Pomíjivost

27. února 2011 v 18:23 | SiriusNoir |  Povídky

<!-- /* Style Definitions */ p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal {mso-style-parent:""; margin:0cm; margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:12.0pt; font-family:"Times New Roman"; mso-fareast-font-family:"Times New Roman";} @page Section1 {size:595.3pt 841.9pt; margin:70.85pt 70.85pt 70.85pt 70.85pt; mso-header-margin:35.4pt; mso-footer-margin:35.4pt; mso-paper-source:0;} div.Section1 {page:Section1;} -->
povrchnost

Nezáleželo na tom, kde, ať už na pohodlných křeslech v knihovně, na louce u přehrady nebo doma na posteli, byla krásná. Svým osobitým způsobem neodolatelná. Když se "na oko" zlobila, když si ze mě dělala srandu, dokonce i v těch ojedinělých chvílích, kdy jsme oba mluvili vážně. Rád jsem ji hladil po tváři, lehce prsty přejížděl po jejím těle od konečků prstů až po jemnou kůži na šíji. Častokrát se mi stalo, že jsem sám sobě záviděl.


Majetnictví

Miloval jsem pocit, že ji mám u sebe. Na celém světe, ze všech chlapů si vybrala mě. Nemohl jsem tomu skoro uvěřit, a tak jsem si ten pocit prostě užíval. Dokonce se mi svěřila, že už na mě je závislá a nedovede si život beze mě představit. Nebudu lhát, že mě to nepotěšilo, ale zároveň jsem se tak silných řečí trochu lekl. Neznám moc lepších pocitů, než jistota, kterou jsem v tu dobu zažíval. Večer jsem se mohl pohádat s nejlepším přítelem, v noci samé noční můry a ráno nevolnost, ale když jsme potom společně vařili oběd… na ničem z toho už nezáleželo. Byla ještě ospalá a, jen v kostkované košili, dělala palačinky. Přesně v tu chvíli se mi zachtělo prostě ji mít, držet v náručí, cítit její vůni a nic dalšího neřešit.

Závislost

Život bez všech těchhle momentů by byl jen nekonečným mořem bez přístavu. Nedokázal jsem si něco takového vůbec představit. Dotýkat se jiné? Proč? A kdyby se někdo jiný dotýkal jí? Ne, to nikdy nepřipustím!
Končily prázdniny, pohoda, klid a jistota. Všechno se mělo změnit. Nová práce, noví lidé, nový život. Jen ona byla mým majákem jistoty, který zažene všechny možné katastrofy. Všechny peníze bych vyházel do kanálu, jídlo vyhodil do koše a vodu vylil na ulici, ale jí bych se nikdy nevzdal.


Pomíjivost

Stromy na jaře kvetou, v létě plodí, na podzim jim pomalu uvadají listy a v zimě stojí bez života ve sněhu, sotva přežívají. Stejně tak plyne i život člověka. Ale láska… to je něco jiného, ta má být nesmrtelná. A nebo se pletu?
Jak mi kdo vysvětlí tu změnu? Pořád je krásná, propovídáme společně celé dny i večery, ale něco je jinak. Jakoby mezi naším prvním setkáním a dneškem proběhla všechna roční období a teď už zbývala jen ta zima. Nic zásadního se přeci nezměnilo, tak proč mi nepříjemný pocit svírá žaludek? Znovu mi po ránu dělá palačinky, ale já předstírám, že čtu noviny. Ona se plně věnuje vaření. S dívčím švitořením mi potom vypráví, co všechno dělala včera. Dřív bych ji při tom pobaveně pozoroval, usmíval se a každou chvilku něčím popichoval, ale teď se věnuji svému jídlu a jen občas na ni s lehkým úsměvem pohlédnu. To, čím mě dřív uchvacovala mi je nyní na obtíž, přestože ji mám pořád stejně rád.

Je to tím, že v každém novém vztahu je kus dobrodružství, které časem vždy skončí? Vše skryté je odhaleno a co teď? Stále mě dokáže překvapit, ale už mě nefascinuje každá nová maličkost, kterou se o ní dozvím. Opět říká, že si beze mě nedokáže představit život… ale mě to nechává chladným.



Láska neexistuje. Každý její moment se dá nahradit jiným slovem, které sice nezní tak vznešeně, ale vyjadřuje to samé. X říkal, že je zamilovaný. Kdyby žádný slovník tento pojem neznal, vychrlil by vám spoustu slov, která se dají mezi řádky vyčíst - povrchnost, majetnictví, závislost nebo pomíjivost. Svou nemalou roli také hraje sexuální přitažlivost a zvědavost. Tu největší a nejdůležitější ale hraje štěstí. Pomíjivé štěstí, které nakonec stejně převáží všechny neduhy toho zvláštního citu. Neexistuje láska nesmrtelná, nevadnoucí. Existuje štěstí. Někdy trvá jenom kratičkou chvilku, jindy celé roky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 27. února 2011 v 19:23 | Reagovat

Zajímavý, mnohavrstevný text. Oči zamilovaného jsou potažené jakýmsi duhovým oparem a na své milované vidí všechno jako okouzlující, úchvatné, zajímavé, originální, zábavné, milé, neodolatelné, vtipné.
Za půl roku se mu tatáž milovaná může zdát být taková, jak popisuješ.
Za dalšího půl roku už mu může připadat povrchní, nudná, nezáživná, okoukaná, bez tajemství, nehezká, marnivá, žárlivá, malicherná.
A málokdo ví, že po skončení první fáze musí oba začít pracovat sami na sobě, aby spolu nejen vydrželi, ale aby spolu byli rádi.
Tolik teorie...
Vidíš, zase jeden zajímavý text, který mě přiměl k takovému komentáři...

2 P. Bloody P. Bloody | Web | 27. února 2011 v 22:03 | Reagovat

Já myslím, že ve skutečnosti všichni víme, jak a čím to je. Zase budu ta přízemní a strohá ,,bioložka", ale co se dá dělat - jsou za tím hormony. Ty samozřejmě ze začátku oblbnou mozek tak, že se člověk pořád usmívá, vše se mu zdá být úžasné, tělo je nastartované, vyžaduje méně spánku a dokonce prý i méně jídla. Někteří lidé  popisují tuto fázi lásky (zamilovanost) jako období vznášení se. Jenže hormony se po čase unaví, chemické rekace už neprobíhají v takovém množství, ubývá jich, až nám to v hlavě přestane bouřit úplně. A to je ten moment, kdy nám vše připadá nějak ohrané, nudné, sebemenší chyba naroste do obřích rozměrů, neboť při hormonové party v naší centrále se chyba zdála být jen chybičkou anebo jsme ji přes zblbnutí hormony ani nevnímali, no.... a to je vše. Prostě hromony, biologie, žádná poezie, krutě těžká realita, s níž nelze bojovat pomocí hormonů, tedy zamilovanosti, ale srdcem. Ano, teprve teď nastupuje poezie místo bilogoie, tedy láska místo zamilovanosti. Pak nastane tak chvíle, kdy má člověk dokázat, že není zvíře, kterým cloumají jen pudy a hormony, ale i skutečný cit a vůle. Jak psala Vendy - pracovat sami na sobě - to umí jen lidé a bohužel ještě ne všichni. Já ale věřím, že většina to dokáže, že ty to dokážeš...

3 SiriusNoir SiriusNoir | Web | 28. února 2011 v 10:35 | Reagovat

Souhlasím s váma oběma a díky za komentáře. Když to tak po sobě čtu a komentáře ostatních mi otevírají oči, říkám si, co to tady plácám o lásce, když o kousek výš píšu o zamilovanosti.
   P.Bloody s tím souhlasím, za většinou lidských reakcí stojí hormony, pudy nebo jiné chemické reakce v mozku (strach, závislost), které potom tvoří poezii, která vypadá vznešeně, čistě a "ze srdce". Málokdo se umí racionálně zamyslet a přiznat si, že nás druhý člvoěk přitajuje třeba jen kvůli tomu, že nám matka přiroda velí - množte se! Vlastně i princip rodiny je dost možná založený na stejné větě. Rodina má společnými silami pečovat o potomka, aby z něj vyrostl silný jedinec, který zajistí pokračování rodu...A vůbec mi to nepříjde přízemní, spíš naopak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama