Červenec 2010

Zpět ke kořenům - sexuální pudy

31. července 2010 v 22:02 | SiriusNoir |  Člověk vs. Příroda
Hodně lidí nadává a odsuzuje povrchnost. Jenže i ta je součástí naší přírozenosti. Ženy i muži si vybírají partnery z určitých opodstatněných důvodů a ať chceme nebo ne, každý se jimi aspoň částečně řídí.

   Co hledá dívka na klukovi? Ženy jsou, většinou právem, považovány za něžné/ křehké pohlaví. Proto si podvědomě hledají někoho, kdo by je byl schopen ochránit. Proto je víc bude přitahovat atletický typ, než hubeňour, kterého může odnést větší poryv větru nebo tlouštík, který se zadýchá po dvaceti schodech. Ženy ale nemyslí jen na sebe, pudy jim připomínají, aby myslely na budoucnost, na své potomky. Proto je ideální partner také takový, který umí obstát v každodenním životě, vyřeší problémy a poskytne dobré zázemí pro výchovu dětí. Stydlivý ňouma, který se každému podřídí, aby se vyhnul konfliktu není zrovna vyhledávaný úlovek. Je také všeobecně známé, že zdraví přitahuje. Američtí herci si bělí zuby, aby vypadaly zdravě, ženám se líbí muži s hustými vlasy.

  
   Spousta dívek a žen odszujue kluky pro jejich posuzování vzhledu a chuti na sex. Už jsem shrnul, co přitahuje ženy na mužích, teď se dostávám k samotnému smyslu článku. Dívka se chce cítit po boku muže bezpečně a jemu naopak smysl přikazuje ji chránit. Proč tomu tak je? Nejspíš protože obě pohlaví spojuje jeden základní pud - množit se. Dívka je jedinou možností, jak se dočkat potomků, proto se chlap musí postarat, aby se jí nic nestalo. Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně ani jeden v podstatě nemyslí na sebe, ale vše se soustřeďuje k dítěti. Potom ten vzhled. V tom má něžné pohlaví na jednu stranu trochu smůlu i štěstí. Kluk může začít cvičit, dělat nějaký sport a vypracovat si svaly, aby holku přitahoval. Jenže dívky to tak "snadné" nemají. Mohou ovlivnit, aby nebyly příliš tlusté, ale prsa nebo krásu obličeje určují geny. Na jednu stranu se lidé od přírody tolik neliší. Stejně jako květiny své čmeláky, tak i ženy přitahují muže svou krásou. Vykazuje-li dívka známky zdraví, má hezkou pevnou kůži i tělo, má dobré předpoklady porodit
zdravé dítě. Dříve se lidé nedožívali tolika let a kdykoliv se komukoliv mohl stát smrtelný úraz. Proto jakmile si člověk k sobě našel vhodného partnera, nebyl důvod nepokusit se o dítě. Dnes je situace úplně jiná. Jakmile je žena těhotná, je obrovská pravděpodobnost, že potomek nebude mít problémy s dožitím se vyššího věku. Pro zajištění budoucí generace tedy stačí jen jediný pokus, jediné dítě. Zdravotnictví udělali obrovský pokrok. Ještě před několika sty lety měla žena třeba osm dětí, ale jen jedno se dožilo dospělého věku. Žena si tudíž může lépe vybírat, ale sexuální pud u mužů se nezměnil.
   

  
Je jasné, že to, jak člověk vypadá není to jediné, na čem ve vztahu záleží, ale tento článek není o vztazích, věci jako je smysl pro humor nebo vzájemné sympatie jdou stranou. Co ale z článku vyplývá je, že mužův vzhled hraje u žen menší roli, než naopak.


   Nakonec dva, bohužel reálné, příklady jakou povrchnost odsuzuuji.

Jeden můj známý, kterého nazvu V*, si takhle jednou povídal u baru s kamarádem. Poblíž stála neznámá dívka, V* si ji rychle prohlédl a prohlásil: "Docela pěkná". Kamarád se ho zeptal: "Jdeš do ní?". V* si ji ještě jednou prohléd celou od shora dolů a potom s odfrknutím prohlásil: "Zbláznil ses? Koukni jaký má boty." Nebo když jedna kamarádka říká druhé: "On je to hroznej debil, když je s kámošema, tak si mě vůbec nevšímá, nekoupil mi ani dárek k narozeninám a včera mě seřval, když jsem s nim nechtěla spát, ale stejně je tak roztomilej, že těm jeho očím prostě nemůžu dát kopačky".

Zpět ke kořenům - sport a adrenalin

31. července 2010 v 20:33 | SiriusNoir |  Člověk vs. Příroda
   Jedna z osvědčených psychologický teorií je, že vše má svůj původ v kořenech, základech - v minulosti. Pozorování a následné srovnání nám může odpovědět na spoustu otázek.


   Život snad všech zvířat je po tisíciletí víceméně neměnný. Když nepočítám ta, která žijí spjati s člověkem. Ryby stále plavou a živí se planktonem, kočkovité šelmy ve volné přírodě se vyhřívají na slunci a když je potřeba jdou na lov. Stále se řídí stejnými pudy jako před několika tisíci lety. Výjimku tvoří lidé (kdo taky jiný). Naši předchůdci žili podobně jako již zmíněné šelmy. Jejich největší starostí bylo obstarání jídla a pití. Kdybyste jim řekli, že životní náplní některých lidí jednou bude osmihodinové sezení na židli a psaní na počítači nebo počítání účetnictví, asi by vás na místě umlátili palicí. Docela mě baví přemýšlet jaký by byl takový "normální" život lovců mamutů. Žádné rozčilování nad nefungující pračkou, nikde ani náznak stresu z nadcházející zkoušky z matematiky. Jejich problémy byly ty nejzákladnější potřeby. A když ty se naplnily, člověk/lidoop mohl (trochu idealisticky řečeno) objevovat svět, krajinu, vlastnosti vody, užívat když přálo pěkné počasí, žít.

   A teď hodně odbočím. O lovu toho bylo napsáno hodně, patřil ke každodenní rutině. Dobrý a zdatný lovec měl respekt ostatních. Pro jakoukoliv tehdejší ženu byl přitažlivější než jeho tlustý neohrabaný druh z tlupy. Nešlo o vzhled, ale o pud sebezáchovy. Žena chtěla ochránce a dobrého živitele pro ni samotnou i pro další potomky, které pochopitelně chtěla stejně silné a soběstačné jako ten zdatný lidoop. Tyto základní pudy už dnes nehraji tak velkou roli jako kdysi, přesto se nedají úplně zapřít. Důkazem je sport. Drtivá většina lidí v moderní společnosti nemusí nic lovit, přesto ale mají potřebu vykonávat nějakou fyzickou zátěž. Běhat, překonávat překážky, soupeřit s ostatními, umět přeprat protivníka, to vše má podle mě kořeny v našich genech. Mám pocit, že dokud se ještě řídíme těmito "nejnižšími" pudy, patříme aspoň částečně mezi ostatní zvířata na Zemi a to je dobře. Nechtěl bych se dožít doby, kdy se z člověka stane samostatný druh, který se naprosto odloučil a odpoutal od svých kořenů. Sport je pro mě nezbytnou součástí života a popravdě nechápu, že dnes už tolik lidí na něj zanevírá. Vždyť ležet doma a nic nedělat je proti samé podstatě člověka. Někdo takový by dříve neměl moc velké šance na přežití.
   S tímto tématem souvisí i má další úvaha - adrenalin. Stresové situace, kdy šlo člověku přímo o život, dříve také nebývaly nic neobvyklého. Dnes se jim většina lidí logicky vyhýbá, což má ale i negativní dopad. Takový člověk potom nezvládá krizové situace, protože už jim není navyklý, neví, jak se v nich chovat. S nadsázkou se dá říct, že proto naše společnost vychovává psychicky i fyzicky čím dál slabší jedince. Stále ale existuje skupina lidí, kteří naopak adrenalinové situace vyhledávají, ti bývají často fyzicky i psychicky odolnější v každodenním životě.


  

Love nature

21. července 2010 v 21:03 | Devious artists |  Obrázky
   Path by Betty (alzbettta.blog.cz)
.

The_Way_by_LeMSC.
.

My_way_unknown_by_Leodhen
.

The_Call_by_Nelleke
.

A_little_corner_in_the_park_by_jchanders
.

by_the_way_by_quicksilverq
.

Abstract x Nature - DA

18. července 2010 v 11:19 | Deviant artists |  Obrázky
   Po hodně dlouhé zase přidávám pár obrázků made in DeviantArt :)
   Nejdřív pár ze skupiny Conceptual (doslovně přelžoeno jako Pojmové, ale já bych to přeložil spíš jako lehce Abstraktní).

ignorance__by_freckledmystery
.

   "Co je to ta "láska", o které každý mluví?"

it__s_always_worth_a_try_by_Pilotka
.

   Láska, stejně jako cigarety, může způsobovat různé nemoci a potíže, ale (narozdíl od cigaret) to vždy stojí za pokus :).

Dove_by_Chris_Lamprianidis
.

Real_Love_by_ciseren
.

   "Opravdová láska". Jednoduchá fotka, která dokonale vyjadřuje lásku, jistotu a oporu.

the_one_by_werol
,


---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Autumn_____42_by_my_shots
.

 Church_of_the_Good_Shepherd_by_elgarbo
.

The_swamp_holds_all_by_VexingArt

.


Waterscape_by_Chris_Lamprianidis
.

Water_walk_II_by_Chris_Lamprianidis
.

Hrdost

11. července 2010 v 19:33 | SiriusNoir |  Aktuálně
   Už dlouho mám v hlavě názor, o který bych se rád podělil a případně vyslechl Vaše názory na něj, ale až teď jsem se konečně odhodlal k jeho napsání.
   Patriotství, národní hrdost - být pyšný na zemi, město či vesnici, kde jsme se narodili. Dost lidí to považuje za samozřejmost, ale mě popravdě moc neříká. Mám být hrdý na to, že jsem Čech? Většina z Vás si asi jednoznačně odpoví ANO, ale moc lidí už se neptá na to PROČ? V historii českého národa bylo několik postav, které si zaslouží úctu a respekt za své činy nebo chování. A já bych měl být hrdý, že jsem "stejné krve". Jenže jsem opravdu stejné krve? Pravděpodobně ani T.G.Masaryk, ani Karel IV. Nebyli mými pokrevními předky. Tací lidé by se nejspíš našli v historii každého národa. Zaslouží si snad menší úctu, protože jeden se narodil v České republice a druhý v Austrálii?
   Vrátím se k otázce krve. Na co jsem totiž opravdu hrdý je má rodina. To, že můj otec je tím člověkem, kterým je a já jeho synem. Je mi jedno odkud pocházíme. Ať by naše kořeny sahaly kamkoliv, byl by to pořád můj otec, správný chlap.
   Do třetice poslední podoba hrdosti. Už jsem řekl, že národnost není důležitá, ale rodina ano. Vše ale není vždy ideální a konkrétně i v naší rodině jsou lidé, které vyloženě nemám rád a nikdy je nebudu respektovat kvůli tomu, jak se chovají. Takže někdy nelze být ani hrdý na vlastní krev. Co by ale mělo platit vždy je osobní hrdost. Každý bez výjimky by měl mít hrdost k sobě samému, stát si za tím, co považuje za správné, nenechat se ovládat někým jiným a nenechat sebou "zametat". Čech, Rus, ani Číňan by se neměl sami za sebe stydět.



Jeden příklad z mého života, který není zas až tak neobvyklý. Tento rok jsme měli ve třídě holku, která byla typický outsider. Obvykle s podobnými typy soucítím, ale jak jsem ji poznal, dokonale chápu, proč je skoro každému jen pro smích a nemá respekt. Ona se snaží zavděčit každému, jakýkoliv názor, jakoukoliv větu Vám souhlasně odkývá. Řeknete například: "Tahle hodina byla hrozná nuda." A ona odpoví: "To jo, fakt hrozný, málem jsem usnula". Potom ale změníte: "Ale vlastně to byla docela zábava". Tomu názoru se přizpůsobí i ona: "To máš pravdu, to jo, bylo to docela dobrý". Člověka, který si nestojí za svým názorem a jen se snaží každému zalíbit si prostě vážit nemohu, ať už se tak chová ušlápnutá školačka nebo zkušený politik.

Nevěřím na lásku, jsem totiž...

7. července 2010 v 21:56 | SiriusNoir |  Psychologie, sny a láska
   Nevěřím na lásku, jsem totiž romantik. Že Vám ta předchozí věta nedává smysl? Ani jsem s tím nepočítal, ale mě osobně vysvětlila vše, odhalila smysl mého života. Když někomu řeknu, že nevěřím na lásku, pomyslí si většinou, že jsem prostě ještě nepoznal "tu pravou" a prohodí pár "chytrých" vět typu: "To tě teprve čeká". Tak před dvěma lety bych na to odpověděl nějakou sebelítostnou frází, ale lidé se naštěstí mění.
   Zajímá mě psychologie, myšlení a příběhy lidí, ale (a teď budu znít sebestředně a namyšleně) snad ještě více mě baví objevovat sám sebe. Zrovna teď mám radost, a píšu o tom dokonce článek, jen z toho, že jsem si uvědomil jak já to vlastně s tou láskou mám.
   Nedávno jsem s přítelkyní narazil na téma Realismus v literatuře, konkrétně Dostojevskij. Dnes jsem se ve chvíli nudy k tomuto tématu sám vrátil a díky internetu si zpětně připomněl stručný obsah děl, která mě nejvíc zaujala. Líbily se mi knížky jako Idiot, Zápisky z mrtvého domu nebo Zločin a trest, ale co mě opravdu nadchlo a ovlivnilo a inspirovalo byly dvě krátké povídky. První se jmenovala Něžná. Nebudu Pokusím se být stručný. Šestnáctiletá dívka žije v bídě osamělý smutný život, dokud se do ní nezamiluje čtyřicetiletý zastavárník, který se jí ujme. Nějakou dobu spolu žijí, ale zastavárník se do ní dívky bezhlavě zamiluje. Jenže mladičká dívka, která doposud moc něhy nezažila tolik lásky neunese a spáchá sebevraždu skokem z okna. Podle mě se k tomu rozhodla, protože se ocitla v pro ni bezvýchodné situaci. Nebyla zvyklá tolik lásky přijímat, ale ani dávat. Nechtěla, aby zastavárníka zklamat odmítnutím, ale lásku k němu cítit nemohla.
   No a konečně Bílé noci. Hl.. hrdina, jak jinak než osamělý smutný mladík, při jedné z večerních procházek "zachrání" dívku od přepadení. Po další tři noci se vídají, vypráví si a mladík se zamiluje. Dívka čeká na svého milého, který na rok odjel. Měl vrátit už před třemi dny, ale pořád tu není a dívka pomalu ztrácí naději. Poslední večer se ale objevuje před jejími dveřmi a pár se šťastně shledává. Stranou zůstává hl.hrdina opět sám. Ale kupodivu ne úplně nešťastný a to je přesně to, co mě zaujalo. Je rád, že dívka, do které se zamiloval je opět šťastná a vděčí jí za krásné chvilky, které spolu prožili. Romantická klišé na každém řádku, řeknete si, ale co také čekat od romantiků jako jsem já a pan Dostojevskij.
   Jaký je závěr? Láska se přeceňuje. Zažil jsem spoustu nezapomenutelných chvil, aniž bych do některé z těch dívek byl zamilovaný. Hl. hrdina z Bílých nocí se sice zamiloval, ale kdo ví jak by vše pokračovalo, kdyby zůstal s dívkou, která ho tolik okouzlila.
   Zrovna teď prožívám celkem spokojený vztah, ale zároveň počítám s tím, že každým dnem může skončit. To mi dovoluje vše brát volněji, nevázat se, nebýt zklamaný z maličkostí, ale dělat naopak vše proto, aby každým dnem přibyly další nové zážitky, na které, až ten opravdový konec přijde, budu rád vzpomínat. Žádná láska, žádná závislost.
   Jaká je tedy odpověď na otázku načatou na začátku článku, co je smyslem mého života? Neupínat se k utopickým ideálům lásky, ale využívat každou příležitost k tomu být šťastný, kterou život nabídne.

.