Leden 2011

Natural way

16. ledna 2011 v 21:58 | DA |  Obrázky
troubled_water_by_karil-d35p851
.

to_the_light_by_diggedy-d3689ib
.

tunnel_view_sunset_by_porbital-d35qjou
-

-

the_outer_shadow_by_autumn_ethereal-d34px8h
.

Psychologické experimenty 2

16. ledna 2011 v 21:53 | internet |  Psychologie, sny a láska
skopírováno zhttp://www.probyznys.cz/osobnostni-rust/sebevdomi/role-a-poslunost-milgramuv-experiment-a-zimbarduv-experiment


Dalším významným experimentem, který může vysvětlit chování příslušníků německé armády, je tzv. vězeňský experiment P. G. Zimbarda, který ozřejmil, že podstatná je i role jedince a co se od role očekává. Než započal experiment simulace vězeňského života, dobrovolníci podstoupili rozhovor a test osobnosti (kvůli eliminaci případných sadistických sklonů apod.). Bylo vybráno 21 bílých mužů ze středních vrstev, kteří byli vyhodnoceni jako citově stabilní, vyzrálí a dodržující zákony. Hod mincí určil, kterých deset z nich bude vězni a kterých jedenáct dozorci, po dobu dvoutýdenního experimentu. Jednoho klidného nedělního rána "vězně" "zajala" policie, dostali na ruce želízka, zaprotokolovali je na policejní stanici, odvedli do "vězení" (několik cel zřízených ve sklepení budovy psychologie v Stanfordu), tam je svlékli, prohledali, odvšivili, a vydali jim uniformy. Dozorci dostali obušky, želízka, píšťalky a klíče od cel; řekli jim, že jejich práce je udržovat ve vězení "pořádek" a že si mohou vymyslet vlastní metody, jak chod vězení řídit. Strážce věznice (Zimbardův spolupracovník) a dozorci sepsali seznam šestnácti pravidel, která museli vězňové dodržovat: měli dodržovat klid při jídle, v době odpočinku a po večerce, měli jíst ve vyhrazenou dobu, a ne jindy, měli se vzájemně oslovovat identifikačními čísly a všechny dozorce oslovovat "pane žalářní důstojníku" atd. Porušení libovolného pravidla mohlo mít za následek trest. Skutečně použité metody spočívaly v přísném a systematickém ponižování a v degradaci, a to nejen na základě chování "dozorců", ale také na základě "vězeňského řádu", který experimentátoři nastolili. Vztahy mezi dozorci a vězni se rychle zformovaly podle klasického vzorce: dozorci se na vězně začali dívat jako na podřadné a nebezpečné, vězňové začali dozorce považovat za tyrany a sadisty. U dozorců se objevilo sadistické chování, u vězňů nenávist vůči dozorcům (srov. vztahy mezi vězni a dozorci koncentračních táborů či excesy příslušníků amerických jednotek v iráckém vězení Abú Ghrajb či v táboře Guantanámo). Zimbardo a jeho kolegové neočekávali tak rychlé proměny ani v jedné skupince dobrovolníků a později ve své zprávě napsali:
Na výsledku tohoto simulovaného vězeňského prožitku bylo nejvíce překvapující to, jak jednoduše se u zcela normálních mladých mužů dalo vyvolat sadistické chování a jak nakažlivé bylo šíření emoční patologie mezi těmi, kteří byli pečlivě vybráni právě na základě své citové stability.
Šestý den výzkumníci experiment náhle ukončili pro dobro všech zúčastněných. Nicméně byli přesvědčeni, že experiment byl přínosný; ukázal, jak snadno "mohou být normální, zdraví, vzdělaní mladí lidé radikálně proměněni pod institučním tlakem tzv. vězeňského prostředí". Možná, že toto zjištění bylo důležité, avšak v očích mnoha etiků byl experiment krajně neetický. Vyvíjel na dobrovolníky fyzický a citový stres, který nečekali, a ani nesouhlasili s tím, že jej podstoupí. Tím pádem experiment porušil zásadu, potvrzenou Nejvyšším soudem USA v roce 1914, že "každý duševně zdravý dospělý člověk má právo rozhodnout, jak bude nakládáno s jeho vlastním tělem". Kvůli těmto etickým problémům nebyl vězeňský experiment opakován; je to uzavřený případ.

Tento článek jsem napsal jako prostředek k zamyšlení. Zamyslete se nad ním. Sebevědomá autoritativní osoba může ovlivnit myšlení lidí. Co dělá člověka autoritativním? Jen jeho práce a vydělané peníze? Poslušnost v Milgramově experimentu klesla pod 50 %, když se změnilo prostředí výzkumu v nevzhlednou laboratoř. Jestli zve muž ženu na prvním rande na večeři, jak se bude žena tvářit, když přijedou k fast foodu? Jak by se změnily výsledky Milgramova pokusu, kdyby v bílém plášti (v pozici experimentátora) stál nerozhodný člověk?
Když se obyčejný člověk může během šesti dnů změnit v "bachařskou" bestii nebo v drsného vězně, proč by se nemohl změnit každý člověk během týdne v nejlepšího prezentátora? Co brání lidem při představování byznysu, při romantických večeřích v zaujmutí druhé osoby? Strach? Nervozita? Nebo snaha hrát stále stejnou roli, na kterou jsme zvyklí od raného dětství? Proč si nezahrajeme roli skvělého prodavače, skvělého řečníka, když by se nám to hodilo? Je to tím, že se nám nechce experimentovat a získávat zkušenosti? - což je naše pravá role?

Psychologické experimenty

16. ledna 2011 v 21:51 | internet |  Psychologie, sny a láska
skopírováno z http://www.probyznys.cz/osobnostni-rust/sebevdomi/role-a-poslunost-milgramuv-experiment-a-zimbarduv-experiment

Po druhé světové válce zaznělo na obhajobu válečných zločinců při norimberském procesu mnoho nejrůznějších argumentů, které měly snížit jejich podíl na zločinech nacistického Německa. Zajímavá byla především argumentace typu: "byl jsem jen součástí mašinerie" a plnil jsem vojenské rozkazy - byla to moje role, poslušnost.

Podle některých analýz se toho dopustili kvůli typu rodičovské výchovy a zážitkům z dětství.
Sociální psychologové však pokládali toto vysvětlení za příliš zúžené; domnívali se, že odpověď pravděpodobně zahrnuje zvláštní sociální situaci, která nutí obyčejné lidi páchat bezcharakterní činy. Tato děsivá skutečnost je zachycena v tzv. Milgramově experimentu.

Experiment se provedl na Univerzitě v Yale v roce 1963. Milgram osoby do experimentu získal prostřednictvím inzerátu v místních novinách, v němž účastníkům nabídl odměnu ve výši $4.00. V inzerátu bylo uvedeno, že se jedná o experiment týkající se učení.

Účastníci byli představeni další "pokusné" osobě, která však ve skutečnosti byla pomocníkem experimentátora. Poté byli rozlosováni do dvojic "učitel - žák", přičemž vše bylo připraveno tak, aby se učitelem stal skutečný respondent. "Učitel" viděl, jak je "žák" odveden do vedlejší místnosti a přivázán do křesla. "Učitel" byl posazen do místnosti s mikrofonem a reproduktorem a před sebou měl 30 tlačítek, označených 15V až 450V. 15V bylo označeno "Lehký šok", 435V bylo označeno "Těžká rána" a poslední dvě tlačítka byly označeny pouze křížky. "Učiteli" bylo řečeno, že při experimentu se bude zkoumat vliv bolesti na učení. V případě chybných odpovědí "žáka" mu dá "učitel" elektrický šok. Experimentátor řekl, že šoky budou bolet, ale nebudou nebezpečné. "Žák" měl odpovídat doplněním vhodného slova do páru.

Ze začátku se "žák" pletl jen málo, ovšem čím více stoupala intenzita "šoků", tím přibývalo i chyb. "Učitel" slyšel, jak "žák" při 75V začíná naříkat, při 120V křičel, že to bolí, při 150V nechtěl pokračovat, při 180V sténal "nemohu tu bolest vydržet", při 270V byly výkřiky stále zoufalejší. Při 300V "žák" zavolal, že už nebude odpovídat, ale experimentátor "učiteli" řekl, že mlčení se považuje za špatnou odpověď. Od 330V "učitelé" slyšeli jen ticho. V místnosti s "učitelem" byl experimentátor, který učitele povzbuzoval slovy typu - "Prosím pokračujte", "Experiment vyžaduje, abyste pokračoval", "Je nezbytné, abyste pokračoval" a nakonec "Nemáte jinou volbu, musíte pokračovat".

Všichni účastníci pokusu pokračovali až do 300V a 63% z nich došlo až ke konci stupnice, a to přesto, že se zdráhali a vyjadřovali obavy, že by žák mohl zemřít.

Jak uvedl Milgram: Ve velkém počtu případů dosáhl stupeň vnitřního napětí u učitele takového extrému, jaký se při sociálně psychologických laboratorních výzkumech zřídkakdy vidí.

Fromm hodnotí Milgramův pokus jako skutečně zajímavý - nejen jako výzkum poslušnosti a konformity, ale také krutosti a destruktivity. Zdá se, že zde byla téměř přesně simulována situace ze skutečného života, kde se vojáci dopouštějí nepředstavitelných krutostí a chovají se destruktivně, protože vykonávají příkazy svých nadřízených (nebo toho, v jehož autoritu věří, aniž se ptají, zda jednají správně, a my se tážeme po jejich vině či nevině). Je to také případ německých generálů, kteří byli v Norimberku odsouzení.
Milgram samotný byl přesvědčivými výsledky pokusu zaskočen. Jeho výsledky mnohokrát ověřil, přičemž vždy některé parametry pozměnil, aby zajistil validitu (tedy aby experiment měřil to, co měřit má).
V dalších téměř dvaceti variantách postupně vyzkoušel různé modifikace původního experimentu. V některých nebyl asistent v místnosti přítomen a komunikoval s "učitelem" po telefonu. Jindy se testu účastnily pouze ženy. V zajímavé variantě se experimentu účastnilo více "učitelů" (fingovaných) a jeden z nich se vzbouřil, nebo naopak náruživě v experimentu pokračoval - testoval se tak i vliv konformity.
V jiné variantě zase Milgram pokus přesunul z univerzitní půdy do neznámé, pochybně vyhlížející laboratoře na předměstí. V této variantě klesla poslušnost mírně pod 50 %, stále ale byla mnohem vyšší, než se předpokládalo.
Ačkoli drobné odchylky byly zaznamenány (například nepřítomnost asistenta v místnosti zvýšila počet "učitelů", kteří experiment předčasně ukončili), původní výsledky se opakovaně potvrdily.

Pokus opakován před rokem Jerry Burgerem z univerzity v Santa Claře. Výsledky byly velmi podobné jako u pokusu z roku 1963.
Účastníci Burgerova opakování Milgramova experimentu vzpomínali na chvíle v učitelské židli následovně:
"Nechápu, proč jsem ještě pokračoval. Proč jsem asistenta poslouchal."
"Dělal jsem jen svoji práci. Dělal jsem to, co jsem měl dělat."
Burger poznamenává, že bylo nemožné dopředu odhadnout, kdo bude v experimentu pokračovat a kdo jej přeruší. "Zkoušel jsem je odhadnout podle zevnějšku, řeči těla... Nešlo to. Myslím, že ta schopnost (slepě poslouchat autoritu) je v každém z nás..."