Září 2011

Nevinný

26. září 2011 v 21:56 | SiriusNoir |  Povídky

Ne - vinný





Dom spěšně vyšla z domu. Chtěla utíkat, ale slabé zdraví jí v tom bránilo. Všechny dveře, kterými prošla, nechala dokořán otevřené. Byla na dně, nejradši by s nimi pořádně třískla, ale věděla, že by se rozbrečela hned, jak by tak udělala. Dokud vše držela v sobě, cítila se silná, ale jakmile vydala své poslední fyzické síly, neměla už vůbec nic a frustrace vytryskla naplno v podobě slz. Bez povšimnutí minula dva velké psy. Jeden z nich, černobílý pitbull, se vesele rozeběhl za ní. Myslel si, že si s ním panička přišla hrát, ale když mu těsně před čumákem zavřela železnou branku, vrátil se pomalu zpět na své oblíbené místo na rohožce. Po několika metrech rychlé chůze musela Dom zpomalit. V poslední době se zadýchávala už po těch sotva dvaceti schodech vedoucích do podkroví jejich domu, kam chodívala za svým mourovatým kocourem. Vyhříval se často na staré posteli přímo pod vikýřem a když za ním Dom přišla, vždy začal spokojeně příst. Mezi zvířaty se dívka často cítila lépe, než ve společnosti lidí.

Nemohla už doma vydržet ani minutu. Hned, jak se Luke, její manžel, vrátil z práce, vše začínalo nanovo. S úsměvem ho přivítala, ale on se na ni ani nepodíval. Stručně pozdravil, vzal z věšáku vodítka a s oběma psy odešel pryč. Nikdy se nevrátil dřív, než za hodinu a někdy si procházku ještě prodloužil. Když byli v jedné místnosti jen oni dva, panovala dusná atmosféra. Luke si své manželky vůbec nevšímal a jen úsečně odpovídal na dotazy Jak bylo v práci? nebo Co si dáš k večeři?. Dom připadalo, že by si ze všeho nejvíc přál, aby vůbec neexistovala. Dával jí mlčky najevo, že už pro něj nic neznamená, nepřitahuje ho a nejspíš už ji ani nemá rád.

Dom byla pořád mladá dívka. Před pár měsíci oslavila třiadvacáté narozeniny, přestože říkávala, že se cítí jako "nějaká čtyřicetiletá usedlá mamina". Za posledního půl roku se hodně změnila. Už nemohla sportovat jako dřív, postava se jí zakulatila a obličej zestárl. Pořád ale měla ty krásné tmavě zelené oči a když se usmála, mohli jste rozpoznat tu rozpustilou energickou brunetku, kterou kdysi bývala.

Začínal podzim. Ve dne vládlo babí léto a večery ještě nebyly tak chladné. Při procházce usínající vesničkou se Dom trochu uklidnila. Došla na malé náměstíčko s parčíkem a sedla si na osamělou lavičku. Přemýšlela, jak hodně se život může během tak krátké doby změnit. Vzpomínala, jak šťastná ještě před rokem touhle dobou byla. Nastěhoval se k ní Luke, jediný člověk, s kterým kdy chtěla strávit zbytek života. Vídala se s kamarádkami z vysoké, vylepšila si osobní rekord na čtyřstovce a vůbec by ji nenapadlo, že do jejího života brzy vstoupí člověk, kvůli kterému o vše přijde.

"Za všechno může Tom!" povzdechla si naštvaně slabému větru v korunách stromů. Začalo trochu foukat. Dom se s námahou zvedla z lavičky a vydala se směrem pryč z vesnice.

Často nad Tomem přemýšlela. Nevěděla, jestli ho má ráda nebo jestli ho nenávidí. Možná by měla být jen s ním a opustit Luka. A nebo se má radši nadobro zbavit Toma a doufat, že se vše vrátí do starých dobrých kolejí, jak tomu bylo s Lukem před svatbou? Dřív se na Toma těšila, ale teď by byla nejradši, kdyby ho nikdy v životě neviděla. Od té doby, kdy se objevil, šlo všechno z kopce. Vlastně až po tom, co se o něm dozvěděl Luke. Nepatřil sice mezi nejinteligentnější lidi v okolí, ale uměl si dát dvě a dvě dohromady. Jeho zamilovanost rychle opadla. Začal se chovat odtažitě. Už necítil touhu jen tak z ničeho nic svou manželku políbit nebo jí udělat radost nějakým malým dárkem. Brzy ztratil dokonce chuť s Dom spát. Nepochybně se mu zhnusila. Začal chodit domů čím dál později. Neholdoval sice alkoholu tolik jako jeho kamarádi, ale do hospody s nimi chodil rád. Dal zavděk každé příležitosti, díky které nemusel trávit večer sám doma jen se svou ženou.

Kvůli Tomovi skončila Dom se školou a přestala se tak vídat i s těma několika málo kamarádkami, které si tam našla. Navíc se postupně zhoršoval i její zdravotní stav. Nemohla dál dělat atletiku, ani si najít práci. Celé dny tak trávila sama doma. Četla romány ze zdravotnického prostředí, dívala se na televizi nebo spala. Dřív si i hrávala se psy, ale cítila se potom ještě víc unavená a bolest zad se zhoršovala.

Dom už dál nemohla. Neměla už kde brát síly. Bylo jí do breku. Když došla k malé nádražní zastávce, musela si opět odpočinout. Sedla si na peron. Z očí jí pomalu začaly stékat dvě slané slzy.

"Super, fňukáš tu jak malá holka," řekla sama sobě drsným ironickým hlasem. "Sedíš tu a lituješ se místo toho, abys konečně něco udělala. Jednou ve svým životě taky jednej!"

Vnitřní hlas jí napovídal, co už dlouho věděla. Existuje jediná věc, kterou musí udělat, pokud chce být šťastná. V cestě jí stojí jediný člověk. Musí se zbavit Toma!

"Za všechno může on! Když umře, všem bude hned líp!" poslední větu řekla tak hrubým a nenávistným hlasem, až ji to samotnou překvapilo. Ale stála si za tím. "Musí umřít, žádná jiná možnost tu není. Všem se uleví. Jinak to prostě nejde. Stejně nikomu chybět nebude. Jak by taky mohl. Naopak se některým lidem uleví a všechno se vrátí zpátky." Některé věty opakovala víckrát za sebou. Jako by se jejich opakováním stávaly více pravdivé. "A já budu zase šťastná I Luke bude šťastnej. A bude mě mít zase rád… tak jako dřív. Zase se do mě zamiluje a bude mě hladit po vlasech, až spolu budeme usínat."

Dom se na chvíli odmlčela. Nevypadala už tak ztrhaně a nešťastně jako ještě před pár minutami. Přemýšlela nad svým nápadem a možná se i trošku pousmála.

" Někde jsem četla, že může bohatě postačit jeden lehký dobře mířený náraz a je po všem. Nic těžkého."

Mladá dívka se postavila na betonové nástupiště a rozhlédla se kolem. Těžce dýchala, jako by zrovna absolvovala ten nejnáročnější trénink ve svém životě. Potila se a lehce se třásla, ale tentokrát byla pevně rozhodnutá. Tvář jí zdobil úsměv plný naděje, přestože slzy ještě nestačily zaschnout.



***



24. září pět minut po půl desáté večer srazil osobní vlak v zastávce Dolánky u stejnojmenné vesničky třiadvacetiletou ženu. Dominika Vlčková utrpěla vážná poranění hlavy neslučitelná se životem. Zemřela při převozu do nemocnice. Žena byla v třicátém druhém týdnu těhotenství. Život jejího syna Tomáše Vlčka se doktorům podařilo zachránit.

Itálie

19. září 2011 v 13:10 | SiriusNoir |  Fotky












Ztracená slova

6. září 2011 v 9:42 | SiriusNoir |  Povídky

18.5.



Obyčejný den v práci. 13 hodin jako na houpačce ( proč jsem si sakra teď vzpomněl, že houpačky má K ráda?). Jednou zábava, vtípky a nenucené rozhovory s lidmi, kteří Amissovi přirostli k srdci a za chvíli otravní neznámí lidé, nuda, vlezlé myšlenky v hlavě a zase nuda. Odpoledne přišla i K, ale nic se nezměnilo.

V práci byl Amiss jiným člověkem a nehodlal to měnit. Sebevědomé hlášky, neustálé rýpání, úsměv od ucha k uchu a věčná pohoda. A přesně tak na ostatní působit chtěl. Frustrace a pocity zbytečnosti zůstávaly hluboko uvnitř.

Po práci, hlavně nepozorovaně, doprovázel Amiss K domů. Celý den se těšil na chvíli, kdy budou sedět v tramvaji a jen lehce se držet za ruce. Všechny vnitřní nepokoje slábnou nebo dokonce na určitou dobu mizí, když člověk cítí, že není na všechno úplně sám.

Cesta od tramvaje domů nepřinesla nic zvláštního, jen na jejím konci přišlo lehké zmínění o rozchodu. Lehké se proměnilo v ledově vážné a únava, slabost i všechny ostatní pocity šly stranou. Vlastně ne tak úplně stranou jako do hloubky. Dvě siluety seděly na lavičce před odporným kusem betonu. Vytratila se většina slov. Milé úsměvy vystřídaly bolestné roztřesené grimasy.

Tomu večeru předcházely dva týdny čistého štěstí. Slovo život najednou dostalo úplně jiný rozměr. Tisíce vteřin, které se měly zastavit a už nepokračovat. Neobyčejné chvíle na obyčejných místech. Stověžatá Praha a její špinavé metro s lidmi bez tváře. A přesto právě tady, na dvou plastových červených sedačkách, probíhalo něco nepopsatelného. V tu chvíli se Amiss rozhlížel kolem sebe, sledoval ostatní cestující, ale nejdůležitější ze všeho byla jedna ruka zapletená do druhé a hlava něžně spočívající na jeho rameni. V tu chvíli nebyly potřeba slova, vydržel by s K mlčet navěky.

Teď se naopak mlčení dalo sotva vydržet. Amiss chtěl něco říkat, měl chuť křičet, mluvit, vydávat jakékoliv zvuky, ale jediné, na co se zmohl, bylo nechápavé kroucení hlavou. Cítil potřebu něco udělat, chodit, běhat, skočit z mostu, mlátit do boxovacího pytle. Potřeboval cokoliv, co by přebilo to nepříjemné svírání ve vnitřnostech. Rychle políbil K. Rychle se změnilo v dlouze a vášnivě. Dokud ji má ještě u sebe. Mluvili spolu, ale slova nedávala Amissovi velký smysl. Hlava se plnila tisíci myšlenek každou novou vteřinou. Srdce bilo o sto šest a tělo se začalo nekontrolovatelně třást. Ale co, pořád měl její dlaň ukrytou ve své, to nemohlo přeci znamenat opravdový konec. Díval se do laních očí, hledal odpovědi, ale nakonec každá otázka končila obětím nebo polibkem. Říká se, že až ve chvíli, kdy něco ztrácíme, si konečně úplně uvědomujeme skutečnou hodnotu. Amiss věděl, že tohle je možná poslední šťastná chvilka. Včerejšek je historie a zítřek může přinést cokoliv a nebo třeba vůbec nepřijít.

Před vchodem byli Amiss a K častěji jedno tělo v pevném obětí, než dva úplně odlišní lidé. Amiss cítil vůni jejích vlasů, teplo jejího těla. Povolil svůj stisk, ale K se ani nehnula. Nikdo nechtěl, aby tenhle moment skončil. Její oči říkaly zůtaň u mě, ale oba věděli, že jednou, někdy za dlouhé vteřiny, bude muset odejít.

History of Laura

6. září 2011 v 9:36 | SiriusNoir |  Povídky

19.4.2011



Marně hledám cestu k její dlani. Úsměvy, sebevědomá gesta navenek, ale strach stále vyhrává. Je to strach z volby. Protože dokud si nevybereme jednu z možností, může se stát úplně cokoliv. Ale jakmile si zvolíme, není cesty zpět. Také se bojím, že žádný hlubší vztah s tím vším nemá nic společného. Rozumím si se spoustou holek, s některými dokonce i víc, tak proč mě teď zajímá hlavně K*.? Je za vším povrchnost? Má krásný úsměv, tmavě hnědé vlasy a čokoládově neodolatelné oči. Postavou je křehká a usměvavou povahou milá. Je jedním ze dvou lidí v mém životě, kteří se starali o to, jestli jsem v pořádku dorazil domů. Vypadá to, že být s ní by naplnilo mou představu o ideálu, jenže do mého života nikdy žádný ideál nezapadl.

Potřebuji jen někoho, kdo bude potřebovat mě. Někoho, kdo mě bude mít rád za to, že ho budu chránit. Jednoduše potřebuju žít pro někoho, kdo mě večer obejme a zeptá se, jaký jsem měl den.

Nevím, jestli věřit na lásku. Chtěl bych K*. držet v náručí, dívat se, jak brečí smíchy po mém vtipu nebo ji "jen" držet za ruku a mít dobrou náladu. Nevim, kde se láska bere. Zažil jsem skvělá přátelství, sotva rozeznatelná od vážného vztahu dvou novomanželů, i stav zamilovanosti, který prostě pominul. Na čem se zakládá rozdíl mezi těmito dvěma světy? Do jaké míry hraje roli chemie a nebo naopak porozumění? Znamená snad fyzično, nevysvětlitelná touha být druhému co nejblíž, lásku? A na druhou stranu, jsou vzájemné porozumění, společné zájmy a dlouhé hovory základem pevného, ale "jen" přátelského vztahu?





4.5.2011



Potřebuji… ne, nechci si přiznat ten pocit… nejradši bych napsal, že ji nepotřebuji, že si vystačím úplně sám a nikoho dalšího vůbec nepotřebuji… ale člověk si nemůže lhát donekonečna. Ve skutečnosti je všechno opačně. Chci, aby ona potřebovala mě. Možná právě tohle je smysl mého života, ve kterém už mám nějakou dobu jasno, přestože se jen těžko dostává na povrch.

Vyprávěla mi o svém otci. Povídala mi o všech těch špatných věcech, které udělal. Soudy, psychické tlaky, sobectví, nezodpovědnost. V tu chvíli se ve mně vařila krev a rostla touha K* vše vynahradit. Rodina je v životě to nejdůležitější a já bych nikdy vědomě nedopustil, aby se trápila kvůli mně. Když jsem tohle říkal nahlas, s úsměvem se na mě podívala a já věděl, že od života chceme totéž. Naplnilo by mě největším štěstím žít svůj život pro ni.

Už na střední mě D* prokoukla, aniž bych si to sám přiznal. A všechno dává nakonec smysl. Líbí se mi typově křehké dívky, které se se mnou budou cítit v bezpečí. Hodné a citlivé dívky, které mě budou chtít pochopit a zahrnou něhou, které se mi v dětství nedostávalo. Podvědomě hledám někoho, kdo mým dětem vynahradí mé špatné vzpomínky na první období života.

Našel jsem cestu k její dlani. A byl to jeden z nejhezčích výletů. Ve chvíli, kdy se už zdál být všemu konec, kdy se naše cesty málem rozešly.

Můj existencialismus.

1. září 2011 v 9:21 | SiriusNoir |  O mě


Tento článek věnuji jednomu bezvýznamnému chroustovi, který ráčí být ženou.


Spousta lidí chce věřit tomu, že lidská existence není náhodná. Život člověka, jakožto jediného tvora uvědomujícího si sám sebe, schopného milovat, odpouštět, vcítit se do druhých a logicky přemýšlet, někoho, kdo je natolik odlišný, natolik výjimečný, přeci musí mít nějaký hlubší smysl. Nežijeme jen jako psi, kteří se narodí, vyrostou, spáří se a pojdou. A nebo jsme?

Nemáme náhodou dar myšlení právě proto, abychom si mohli uvědomit, že naše bytí je naprosto zbytečné? Celé naše životy, starosti, radosti, myšlenky, naše rodiny a přátelé, kde budou za dvě stě, tisíc, milión let? Kdo se bude zajímat o to, na co se v tuhle chvíli těšíme, nad čím přemýšlíme a co děláme? Nikdo. S nadsázkou se říká, že v životě máme jen dvě jistoty - smrt a daně. V celém vesmíru funguje ale jen jedna - nekonečno, a ta se lidstva naštěstí netýká. Vlastně nemusíme vůbec nic. Nemusíme chodit do školy, mít kamarády, milovat, ani mluvit jen pravdu. Nemusíme dokonce ani žít. Ale když už jsme přežili porod, proč toho nevyužít?!



Život člověka a lidstva jako takového nemá žádný účel. Jeho činnost může mít radikální dopad na naši planetu nebo dokonce na celou sluneční soustavu, ale má vůbec nějaký vliv sluneční soustava, jíž jsme součástí, na okolní planety, souhvězdí a galaxie? Asi tak hluboký jako má kus hlíny v Africe na ledovou kru plující Severním mořem.



Každý jednotlivec má největší vliv sám na sebe. I křesťanské náboženství je sobecké: "Budu se řídit přikázáními a plnit Boží vůli, protože potom mě za odměnu čeká věčný život v ráji." Smyslem života by měla být individuální seberealizace. Každý si pod tím může představit něco jiného - rodina, láska, přátelé, sport, umění nebo klidně kariéra kuchaře - škála je v dnešní době dost pestrá.



Život měřím vteřinami. Krátkými útržky, které se mohou protáhnout do hodin, dnů i desetiletí. Jsou to chvilky štěstí, které naplňují mou bytost a dodávají smysl mé existenci. Může se stát, že někdo nastřádá dnů jen pár, ale druhý nasbírá klidně celé roky štěstí. Nelze ovlivnit komu se narodíme nebo vypočítat, jak zemřeme, ale to, jak se postavíme k životu samotnému, je čistě na nás samotných.



Můj život nemá žádný hluboký smysl, moje existence sice není každému úplně ukradená, ale také není nijak zvlášť významná. Minulost, ani zítřek neexistují. Před chvilkou mi do pokoje vlétla vosa, opatrně jsem vzal plácačku a až trapně jednoduchým pohybem ji zabil. Tělo jsem vzal za jedno z polámaných křídel a poslepu vyhodil z okna. Už ji nikdy neuvidím, ani neuslyším bzučet. Stejně rychle jako já, na ni zapomene celý svět. Existovala vůbec někdy? I kdybych se sebevíc snažil, už nikdy nikomu zpětně nedokážu její reálnost. Cítím se být tou vosou. Můj život není k ničemu a jednou zemřu. To vědomí mi roztahuje ústa do úsměvu. Cítím se volný. Mé sny se nejspíš nikdy nesplní, ale když vyjdu ven, potkám lidi, uslyším vítr, ucítím zápach popelnic, vůni vzduchu plněného dusíkem, uvidím barvy i tmu. Co se mi jen zamane! A to není vše, jednou zemřou mí blízcí a já budu plakat, nejednou mě naštve lidská arogance a já budu křičet, dojme mě laskavost hodné ženy, onemocním, budu se smát, ochutnám zkažené ovoce, pozvracím se, upadnu a mnoho dalšího. Budu nešťastný, budu šťastný, budu chvíli žít a potom už navždy nebudu ničím.