Srpen 2010

Full of ideas

28. srpna 2010 v 19:57 | DeviantArt |  Obrázky


   Dnešní "fotočlánek" je opravdu velký miš maš, proto tu je víc mých komentářů, než obvykle. Na začátek několik spíš abstraktních fotek.


frustration_by_tmokes21 - Většinou mě podobný typ umění příliš nezaujme, ale tohle mě něčím dostalo, snad ty barvy? Možná mi to trochu připomíná rozbité zrcadlo a to samo o sobě může symbolizovat spoustu věcí i pocitů, záleží už jen na fantazii.

.


Love_by_janpirnatphoto - Dlouho jsem si ho prohlížel...a přemýšlel, jestli je to jeden z mnoha kýčovitých neoriginálních obrázků s motivem srdce záhadně se objevujícího díky šikovnému nasvícení a nebo jestli je v něm něco víc. Nakonec mi přišel dobrý. Líbí se mi to černo-bílé zpracování. Láska taky není jen dokonalé štěstí, ale skrývá spoustu starostí a protikladů.

.



dynamic_by_ssilence - Další, sice ne zrovna nejoriginálnější, ale určitě zajímavé zamyšlení nad tím, že věci bývají často úplně jiné, než jaké se zdají.

.


.


.


A_New_Days_Dawn_by_x_horizon
.


lens_broken_by_karil

.

 The_Great_Valley_by_Christian1776

.

Myšlenky zrady

26. srpna 2010 v 21:35 | SiriusNoir |  Povídky
   Nevěděl jestli je to ta láska, o které každý kolem mluvil. Byla to past, bludiště, na jehož konci čekal jen další labyrint plný otázek. Odpověď na každou z nich jen rozproudila příliv myšlenek a úvah, pocitů a zase dalších otázek.
  
   Stalo by se vůbec to všechno, kdyby nepotkal D*? Ten strach ze závislosti a ze zklamání, byl uměle vyvolaný, zapříčiněný špatnými zkušenostmi nebo byl uvnitř už od začátku a vyklíčil by tak i tak? Ano, strach, slabost, kterou před ostatními maskoval hrdostí a sebevědomým vystupováním. Zranitelnost, kterou si natolik uvědomoval, že se bránil pomlouváním a ironickými narážkami na všechny, kteří podle jeho slov "podlehli". Všichni, kdo byli závislí ať už na penězích, drogách či lásce označoval za ubožáky. A teď se měl stát jedním z nich? To nemohl dovolit, nemohl být závislý na štěstí, které mohlo kdykoliv skončit. Tak mu velely zkušenosti. Jen si užívat, využít každou příležitost ke štěstí, jehož pomíjivost se jako parazit vpíjela do jeho mozku.

   Svět bez ní si najednou neuměl představit. Vše by bylo tak odporně obyčejné a nezajímavé. Celý život tak jednoduchý a prázdný. Ubíjelo ho vědomí, že tohle může nastat během chvilky.

    Mluvila, pořád mluvila! Jak dlouho někoho takového hledal!? Vyprávěla o všem možném, co ji přišlo na mysl. Myšlenky nekontrolovatelně proplétaly jedna druhou, aniž by mezi nimi byla nějaká spojitost. Rád poslouchal, objevoval nová zákoutí její duše, skrytá někde mezi spontánními myšlenkami a vyprávěním z minulosti. Dokonalý protiklad otravně hloubavých zamyšlení, které on nemohl dostat z hlavy.

   A potom přijde radost, štěstí, ten kousek jistoty, kterým prosvětluje každý další den. Stačí si jen namátkově vzpomenout na pár okamžiků. Ležíme na trampolíně po "úporném" skákání, oba se udýchaní usmíváme. Byla to jedna z těch úplně prvních chvilek, kdy stačilo jen ji mít u sebe, aby do sebe vše ostatní dokonale zapadalo. Před pár vteřinami poskakovala na trampolíně ve vytahaném tričku a husté vlasy jí poletovaly všemi směry kolem hlavy. Teď leží vedle mě, koukáme jen do stropu, ona je neodolatelná a já na své narozeniny nemůžu být šťastnější.

Pochybnosti. Ale nad čím, nad úplnými prkotinami, které si můj mozek zveličuje do nepochopitelných rozměrů. Nebo je to tou chvilkou? Jen jsme leželi vedle sebe na posteli, měla zavřené oči a lehký úsměv na rtech. Mohl jsem si s ní v tu chvíli dělat cokoliv by se mi zachtělo, ale já tam jen ležel, hladil ji po tváři, zajížděl prsty do hustých vlasů, konečky prstů přejížděl po hladké opálené kůži jejího těla. Musel jsem se jí dotýkat. Už jen pro ten pocit blízkosti. Pootočila hlavu na stranu a zase byla neodolatelná. Nějakým způsobem mě naplňovala důvěra a spokojenost, která z ní v tu chvíli vyzařovala.
   Měl jsem vše, dokonalé štěstí. Jenže co se stane, když člověk dosáhne svého cíle? Lidská hamižnost nastoupí rychle na řadu a o čem dříve snil, to začne považovat za samozřejmost. Najednou mu už přestává stačit jen její přítomnost, chce víc, chce tu dokonalost, kterou tenkrát okusil a když nepřijde, pak nastupují ty nesmyslné pochybnosti.

Tyhle sentimentální nálady prostě nějak nedokážu ovládat. Je to jako záchvat romantismu, který nepřejde dokud nezačnu psát. Zní to naivně, já vim…taky že to naivní je... Chtěl bych, aby tu byla. A nebo jinak, přál bych si být u ní…v jejím neuklizeném pokoji, kde o ní vše vypráví. Každý kousek nábytku, plakáty na stěnách, stará panenka visící u postele, nepořádek na stole, papíry, tužky, pár knížek, její všudypřítomný diář i polštář s vůní jejích vlasů. Je večer, za pár minut půl desáté, venku tma, uvnitř teplo. Chtěl bych sedět v tom polonepořádném útulném pokoji, na zemi u okna, s ní vedle sebe. Starý dalekohled, kterým jako malá pozorovala hvězdy u svého dědy míří na modro-černou noční oblohu. Podívám se první. Měl bych vidět nádherné úkazy, hvězdy, vzdálené planety, to vše jako na dosah ruky. Měsíc, ten blízký známý všem lidem mě podobným. Ale nic z toho nedokážu vnímat. Evey mi něco říká, ptá se, co vidím. Nedokážu odpovědět. Podívám se na ni. V pokoji je zhasnuto a tma se mi, po tom zkoumání zářících hvězd, zdá ještě větší. Rozeznávám jen obrysy jejího obličeje, ale i bez světla si dokážu přesně vybavit zelenošedé oči, které se na mě ze tmy usmívají. Nechci, aby něco říkala, nechci, aby nad čímkoliv přemýšlela. Chci zapomenout na vesmír, na hvězdy, Měsíc i samotnou Zemi. Přeju si mít ji u sebe, cítit její rty…pomalu a dlouze. Chtěl bych ji milovat!

Čas na útěk

19. srpna 2010 v 19:54 | SiriusNoir |  Povídky
   Je to spíš takový abstraktní pokus, ale jsem zvědavý jestli bude mít nějakou odezvu.

   L* už nemohla vydržet víc. Ráno se vše vyhrotilo hádkou, která se zdála obyčejná, tedy aspoň u nich byla pravidelností. Řev nebyl o nic vyšší, ani ta rána do obličeje nebolela víc, než obvykle, ale tentokrát už neměla sílu vracet ji zpátky. Beznaděj v ní naopak probudila jiný druh sílý, takovou, kterou doposud neznala. Rozhodla se odejít, skoncovat se vším, co mělo něco společného s ním. Chuť krve z roztrženého rtu ji utvrdila v tom, že večer uteče. Teď ještě ne, bude dělat jakoby nic. Celý den už nějak vydrží, konec konců už je na ten stereotyp tak zvyklá, že osamělé hodiny, celé opuštěné dny plné poslušného čekání na něj, už brala prostě jako součást života. Dokonce si v něm začala trochu zvráceným způsobem libovat. Přestala dělat všechno možné, aby hodiny utíkaly pomaleji, ale naopak brávala do ruky rozbité hodinky a nehnutě sledovala pokřivenou černou ručičku jak vteřinu po vteřině přebíhá mezi číslicemi. Při tom myslela na vše, samozřejmě, že byly od něj, koupil jí je, prý z lásky, stejně tak jak je i při jedné z žárlivých scén strhl z jejího zápěstí a mrštil jimi o zeď. Ale dnes večer vše skončí. On příjde z práce a L* udělá vše tak, jak má. Uvaří večeři, zeptá se, co nového v práci, počká až se osprchuje, roztáhne na obvyklých pár minut nohy a počká, než usne…A potom konečně uteče.

   Přišla za Remym. Kvůli sobě. Potřebovala ho…jeho pochopení, jeho odhodlanost, které věřila a jeho peníze. Remy nežil, ani nemohl, nikdy neměl pro koho. Toho večera ale přišla ona. Múza jeho života, jedna z mála radostí a největší ze mnoha starostí.
   Jeli ve starším bavoráku letní nocí, oba byli konečně svobodní. Společně utíkali od života, který prostě nemohl být šťastný. L* sledovala míhající se světýlka u silnice, ironicky se ušklíbla nad tím, že jí připomínaly pokřivenou ručičku z hodinek nechávající za sebou malá čísilka ciferníku. Zavřela oči, nechtěla už přemýšlet vůbec nad ničím. Hlava se jí chvíli klimbala do stran podle zatáček, kterými zrovna projížděli, až se konečně, mírně nakloněná, zastavila. L* usnula. Její obličej nevypadal v tu chvíli nijak krásně, nezdobil ho úsměv s ďolíčkem u levého koutku, z jakého měl radost každý, komu byl darován, ale přesto z něj vyzařovalo něco působivého. Patřil té, pro kterou by Remy i zemřel. Spala na předním sedadle hned vedle něj a snad byla i šťastná.

Vyděšeně otevřela oči. Trvalo několik vteřin, než si uvědomila kde je a co tam dělá. Remy nic nezpozoroval, jak by taky mohl. Přemáhal únavu, aby udržel oči vůbec otevřené. Soustředěně zíral do černé tmy před sebou, kterou protínaly stovky bílých čar na asfaltu. Nemohl si všimnout, že se L* pod černou mikinou ještě pořád chvěla po celém těle. Zase se jí zdál ten sen. Ten samý, který jí zaručoval každou noc probuzení ve studeném potu. Nikdy předtím nezažila, že by se jí zdál stejný sen tolikrát za sebou. Vždy stejný děj a ty samé pocity po probuzení. A ty detaily, pokaždé tak nechutně přesné.

-