Listopad 2010

Devious

19. listopadu 2010 v 21:33 | DA |  Obrázky
.

the_last_sunset__by_andrisbarbans-d32wwre
.

departure_by_valentinakallias-d31nwsh
.

it__s_coming_to_be_soon_by_vexingart-d32qdq1
.

man_on_the_bridge_by_zardo-d31jgy2
.

Tunnel_effect_by_tomsumartin
.

Resting_by_Beloved_Creature
.

Environmental design - umění splynout

15. listopadu 2010 v 21:07 | SiriusNoir |  Budoucnost?
Environmental design, nebo do češtiny přeloženo udržitelný design, je soubor řešení, postupů a technologií, který umožňuje navrhovat, vyvíjet a vyrábět produkty s minimálním dopadem na životní prostředí.
Díky moderním technologiím je možné dnes města navrhovat se zřetelem na jejich budoucí růst, vývoj dopravy i rozšiřování infrastruktury. Nové postupy městského plánování využívají nejnovějších poznatků urbanistky a dopravní teorie, na jejichž základě jsou s pomocí špičkových počítačových technologií projektovány plány městského rozvoje tak, aby se maximálně využilo stávající infrastruktury a přitom současně zamezilo nekontrolovanému rozšiřování velkoměst.
Toť stručná teorie z wikipedie.
Vypadá to, že už snad konečně lidem začíná docházet, že takhle to dál nejde. Člověk se dlouho nezajímal o okolní přirozený svět. Myslel jen na sebe, kochal se svou chytrostí a vynálezy, které ulehčují život lidem na úkor všeho ostatního živého. Parní stroj, využití fosilních paliv nebo rozvoj měst jsou určitě důležité kroky ve vývoji lidstva, ale s mocí přichází i odpovědnost. Nyní je úroveň života ve vyspělých zemích více než dobrá (ve srovnání s minulostí), a tak nastává čas začít myslet i na to, jaký dopad má naše činnost na druhé.
Dosud byla znakem pokroku velikost. Čím větší bylo město a čím více mělo obyvatel, tím stoupala i jeho prestiž. Jestli ale čtvrtinu populace tvoří chudí lidé, sotva schopni uživit své rodiny, na to už se nikdo neptal. Teď se trend obrací a člověk dává častěji přednost kvalitě prostředí, ve kterém žije. Města se nemohou rozpínat do nekonečna, ale pokrok také nelze zastavit. Kvůli tomu se postupně začíná více využívat udržitelný design, který se zaměřuje například na ekologický dopad produktů grafického designu (obaly, tištěné materiály, publikace) v rámci jejich celého životního cyklu od výroby přes dopravu až po likvidaci.
Environmentální design také nabízí spojení moderní architektury, umění, ekonomiky, ekologie a hlavně účelnosti. Pro konkrétní představu uvedu dva příklady. Oba výtvory jsou prací mladé studentky vysoké školy jejímž oborem je právě Environmentální design. ( renase.cz )

Svítidlo - stínidlo Carpe Diem.

Je vyrobené z Nitinolu, inteligentního kovu, který můžete podle libosti ohnout, zdeformovat do jakéhokoliv tvaru a po zahřátí nad 50 °C se vrátí do původní pozice. Na svícení jsou použity LED diody, které napájí baterka zabudovaná ve svítidle. Když ho chcete naopak použít jako stínidlo, musí dostatečně hřát slunce, které kov zahřeje a listy stínidla se vrátí do polohy rovných trojúhelníků.


Autobusová zastávka

Zastávka je tvořena bimetalem, kovem, který reaguje konstantní roztažností na okolní teplotu. Při
25°C je zastávka otevřená. Ochlazováním se postupně zavírá, až se při 0°C zavře úplně.
Tekuté krystaly reagují na konkrétní teplotu specifickým zabarvením. Při 35°C se zastávka zabarví do tmavě fialové a čím se teplota snižuje, tím se mění zastávka přes odstíny modré, zelené, žluté a červené až po průhledný materiál při -10°C



Sen

14. listopadu 2010 v 22:30 | SiriusNoir |  Povídky
- Sny mohou být skvělou inspirací...jen si je člověk nesmí splést s realitou -

Amiss se dověděl, že jeho pán rozhodl o snížení platu všech svých zaměstnanců. Tato stručná zpráva v něm vyvolala bouři hněvu. Všechny potlačované emoce konečně propukly na povrch.
Amiss pracoval pro majitele velké farmy s rozsáhlými poly, kde člověk znamenal méně než zvíře. Vše fungovalo obráceně. Lidé leželi zavření v klecích a snášeli vejce. Ta se koryty odkutálela až do budovy, kde je slepice sbíraly a vyrovnávaly do krabic. Amiss celé dny tahal pluh po poli.
Jeho těžké okované boty se nořily do země jako bosé nohy do písku. Krok za krokem, centimetr po centimetru, pomalu ubíhaly dny plné dřiny a štiplavého potu v očích. Večer na něj v malé komůrce čekal poloprázdný talíř s ovesnou kaší. Amiss vyčerpaně padl do kouta, na lůžko z lidských kůží. Věděl o misce na stole, ale nikdy se jí ani nedotkl. Vždy dal raději přednost odpočinku před jídlem. A tak každým dnem slábl, zatímco železný pluh těžkl. Vše došlo tak daleko, že mu musel s prací pomáhat býk. Kráčel vedle svého hospodářského člověka a když viděl, že pod břemenem omdlévá vyčerpáním, pomohl mu jedním, dvěma povzbuzujícími kopanci do stehen.
Frustrace, únava, vyčerpání, zlost nad nekonečnou ubíjející prací. Nespravedlnost, bezmoc a hlad. Všechny prožité útrapy se spojily v uragán hněvu. Poslední kapka v podobě snížené mzdy Amisse neporazila na kolena, ale naopak v něm probudila sílu. Hněv jakoby mu navrátil zničené svaly. Vědom si své vlastní moci, vzbouřil se proti útlaku. Nic horšího už mu přeci udělat nemohli. S šíleným úsměvem vyrazil k domu, kde přebývala vrchnost. Okovanými botami rozrazil pootevřené dveře dokořán. Tři lidé uvnitř bohatě zařízené místnosti zkoprněle zírali na nezvaného hosta. Pár vteřin se všichni jen mlčky propichovali očima. Amiss se zlostně šklebil. Chvíli nevěděl, co chce vlastně říct. Se sevřenou pěstí a divokým pohledem se začal smát. Hrdým, sebevědomým smíchem, po kterém se ježily chlupy na těle. "Mě o žádný peníze okrádat nebudete!" zařval. Pak se otočil a pomalými těžkými kroky odcházel chodbou pryč. Samolibě se šklebil. Cítil, jak mu tepny v celém těle divoce pulzují. Měl chuť řvát, rozmlátit něco na padrť. Užíval si náhlý pocit moci a respektu.
Cestu mu zkřížila vrchnost. Tři malí pánové už se netvářili překvapeně, ani vylekaně. Z očí jim sršel vztek a zloba nad tím, že si nějaký otrok troufá odporovat. Jak rád to Amiss zpozoroval! Pěsti měl stále sevřené, potřeboval nějak uvolnit nečekaně nabytou sílu. Nerozpakoval se a začal rozdávat rány třem mužíčkům. Každému zvlášť i dvěma najednou. Čelisti a žebra praskaly po úderech kovových pěstí, které ještě včera zmíraly slabostí. Rány protivníků necítil, v porovnání s býkovými kopanci byly jen jakýmsi lehkým poplácáním. Za chvíli ležela dvě zlámaná těla zkroucena přes sebe v úzké chodbě. Jeden mužík ale utekl. Amiss se dal hned za ním po dlouhých dřevěných schodech vedoucích do horního patra. Na jejich konci se mihla plešatá postava menšího vzrůstu. Přes dupot svých těžkých bot slyšel Amiss z dálky před sebou šílený smích. Místo krku sevřeného strachy se malý plešoun chechtal na celé kolo. Amiss byl více v šoku, z vlastní síly, z toho, jak dopadli dva z jeho pánů, než poslední, který musel tušit, že ho nečeká o nic příjemnější konec. Na chvíli se přinutil uklidnit a logicky uvažovat. Zpomalil. Teď rozvážně stoupal vzhůru po starém zaprášeném schodišti. Věděl, že vede na půdu, mužík se tam může schovávat jak chce, ale nemá kam utéct. Proč se ale takhle šíleně chcechtá? Chce snad Amisse zmást? A co to držel v rukách? Kromě holé hlavy si všiml ještě něčeho, kusu látky. Kusu červené, sytě rudé látky. Amiss si třídil myšlenky v hlavě zatímco se blížil k půdě. Ty šaty už někde viděl. Najednou se zastavil. Nepřítomně se zahleděl před sebe. Vzpomněl si, odkud ty šaty zná. Patřily Amy, jeho milované. Ano, vždy měla stejné, sice bílé, ale není pochyb o tom, že šaty, které mužík držel, byly ještě nedávno na jejím těle. A teď jsou celé od krve! Co jí udělal? Kde je? Proto se tak odporně chechtá? Amissova síla jakoby se najednou smrskla do jeho žaludku, kde mu nepříjemný pocit začal sžírat vnitřnosti. Pěsti jako z kamene se rozevřely a roztřásly. Bál se o Amy. Jak rychle, pln elánu, vyběhl do schodů, tak mu teď každý krok dělal problémy. Schodiště se zúžilo. Amiss zakopával o každý druhý schod. Musel se roztřesenýma rukama přidržovat hrubě opracovaného zábradlí, aby se vůbec udržel na nohou.
Konečně vystoupal na půdu. Sebedůvěra a pocit moci zůstaly daleko za vystrašenýma očima. Amissův pohled kmital kolem dokola. Zkoumal velkou tmavou místnost plnou krabic, starodávných těžkých kufrů, dřevěných polen a různého haraburdí. Na chvíli jakoby přimrzl k zemi. Nedokázal se pohnout. Chtěl seběhnout zpátky dolů, utíkat do své malé komůrky, jestli tam nenajde živou a zdravou Amy, ale zároveň věděl, že odpověď na jeho otázky mu dá jen plešoun, který se tu někde skrývá. Proč už se teď tak radostně nechcechtá?! To ticho plné nevědomosti je ještě mrazivější, než šílený mužíkův smích. Amiss sebral odvahu a pomalu se vydal napříč starobylou půdou. Po pár krocích zaslechl slabý přerývaný dech. Srdce se mu rozbušilo ještě víc. Usilovně se snažil zaostřit na místa, odkud vycházel, ale nedokázal se soustředit. Ruce měl zesláblé a rozklepané. Snažil se po kapsách nahmatat cokoliv, co by mohl použít jako zbraň, ale nenašel nic. Křečovitě tedy sevřel kostnaté pěsti a šoupavě pokračoval vpřed. Neznámé zvuky lehce sílily. Amiss si byl stoprocentně jistý, že vycházejí zpoza bytelné skříně u zdi. Na chvíli zapochyboval, jestli se nemá radši otočit a vyběhnout z půdy pryč. Ale strach ho nyní kupodivu hnal kupředu. Kdyby se jen na chvilku otočil, to, co se skrývalo za skříní by v tu ránu určitě vyskočilo a zaútočilo. Amiss stál u skříně. Sebral v sobě poslední zbyteček odvahy, vyskočil zpoza nábytku a chytil pod krkem malého plešatého mužíka. Byl velký asi jako desetiletý chlapec. Lapal po dechu, ale nebránil se. V náručí svíral šustivé šaty jakoby byly jedinou jeho záchranou. Ve tmě Amiss viděl jen obrys nehybného těla, které držel pod rukama. Třásl se po celém těle, nic nechápal. Malé mužíkovo tělo nekladlo ani nejmenší odpor, přesto Amiss cítil, že mu každou chvílí vyklouzne. Nikdy si nepřipadal tak slabý a bezmocný. Zařval na mužíka: "Kde je Amy?!" Nepřišla žádná odpověď. "Ptám se, kde je Amy?!" Zeptal se Amiss znovu a dal si záležet, aby křičel ještě hlasitěji, než poprvé. Opět žádná odpověď. "Co jsi jí udělal?! Kde je?! Říkám ti, odpověz mi nebo tě uškrtím! Kde je?! Kde je?! Kdes vzal její šaty?!" Amiss pořád dokola řval své otázky. Plešatý mužík ale stále mlčel třásl se jako osika a jen k sobě křečovitě tiskl Aminy šaty. Za chvilku se jeho hrudník přestal divoce vzdouvat a šaty mu vyklouzly z rukou na zaprášenou zem.


Alan se posadil na posteli a dlouze přemýšlel. Proč se mu zdál tento sen? Co se mu snažil naznačit? Farma s obráceným chodem, kde zvířata vládnou a využívají lidi k těžké práci je jasná alegorie a kritika dnešní doby. Nic nového, o tom už pár článků napsal. Nečekaně silnému vzteku také rozuměl. Patřil mezi ten typ člověka, který nekřičí, nevzteká se. Všechny své starosti odkládá stranou, ale ty nemizí. Zůstávají zaryté pod kůží a podobný výbuch se Alanovi mohl stát kdykoliv. Takhle si ho všechen vybil ve snu a ráno ho už nic netrápilo.
Jeho sny byly zvláštní. Neměly žádný složitý děj, šlo hlavně o prožitky a pocity. Mnohem důležitější, než samotná bitka byly pocity frustrace a vztek, který ji vyvolal.
Pro sny jsou také specifické některé nereálné skutečnosti. Svět v nich je plastický. Například schody na půdu se nejednou měnily, dá se říct, že vyvíjely. Nejdřív byly obyčejné, potom čím dál delší. Když Amiss potřeboval dost času na přemýšlení, prodloužily se dokonce ještě více. Přizpůsobovaly se jeho aktuálním pocitům. Když se mu úzkostí sevřel žaludek, zúžily se, když se cítil slabý, objevilo se na nich zábradlí. Ve snu se člověk zaměřuje na konkrétní objekty. Například Aminy šaty. Přestože ty, které držel mužík byly červené, věděl Amiss stoprocentně, že jsou to opravdu její šaty.
Nejdůležitější na tom snu byl ale závěr. Alan ho nedokázal dost dobře popsat. Děj hrál opět jen malou roli. Otevřený a nevysvětlený konec ho vůbec netrápil. Ale ty pocity…podobnými se už více než měsíc zabývá. Čistý strach, ať už o Amy, z neznámého tajemného prostředí nebo svůj vlastní pocit bezbrannosti. Něco takového se nesčetněkrát snažil vyjádřit písmem, vyvolat ve svém čtenáři, ale nedokázal to. Pokoušel se ho vyvolat i sám v sobě, prožít a potom už jen sepsat vlastní pocity. Teď ho zažil intenzivně na vlastní kůži. Ve chvíli, kdy držel bezvládné tělo mužíka, kterého sám nechtěně zaškrtil, nepřál si nic jiného, než probuzení.
Takhle živý sen se Alanovi snad ještě nikdy nezdál. Stále rozrušený vstal a sedl si ke stolu. Vše si znovu a znovu přehrával v hlavě. Začal psát. Byl spocený a stále měl husí kůži, ale tušil, že přesně na takovou inspiraci dlouho čekal. Psaní mu najednou šlo lehce od ruky. Cítil se slabý a vysílený, jakoby přes noc místo spánku mlátil do boxovacího pytle, ale nic z toho nevnímal. Plně se ponořil do svého příběhu, který, jak věřil, je jeho životním dílem.
Alan se plně soustředil na psaní. Jedna ruka pevně držela pero zběsile kmitající po papíře, zatímco druhá se třásla a vrhala chvějící se stín na zeď za spisovatelem. Matně oranžové světlo stolní lampy lehce ozařovalo postel u stěny. Ležela v ní mladá dívka s pohledem mrtvolně upřeným na Amissovu siluetu právě zvěčňující Alanův příběh.

Stručně k Facebooku

14. listopadu 2010 v 11:55 | SiriusNoir |  Aktuálně
   Rozlišuji lidi na dva základní tábory vzhledem ke vztahu k Facebooku.
   První jsou převážně teenageři, kteří rádi chatují na FB, zveřejňují své "fotečky", píší "duchaplné" statusy ze svého života, hrají online hry a připojují se do spousty různých skupin. Pohled na jejich vnímání této sociální sítě je mi k smíchu, ale řeknu si: "Fajn, baví je to, tak ať si to užívají." Až na občasnou kritiku a posměch je dál nerozebírám.
   Druhá skupina Facebook využívá ke kontaktování starých známých, domlouvání schůzek nebo akcí s větším počtem účastníků, které by přes SMSky nebo maily bylo mnohem složitější a dražší. Potom ke vkládání fotek například ze společného výletu, aby si je ostatní mohli jednoduše stáhnout.
   Facebook sám o sobě není nic špatného, jen přístup některých jedinců je řekněme diskutabilní.


Není cesty zpět

4. listopadu 2010 v 0:31 | SiriusNoir |  Člověk vs. Příroda
Blog Shelmy ve mně otevřel staré rány. Do rubriky člověk vs příroda už jsem dlouho nepřidal nic hlubšího, významnějšího, ale po přečtení pár článků na tomto blogu mi mozek opět šrotuje, vzteká se a bouří proti lidem…a tvoří tento článek.
  
   Člověk se na míle odlišil od zvířat. S vidinou vlastní výjimečnosti sám sebe staví nade všechno ostatní. Bouří se proti ustálenému systému jako nerozvážný puberťák proti svým rodičům. Vytváří si svůj vlastní svět, ve kterém první i poslední slovo má vždy on sám, ó převeliký Člověk. Nechce se přizpůsobovat přírodě, jak tomu bylo dosud, teď určuje pravidla jen on sám. V namyšlenosti věří sám v sebe. Jeho rozhodnutí a názory jsou ta jediná správná. Proto je v tom našem dokonalém světě spousta věcí vzhůru nohama. A co je horší, my si na to zvykli. Tragickým faktem je, že není cesty zpět. Ten, kdo jednou vyrůstá a příjme Svět lidí, nedokáže se plně navrátit ke své biologické matce - Přírodě.

   Budu psát co mě namátkově napadne. Tak třeba elektřina. Sice je také "přírodního" původu, ale lidská závislost a nesoběstačnost bez elektrických spotřebičů má velký potenciál stát Achillovou patou moderního člověka. Už jen to, že tento článek je publikované na internetu a psán na počítači je smutnou ironií. Věci, které jsou v přírodě úplně normální a přirozené jsou ve světě homo sapiens divné a nenormální. Málokdo si umí představit spánek na tvrdé zemi. Jen pár mladých nadšenců jednou za rok vyrazí pod širák, ale jinak si bez postele (druhého nejlepšího přítele člověka) neumí představit. Chodit nahý ve velkém teplu? Nemyslitelné a sprosté! Mít na těle chlupy přesně tak, jak samy vyrostly? Hnus a nechutnost! A nebo co třeba naopak potrat?
Přeci naprosto pochopitelná věc. Co promlouvání k vymyšlené postavě z prastaré knihy, co modlitby? A nebo dokonce zabíjení, protože tenhle člověk věří vymyšlené postavě z téhle knihy a druhý jiné postavě z další knihy? Každodenní záležitosti z lidského života, nad kterými by snad i trochu chytřejší opice musela kroutit hlavou.

   Dalších a dalších příkladů bych mohl vymyslet spousty, ale hlavní myšlenka je vyjádřena a já už radši půjdu spát :)

Time

1. listopadu 2010 v 21:22 | deviantART |  Obrázky
vintage___by_cathestcath
.

23_by_nairafee-d31cgsd
.

almost_half_by_nairafee-d2xj7fc
.


___Vintage____by_Liek
.





moon_by_monavx-d2zvmd2 - Jeden bonus na závěr - lebka/měsíc/romantický páreček, co jste jako první viděli vy?
.