Srpen 2011

Nepřemýšlím, začínám žít.

25. srpna 2011 v 13:15 | SiriusNoir |  Povídky

Sedím v parku s rozevřenou knihou. Nečtu, ale zamyšleně zkoumám okolí. Ne, protože bych ho neznal, chodívám sem už několik desítek let, ale přemýšlím, jak ho vnímali lidé a jiní tvorové před stovkami, tisíci let. Přede mnou stojí u železné brány skupinka široce rozvětvených stromů. Připomíná mi léto před třemi lety, kdy jsme se ve stínu mohutných větví jen tak povalovali s Karin. Četla mi nahlas úsměvnou povídku z knihy, na jejíž název si už nevzpomínám, a já plnými hrstmi nabíral zrníčka těch chvilek, kdy se člověk skutečně cítí naživu. Teď zde neleží nikdo. Kdo by si také lehal na písčitou cestu u východu z parku. Vše se mění. Před pěti sty lety by si na stejném místě těžko někdo dokázal představit víc, než rozsáhlou neudržovanou louku, natož lavičku, dovezený písek nebo uměle vysázené stromy. Co se zrovna v tento moment tváří jako realita, se často mění během nepatrného pohybu času v zapomenutou minulost. Mé myšlenky se opět stáčejí ke Karin. Vidím dvě usměvavé duše, slyším jejich radost, ale nic z toho tu ve skutečnosti není. Začínám pochybovat, jestli se to vše vůbec stalo. Ztrácím se v realitě. Beton nebo louka? Písek nebo stromy? Radost nebo samota? Nevím, co z toho tu je a co si jen představuji. Snažím se vrátit zpět do života. Nemá přeci smysl hloubat nad něčím, co vlastně neexistuje. Opět rozpoznávám obrysy stromů, detaily písčité cesty. Neleží tu Karin a ani já nejsem šťastný. Jediné, čemu věřím je tahle vteřina, kdy vnímám slabý závan větru. I ta už je minulostí, ale přichází další. Sedím na lavičce. I to už není pravda. Stojím na cestě a chystám se odejít. Hýbu se, kolem mě prošla mladá žena, cítím její vůni, pokračuji v chůzi. Krajina se mění, lidé se mění. Odháním mouchu. Ohnal jsem se po ní, ale trefil jen své předloktí, které se teď lehce zbarvuje do růžova. Přestávám přemýšlet, znovu začínám žít. Jsem šťastný.