelili. To jsem aspoň četl z výpovědi paní Tauchenové.
Obdivuji její čin a smutný osud. Nejhorší na tom všem je, že se Tauchen zabil a nechal svou ženu, která se pro něj obětovala napospas. Ani si neumím představit jak hrozná chvíle pro ni musela být, když její manžel ležel mrtvý vedle ní a ona musela žít. Ten, pro koho se obětovala, pro koho evidentně žila a byla by i zemřela ji dobrovolně opustil. Takový je osud romantika…Ne toho, který považuje za romantické darovat dívce růži, ale toho, který se dokáže pro jednu osobu zruinovat, aniž po něm cokoliv žádá. A ten ho/ji zradí…

All alone, high above.

11. listopadu 2009 v 21:18 | DeviantArt.com |  Obrázky
Na_vrhu_dimnjaka__centar_grada_by_mojosijek



windmill_by_w3designe


View_from_a_lookout_by_00AngelicDevil00