Leden 2010

Útěk

26. ledna 2010 v 21:15 | SiriusNoir |  O mě
Když už je všeho moc, nevydržím sedět doma a ať je třeba půlnoc, musím vyrazit pryč, někam ven, kamkoliv. Čtyři stěny jakoby zadržovaly všechny problémy. Všechny myšlenky se motají kolem mé hlavy a nemohou uletět. V tu chvíli musím utéct, aspoň dočasně.
Sice jsem napsal, že vyrazím kamkoliv, ale není to tak úplně pravda. Většinou bezděčně mířím na pořád stejná místa. Tam, kde jsem byl šťastný. Mohlo by se zdát, že chodím obyčejnými cestami, ale to je omyl. Pro mě něco znamenají. Před dvěma lety jsem jimi pravidelně chodíval, bez starostí, plný optimistických myšlenek a radosti. Ani jsem se moc nerozhlížel kolem sebe. Nezáleželo, jak upravená cesta je, ale kam po ní směřuji. Teď, když se znovu ocitnu na tom samém místě, vnímám detaily, které mi ucházely a vzpomínám, jak bezstarostné chvilky to byly. Někdy mi jen maličkost, detail jako pomalovaná dopravní značka nebo korouhev na střeše, které si nikdo nevšímá, připomene další šťastný zážitek, jednu z mnoha málem zapomenutých příhod a já se usmívám při vzpomínce na minulost. Někomu je při podobných myšlenkách smutno. Člověk si tím víc uvědomuje, že jsou jen minulostí, která dávno pominula, ale já rád vzpomínám. Je v tom sice trochu melancholie, ale aspoň si můžu říct, že zrovna tady jsem byl jednou šťastný. Připomínám si, jak vše popořadě plynulo, na zážitky, někdy na celé rozhovory a všudypřítomný smích. Musím si připomínat pocity štěstí, abych nepřestal věřit, že vůbec něco takového existuje.
Potom tu jsou místa, která mě přitahují nezávisle na tom, jestli jsem tam něco zažil. Jsou to hřbitovy, stará kaplička, vysoká vodárenská věž s dírou v plotu, zbytky hradu, který tu stával nebo železnice. Dnes jsem na DeviantArt narazil právě na dvě dokonalé fotky železničních tratí, vlastně proto vznikl tento mini článek. Dřív jsem celkem často chodil po kolejích. Není to zrovna bezpečné, obzvlášť, když má při tom člověk sluchátka s hlasitou hudbou v uších, ale možná i to dodávalo těm procházkám přitažlivost. Člověk jde, pražec po pražci, kouká jak jeden po druhém ubíhají pod nohama, každý stejný, ale přesto všechny jedinečné. Dokonalá alegorie na lidský život. Po dlouhé rovince následuje zatáčka. Nikdy jste tak daleko nebyli a nevíte, co se objeví za ní. Možná krásná krajina na pokraji města, ještě neporušená, nezdevastovaná lidmi a odpornými moderními baráky, a nebo taky nic zajímavého, jen pořád stejná, nekonečná cesta do neznáma.

Railway__by_jon3782001

Railway_by_robertfroberg

Melancholy

23. ledna 2010 v 15:55 | DeviantArt |  Obrázky
Sunset_in_New_Zealand_II_by_crazyfuel

The_Crypt_by_LJay16

Grim_Ruins_by_Levolas

the_ruins_of_riber_castle_by_Sithean

Like_a_scarecrow__by_x_princess_n0_mad_x

scars_of_loneliness___by_x_princess_n0_mad_x
New_Zealand_Sunset_by_Pianomanandrew

DA - Simple beauty

12. ledna 2010 v 15:59 | DeviantArt |  Obrázky
We_Will_Remember_Them_by_katon241162

Minnamurra_by_katon241162
Sun_Lit_Path_by_JohnKyo

Everywhere_Around_Us_by_Alexandru1988

mill_by_stevanov

Sám sobě největším nepřítelem 2

11. ledna 2010 v 11:22 | SiriusNoir |  Psychologie, sny a láska
Každý je tvůrcem svého štěstí i neštěstí. Bohužel až moc často se setkáváme s opakem, tedy že lidé obviňují ostatní za původ svého neštěstí. Tohle platí všeobecně hlavně v lásce. Jednu chvíli druhého považujeme za to nejlepší, co nás kdy potkalo a po rozchodu je to naopak člověk, který nás odhodil na úplné dno. Kdyby se ale člověk zamyslel a podíval zpátky, zjistí, že za vše si můžeme z velké části sami.

V lásku nevěřím. Dokonalé duševní spojení a porozumění, které trvá až do smrti? Nereálné. Člověk může být šťastný, prožívat dokonalé chvíle s člověkem, který mu rozumí více, než všichni ostatní, ale to může trvat jen omezenou dobu. Časem se vždy něco změní, něco odumře nebo toho máme už plné zuby a chceme vyzkoušet něco jiného. Podle mě dělají chybu ti, kdo se spoléhají, že jeden člověk s nimi bude opravdu až do konce života. Upnou se na jedinou osobu a udělají z ní smysl svého života. Vůbec nejhorší je, když se kvůli ní vzdají i svých nejlepších přátel a pomalu se přestávají stýkat i s rodinou. Potom to nádherné okouzlení a spokojenost skončí a takový člověk se už nemá na koho obrátit. Jako dávný přítel bych v takové situaci pomohl tomu, kdo je na dně a má zlomené srdce, ale zdaleka bych nemohl plně věřit někomu, kdo dobrovolně zpřetrhal naše přátelství a teď se s brekem vrací. Pro jisté lidi má cenu obětovat vše, ale ne nezbytně. Už několikrát jsem se přesvědčil, že přátelství stojí často na mnohem silnějších základech, než láska.

Jakmile člověku začne na druhém záležet, všechno se začne bortit a kazit. Od určité doby se snažím nespoléhat se a nic nevyžadovat od nikoho, kromě sebe. Prostě si užívat a využít každý okamžik ke štěstí. Můj kamarád to má bohužel úplně opačně. Pozná novou holku, zjistí, že si rozumí, začnou spolu trávit víc času a on se najednou zamiluje a chce víc. Přesně této chvíli se snažím vyhnout. Teď už mu nestačí, že jsou spolu, že se mu svěřuje a je s ním ráda. Najednou ji potřebuje, chtěl by se jí dotýkat, líbat a být tím jediným člověkem na světě, s kterým ona bude trávit čas. Pryč jsou ty doby, kdy byli spolu, smáli se a oba si to užívali. Najednou je tu propast, protože jeden chce víc a už se nedokáže spokojit s přátelstvím.

Kdo teď může za to, že je ten kluk, můj kamarád, nešťastný? Odpověď už tu několikrát zazněla. Může nadávat jen sobě za to, že si neváží toho mála dobrého, že se nechal polapit snem o dokonalé lásce. Užívejte si radostné chvíle s tím, kdo je vám nejblíž, ale nestaňte se na tom závislými.


Jsem už asi částečně vyléčený romantik.

Dreamy mix

3. ledna 2010 v 11:06 | DeviantArt |  Obrázky
Forest_On_Fire_by_r3novatio


Once_again_the_fairies_danced_by_jchanders



Ankh_Morpork_by_svenart

Backstreet_night_version_by_svenart

Wintermarket_by_svenart