Říjen 2010

Volby aneb zabrždění občané

21. října 2010 v 11:17 | SiriusNoir |  Aktuálně
   Všeobecně nemám rád téma politika, ale vzhledem k tomu, že aktuálně stále ještě probíhají volby, nemůžu se mu úplně vyhnout. K čemu se musím vyjádřit je názor mého dědy. V Libereckém kraji, a v Liberci obzvlášť, každý ví, že na radnici vládne korupce. Bohatí spolupracují, přihazují si výhodné smlouvy a dělají všechno pro to, aby svou, už tak tlustou, peněženku ještě více naplnili. Místo parků se staví obchodní centra a pořádají se charitativní koncerty, jejichž náklady zdaleka převyšují sumu peněz, která se vybere. Dost lidí už je tím znechuceno a chtějí změnu na radnici. Přesně to chce i můj děda. Vše by bylo tedy v pořádku, jenže on stejně volil stranu, která už několikrát vytvořila koalici se stranou, která právě podporuje našeho mile zkorumpovaného primátora. Proč? Proč člověk chce změnu k dobrému, ale stejně volí to špatné? Za vše může jednoduše hloupost. Ptal jsem se dědy proč volil tu stranu, když mohl podpořit nově vzniklou, ve které jsou lidi, kteří hlasovali proti většině ekonomicky nevýhodným a nesmyslným nařízením a obchodům. "Jsem zvyklej volit tu, pro kterou jsem hlasoval," zněla jeho odpověď. "Proč volíš stranu se špatnýma názorama, která se stejně spolčí s tou druhou, když s tím nesouhlasíš?" musel jsem už docela vytočeně opáčit. "Takhle jsme to dělali vždycky..."

Přesně tento nelogický postup, který je považován za úplně normální a běžný, může z velké části za naší současnou politickou situaci. Až moc spoluobčanů se neřídí vlastními názory a svým rozumem, ale zvykem. Jedna strana dřív třeba měla dobrý program, ale aspoň trochu chytrý člověk si zjistí nebo dokonce vidí, že časy se mění a doba jde kupředu. Proto je potřeba volit to, co je dobré pro současnost nebo budoucnost a ne někoho, koho jsme si zvykli volit kdysi dávno.

Nově založená strana měla 20% hlasů a za ní byla s 16% stará známá zkorumpovaná. Na tom je vidět, že i nová strana má šanci, když lidé začnou přemýšlet. Ale bohužel tu vždy bude několik voličů podobných mému dědovi, kteří svou hloupostí budou brzdit dobrý vývoj a radši podpoří "menší zlo", než aby zkusili něco nového.

Chaton mix

21. října 2010 v 10:39 | DeviantArt |  Obrázky

2008_by_Chaton75j

 A15_by_Chaton75
.

s8th_by_chaton75-d2ywhax
.

 No_place_to_go_to_sleep_by_R3ds0Ld13r
.

Sacrifice__by_alireza1 - Sacrifice nebo-li Oběť. Líbí se mi to originální abstraktní provedení a zároveň to docela i souvisí s tématikou náboženství.

.

Jiný pohled na víru - část druhá

16. října 2010 v 16:39 | SiriusNoir |  Jiné světy
Každý kolem nich skoro bez povšimnutí chodíme, ale jen hrstka otevře dveře a vkročí dovnitř. Řeč je o kostelech. Před pár týdny jsem se poprvé za svůj život zúčastnil nedělní mše. Předtím jsem si představoval velkolepý kostel, chladné zdi a ponurou atmosféru, do které monotónně promlouvá kněz k hrstce zbožným důchodcům. "Má" první mše ale probíhala zcela odlišně. U vchodu do budovy, kterou byste zvenku nerozeznali od velkého rodinného domku, mě úsměvem a přátelským stiskem ruky vítal kazatel. Na chodbě i v šatně se ten den pohybovalo více lidí než obvykle, přijel totiž známý pěvecký sbor čítající okolo šedesáti mladých pěvců.
Dominantní místností budovy je kazatelna. Ta spíše připomíná vysokoškolskou poslouchárnu, s tím rozdílem, že v dolním rohu stojí velký dřevěný kříž a stupínek s rétorickým stojánkem. Vedle je místo pro piáno, držáky not a kytar a naproti nim varhany. Nikde žádné stopy po pochmurných cihlách. Místo toho bílé zdi, dřevěné lavice s pohodlnou sedačkou a přihrádkou na bibli nebo zpěvníky. Co ještě určitě stojí za zmínku je vedlejší společenská místnost. Tam chodí rodiny s dětmi, aby nerušily průběh mše, ale zároveň ho mohly sledovat skrz okno a poslouchat přes reproduktory napojené na kazatelův mikrofon. Zde se také konají pravidelná setkání Křesťanské mládeže.

Co mě při vstupu do kazatelny jako úplně první zaujalo byla atmosféra. Milé úsměvy, vstřícná gesta, přátelské rozhovory. Děti v první řadě se smáli, staří vesele rozmlouvali se známými, se kterými se pravidelně potkávají při nedělní mši. Mladé dívky z pěveckého sboru volně konverzovaly s kamarádkami s trochu nervózními pohledy v očích. Měl jsem pocit, že kohokoliv bych oslovil s nějakou prosbou, s nefalšovanou radostí by mi pomohl. V deset hodin už všichni klidně seděli a k mikrofonu přistoupil kazatel. Po úvodní společné písni měl krátkou uvítací řeč a následně vyzval hostující pěvecký sbor, aby ukázal, co umí.
Hudba celkem zásadně ovlivňuje mé kladné pocity ze mší. Slyšet poloprofesionální mladé sehrané zpěváky a zpěvačky jen pár metrů před sebou a ještě v místnosti s výbornou akustikou je opravdový zážitek. Vzduch v celém kostele se plní optimismem a krásou. Na každé mši se společně zpívá. Každý, kdo má chuť, se může přidat. Svým způsobem mi to připomíná večerní zpěvy u táboráku. Do těch jsem se také rád zapojoval nehledě na to, že mé pokusy měly se zpěvem pramálo společného.
Na každé setkání má kazatel připravené nějaké téma. V praxi to probíhá tak, že přečte vybraný výňatek z bible, který následně vysvětlí a jeho poselství vyloží ostatním. Naposledy to byl výjev před poslední večeří, kdy Ježíš myl svým učedníkům nohy. Došel k Petrovi, který tuto službu zprvu odmítal přijmout. "Proč myješ, Ty, mistr, nohy svým učedníkům?" Ježíš odvětil: "...jestliže já, mistr, umývám nohy vám, i vy je jeden druhému umývejte. Sluha není větší, než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal." Kazatel poté vyvodí závěr, kritiku lidských vlastností, nad kterou bychom se měli zamyslet a vzít si ponaučení. Bibli uznávám jako umělecké dílo se spoustou chyb. Čítá mnoho krátkých příběhů, každodenních situací, které odhalují ty úplně nejzákladnější pravdy a lidské vlastnosti, jak ty nejnižšího charakteru, tak ty nejvznešenější. Uvedu ještě jeden příklad.

Z Matoušova evangelia. Jeden služebník se hodně zadlužil u svého krále. Měl být proto prodán i se svou ženou a dětmi do otroctví. V poslední naději prosil o odpuštění. Dočkal se a král mu všechny dluhy smazal. Když potom služebník vycházel od krále, narazil na jednoho svého spoluslužebníka, který mu dlužil menší obnos peněz. Chytil ho za krk, a křičel: "Zaplať mi, co jsi dlužen"! Jeho spoluslužebník také prosil o odpuštění dluhu. On však nechtěl a nechal ho zavřít do vězení. Když se to dověděl král, zavolal ho a řekl mu: 'Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil. Neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?' Král se rozzlobil a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh.
- Služebník dlužil králi několik tisíc hřiven. To mu bylo odpuštěno Ale potom sám dal zavřít svého spoluslužebníka kvůli dluhu, který činil jen sto denárů. My bychom si z toho měli vzít příklad. Bůh se obětoval, aby vykoupil všechny naše hříchy, proto i my bychom měli umět odpouštět ty malé, kterých se naši bližní dopouštějí.
Změnila mě nějak nová zkušenost? Začal jsem ctít Boha a řídit se jeho příkladem? Ani jedno z toho. Každý člověk ví, ať už na to přijde sám nebo se to dozví od rodičů, co je správné a co špatné. Když na to přijde skrze víru, taky dobře. Ale pořád by se všichni měli řídit vlastním rozumem a ne slepě konat to, co někdo jiný nakázal. Jak jsem tak mluvil s věřícími, poměrně dost z nich působilo skoro až ušlápnutě, nesebevědomě. Své úspěchy, své kladné vlastnosti, zásluhu za vše připisovali jen Bohu. Já nevěřím v Boha, věřím v člověka samotného! Skoro až smutná mi přišla situace, když po dokonale zazpívané písni celorepublikového sboru nastalo hrobové ticho. Všichni si tu krásu užívali, s otevřenými ústy poslouchaly "Božskou" hudbu, ale na jejím konci nikdo ani nezatleskal. Zpěváci po každé písni pokorně sklopili zrak a čekali, než se znovu rozezní hudba. Na konci už to jeden z přítomných nevydržel a zatleskal. A přesně jak to známe z amerických filmů, přidali se další a sbor se dočkal zaslouženého potlesku ode všech. Při úplně závěrečné řeči sbormistr promluvil s lehkou nadsázkou: "Vše dnes bylo krásné, až na jednu chybičku. Doufám, že ten potlesk patřil Bohu, protože ten jediný si ho zaslouží". Ale i po tomto zklamání ze sbormistrovy úzkoprsosti beru svou zkušenost jako dobrou. Když tak člověk sedí, unavený z práce, otrávený moderním životem a znechucený společností, působí taková mše jako pohlazení z jiného světa.

Magic nature

13. října 2010 v 19:16 | DeviantArt |  Obrázky

lights_in_trees_by_karil-d2ya140
.

magic_forest_by_thoosah-d2zugbd
.

Lake_Matheson_New_Zealand_01_by_es32
.

Milford_Sounds_New_Zealand_by_Thrill_Seeker
.

sense_of_fall_iv_by_seselgis-d2yl3h7
.

the_promised_land_by_drcrawford-d2x3a60
.

Lev vs. člověk

8. října 2010 v 10:36 | SiriusNoir |  Aktuálně
   Někdo už to možná viděl, někdo o tom možná četl. Jde o video, které zase přiživilo moji nenávist k určitým lidským vlastnostem. Před několika sty lety bych mluvil úplně jinak, ale doba, situace i lidé se mění. Jsem proti organizacím, které vydělávají peníze na zotročování zvířat viz. cirkusy nebo corrida. Kdyby souboj byl aspoň spravedlivý, tolik bych nekritizoval, ale když má býk navrch nad člověkem, naskáče na něj ze zálohy hned několik dalších, aby výhodu převáhli opět na stranu "Pána tvorstva". Když se zvíře v cirkuse po provokování vzbouří a na trapitele zaútočí, hned je z toho tragédie, lidé řvou, volají o pomoc a slabší povahy se snad i rozbrečí. Ale proč to? Jaktože najednou netleskají a nebaví se? Když "divoké zvíře" dělá opičky a tancuje podle toho, jak člověk píská, když Člověk Veliký zabodne třetí meč do býkovy šíje a zvíře s posledním výdechem padne k zemi, obecenstvo šílí, tleská, povzbuzuje a raduje se. Když už si člověk hraje na všemocného, měl by být souboj spravedlivý. Tomu, kdo by se sám v ohrožení postavil lvu, bych zatleskal ať už by zemřel nebo přežil. Ale protože dnes je to to zvíře, kdo je v ohrožení, zatleskal bych, kdyby lev samozvaného krotitele šelem rozsápal na kusy.

Video nejde vložit, tak sem dám aspoň dva odkazy.


SiriusNoir alá filosof - Necitáty II.

6. října 2010 v 23:34 | SiriusNoir |  O mě
"Někdy se stane, že potkáme člověka a od té chvíle už nikdy nejsme stejní."

Tahle skutečnost je smyslem mého života. Lidé, kteří mě změnili, ne proto, že by sami chtěli, ale protože jsou takoví, jací jsou. Pro ostatní možná nezajímaví, pro mě ale výjimeční. Bez nich by můj život nedával smysl. Nebavilo by mě žít jen sám pro sebe, jen se svými názory, svými pocity a náladami. Fascinují mě lidé a příběhy, kdy jeden člověk do vás vrazí na ulici a život od té chvíle nabere úplně jiný směr.

"Happiness is real only when shared - Štěstí je opravdové jen tehdy, máme li se o něj s kým podělit."

No comment, každý chápe.

"Proč nezemřeš, nedovedeš-li trpět?" (Alfred de Musset - Zpověď dítěte svého věku)

Nesnáším ufňukánky, ukňourané citlivky neustále si stěžující na špatnou práci, smůlu v lásce nebo kousnutí od komára.
Zastavím se zase u vztahů. Každý by měl mít svoji hrdost a neprosit o lásku. Neříkám, že by se jí měl hned vzdávat, ale vyprošením nezískáte lásku, jen soucit a lítost. S tím souvisí i další Necitát.

"Je úplně jednoduché vlastnit něco. Nebo všechno. Jen musíš vědět, že je to tvoje, a pak být ochoten nechat to jít."

SiriusNoir alá filosof - Necitáty

5. října 2010 v 21:10 | SiriusNoir |  O mě
V mém počítači, někde mezi hudbou, obrázky, fotkami a různými texty, se schovává ještě jedna složka. Nazval jsem ji Necitáty. Obsahuje různá slovní spojení, úryvky z knih, citáty nebo části hudebních textů. Všechny jsou spíš krátké, ale i o jediném z nich bych Vám dokázal vyprávět dlouhé minuty a napsat rozsáhlé filosofické teorie. Dnes jsem k Necitátům přidal další, tentokrát mě oslovila myšlenka vyřčena ve filmu Pan Nikdo ( Mr.Nobody ). A když jsem si tak všechny pročítal, napadlo mě vytvořit o nich rovnou článek.

Dalo by se říct, že některé názory, které ve mě probudily tyto Necitáty mě přímo charakterizují. Dnešní se týkají života.

"YOU are your own worst enemy - Sám sobě jsi největším nepřítelem."



O této větičce jsem napsal už dva články, proto jen stručně. Proč obviňovat ostatní za naše neúspěchy, naši smůlu a neštěstí, když si za vše z velké části můžeme sami? Každý člověk by si měl jít za svým cílem. Líbí se ti támhleta holka? Seber odvahu a prostě ji jdi oslovit! Jestli ji v sobě ale nedokážeš najít, nebreč, že jsi sám! Jednoduché jako facka a platí to pro většinu životních rozhodnutí.

"Don´t shake the hands of fate - Nesmiřuj se se svým osudem."

Každý svého štěstí strůjce. Nesnáším slabošský řeči typu "Vyprdnu se na to, stejně to nezvládnu".
Je jedno, že před důležitou a těžkou zkouškou Tvé šance na úspěch vypadají prachbídně, dej do toho vše a nebudeš litovat. Nejdůležitější je nevzdávat se.


"Někdy není nezbytně nutné býti silným, ale cítit se tak."

Není novinkou, že když člověk vystupuje sebevědomě a stojí si za svými názory i činy, často o své pravdě přesvědčí i ostatní. Osobně si nedokážu vážit lidí, kteří sami nevěří svým názorům, zpochybňují je a jen se přizpůsobují podle ostatních.

"Život je o využitých příležitostech. Vše je možné dokud si nevybereme jednu z možností. (
As long as you dont choose, everything remains possible.)
"

Kdo ze strachu ze zklamání a prohry radějii ani nezačne hrát, ten podle mě nežije.


"I´m in the crowd but I ´m all alone."

Nakonec stará kýčovitá věta, která mě ale provází celým životem. Může být kolem spoustu přátel, ale hrozně málo lidí, kteří mi rozumí a chtějí porozumět. Jsou přátelé, kteří poslouchají cokoliv jim řeknu, ale nad mými slovy nepřemýšlí a proto mě stejně nikdy nepochopí.

Jiný pohled na víru - část první

2. října 2010 v 18:25 | SiriusNoir |  Jiné světy


Na samém počátku mé nové zkušenosti s náboženstvím byla (jak taky jinak) dívka. Jistá J*, o které jsem hodně slýchával z vyprávění kamaráda, který do ní byl dlouho zamilovaný.
Na naše osobní setkání ale došlo teprve přibližně před třemi týdny. Po představení brzy přišla řeč na víru v Boha, protože celá její rodina má k němu více než blízko a mě to zajímalo. Často mě zaujmou lidé přemýšlející úplně jiným způsobem, než většina ostatních, včetně mě samotného. V hodně zjednodušené verzi bych mohl napsat, že během rozhovorů s J* ona prostě říkala proč v Boha věří a já zase proč nevěřím. S moc lidmi se podobným způsobem debatovat nedá. Dochází k nedorozuměním nebo hádkám, ale s J* máme jeden velký společný rys, zajímá nás názor ostatních a dokážeme ho pochopit, přestože se neshoduje s naším.

   Zkusím vzít nějak po pořádku to, co mě zaujalo z jejího vyprávění. Už od malička chodí pravidelně do kostela se svým starším bratrem Tomášem a matkou. Všichni v rodině v Boha věří až na tátu. J* by nikdy nechtěla chodit s někým nevěřícím a hodně jí mrzí, že zrovna její táta je jedním z nich a podle jejích slov… po smrti přijde do pekla místo toho, aby se sešli v nebi. Po rodičích zdědila samé dobré věci, chytrost, hudební sluch, nadání pro sporty i krásu a smysl pro humor. Ona i její brácha vždy snadno zapadnou do kolektivu a je jedno jestli ve škole nebo ve sboru mezi křesťany. Je pravda, že pro oba hraje víra v životě důležitou, ne-li nejdůležitější roli, ale nezacházejí do žádných extrémů. Tomáš studuje teologii na vysoké škole, ale kromě toho sportuje a hraje v kapele na kytaru. J* sice v pátek večer chodí na srazy s Křesťanskou mládeží, kde se čte a vykládá bible a diskuzi zakončuje modlitba, ale jinak studuje architekturu, dělá horolezectví a se sborem pomáhali třeba při lokálních záplavách. Čeho si také cením je, že víru nikomu nevnucuje. Existenci Boha bere jako fakt a to, že ostatní to vidí jinak už není její problém.
   Když je někdo už od mala veden k víře, často se během dospívání vzbouří proti zažitým zvykům, utvoří si vlastní názor, přestane chodit do kostela i věřit v "nějakého domnělého Boha". U J* to probíhalo jinak. Věřit nepřestala, naopak si k Bohu vybudovala ještě silnější pouto. Sama říká, že dřív byla špatný člověk, potom si ale uvědomila, že takhle to dál nepůjde. Bůh se nechal ukřižovat, aby tím vykoupil všechny lidské hříchy, jak minulé, tak budoucí, a ona by mu měla být vděčná, oplatit mu tu oběť. A opravdu se změnila. Teď říká, že díky Bohu je lepším člověkem. Podle mě by jím byla i bez Boha. Má v sobě tu vůli a je jedno, jestli za svým cílem jde kvůli Bohu nebo čemukoliv jinému.
   Co mě zaujalo možná úplně nejvíc je téma J* a láska. Ve svých osmnácti letech nikdy neměla přítele, pečlivě si vybírá toho jediného, se kterým stráví celý život a společně půjdou do nebe. Je to naivní, ale neodsuzujte ji! J*, stejně asi jako celé křesťanství, není fanouškem rozvodů. Říká, že i když nastanou problémy, ví, že jim Bůh pomůže a vše se dá nějakým způsobem vyřešit. Možná si říkáte, že je to chudák holka, naivní holčička, kterou může snadno někdo využít, i ve mně se občas takové myšlenky objeví, ale vždy je přebije obdiv. Obdiv k někomu tak čistému, kdo má vůli bojovat za správnou věc a věřit. Být jejím přítelem, nikdy bych neměl důvod k žárlivosti nebo podezřívání. Jedna nábožná píseň se jmenuje Bůh je láska. A protože J* opravdu věří, má i lásku. Nezapomenu na ten pohled v jejích očích, když mi líčila, jak ji naplňuje vztah s Bohem. I když je sama, bez pomoci zavalena v problémech, ví, že ji někdo miluje.