Červen 2012

Ve jménu lidství

25. června 2012 v 16:34 | SiriusNoir |  Nepopsatelné

V roce 1940 natočil Charlie Chaplin svůj první mluvený film. Jednalo se o satirickou komedii nazvanou Diktátor. Náhodou jsem na youtube narazil na závěr tohoto filmu, kdy má falešný diktátor ( omylem zaměněný za holiče ) proslov ke svým vojákům. Jeden z komentujících na youtube vvýstižně napsal, že tento pětiminutový proslov by mělo vidět minimálně 7 miliard lidí. Charlie Chaplin v něm naplno ukázal svůj přístup k válce ( byl zarytý pacifista ), názor na chamtivé tyrany ( není těžké uhodnout jakého diktátora v tu dobu kritizoval a v snímku i povedeně parodoval ) a důležitost a hodnotu pravého lidství.

Objevení tohoto proslovu pro mě byl velký zážitek a já se s ním chci podělit s vámi. Pro anglicky rozumící by neměl být problém porozumět, pro ostatní jsem vytvořil překlad, který je pod odkazem k videu.

Nad větami jako "Chceme žít radostí druhých, ne z jejich utrpení." , "Příliš mnoho přemýšlíme a příliš málo cítíme" nebo "Vy lidé máte moc! Moc vytvářet přístroje, moc vytvářet štěstí! Vy lidé máte moc udělat tento život volný a krásný" by se opravdu měl zamyslet úplně každý. Přeji příjemnou podívanou.






http://www.youtube.com/watch?v=HB_hAGBjKxQ&feature=my_liked_videos&list=LLTdYTINkmHK4-lMx1yv0vWQ


Omlouvám se, ale já nechci být vládce. To není mé poslání. Nechci nikomu vládnout, ani dobývat. Měl bych chtít pomáhat každémum když to bude možné: Židům, nežidům, černým, bílým. My všichni chceme jeden druhému pomáhat. Lidské bytosti jsou takové. Chceme žít radostí druhých, ne z jejich utrpení. Nechceme jeden druhého nenávidět a pohrdat sebou navzájem. Na tomto světě je místo pro všechny, dobrá Země je bohatá a může posloužit každému. Způsob života může být volný a nádherný, ale my ho ztratili. Nenasytnost otrávila lidské duše, zabarikádovala svět nenávistí, donutila vpochodovat do utrpení a krveprolití. Rozvinuli jsme rychlost, ale uzavřeli sami sebe. Strojová výroba poskytující hojnost nás ponechala v bídě. Naše vědomosti nás udělaly cynickými, naše moudrost zase tvrdými a nepřívětivými. Příliš mnoho přemýšlíme a málo cítíme. Víc než přístroje, potřebujeme lidskost. Víc než chytrost, potřebujeme vlídnost a laskavost. Bez těchto předností bude život násilný a vše bude ztraceno… Letadla a radio nás spojily blíže. Úplná podstata těchto vynálezů volá po dobru v člověku, volá po celosvětovém bratrství, po jednotě nás všech. Dokonce v tuto chvíli dosahuje můj hlas k miliónům lidí po celém světě, k miliónům zoufalých mužů, žen a dětí, k obětem systému, který přikazuje mučit a věznit nevinné lidi. Všem, kdo mě poslouchají, říkám: Nezoufejte! Neštěstí, které nyní leží nad námi není nic, než přecházející hamižnost, zahořklost lidí bojících se lidského pokroku. Lidská nenávist pomine, diktátoři zemřou a moc, kterou lidem vzali, se k lidem opět navrátí. Zatímco lidé umírají, svoboda nikdy nezahyne.


Vojáci, neodevzdávejte se tyranům, lidem, kteří vámi opovrhují, zotročují, řídí vaše životy, přikazují, co si máte myslet a co cítit! Cvičí vás, moří hlady, jednají s vámi jako s dobytkem a využívají vás jako návnadu! Neodevzdávejte se těmto nepřirozeným lidem, strojovým mužům se strojovou myslí a strojovými srdci! Vy nejste stroje, nejste dobytek, jste lidé! Máte lidskou lásku ve svých srdcích. Neznáte nenávist, jen nemilovaní a nepřirození nenávidí. Vojáci, nebojujte za otroctví, bojujte za svobodu! V sedmácté kapitole Lukášova evangelia je psáno: Boží království je mezi vámi. Ne v jednom člověku, ani skupině lidí, ale ve všech lidech! V tobě! Vy lidé máte moc! Moc vytvářet přístroje, moc vytvářet štěstí! Vy lidé máte moc udělat tento život volný a krásný! Udělat tohoto z života úžasné dobrodružství! Tak ve jménu demokracie pojďme využít tuto moc! Pojďme se všichni spojit, pojďme bojovat za nový svět, dobrý svět, který dá člověku příležitost pracovat, který dá mládí budoucnost a stáří ochranu. Za těchto slibů tyrani stoupali k moci. Ale oni lžou! Oni nenaplňují své sliby. Nikdy to neudělají! Diktátoři osvobozují sami sebe, ale zotročují ostatní. Nyní pojďme bojovat za splnění tohoto slibu! Pojďme bojovat za osvobození světa, za zbavení se národních bariér! Zbavme se nenasytnosti, nenávisti a nesnášenlivosti! Pojďme bojovat za smysluplný svět! Svět, kde věda a pokrok budou vést ke spokojenosti všech lidí. Vojáci, ve jménu demokracie, pojďme se všichni spojit!

Kámen a voda

17. června 2012 v 13:01 | SiriusNoir |  Fotky
.


.
.
.
.

Hra na něžnost

15. června 2012 v 20:03 | SiriusNoir |  Povídky

Historie se opakuje a nejspíš už to nikdy nebude jinak.

O co vlastně jde? O nadvládu, je to boj s nepřítelem, kterého chci pokořit, abych se nad ním následně mohl slitovat. Jde o moje ego, dobývání příjemného. Je to jako na houpačce, jednu chvíli pro mě neznamená nic, nechci si s ní povídat, nemám chuť na její přítomnost. Mozek říká ne. Dítě a rodič ve mně se ale radují a plnými hrstmi berou to, co jim chybí.



Chci mít navrch, dominovat, ukázat, jak malá i přes své sebevědomí může být. Nejde mi o to ji změnit, nedej bože k lepšímu. Baví mě její nečitelnost. A když je pokořená a nemůže se hnout, ukážu ji jedinou cestu, která vede k něžnému polibku. V tu chvíli mám všechno, je dobojováno, teď jsme si rovni, jsme nazí, já chci ji a ona chce to samé. Chtěl bych s ní strávit den nebo hodiny si povídat? Nevydržel bych to! A nebo radši bezesnou noc, s ránem beze slov, s ohlušujícím tlukotem srdce vyplňujícím ticho? Chci ji chvíli obdivovat a potom ji nemoci vystát. Chci po ní toužit, získávat a zase ztrácet.



Ona je mou hračkou… nenaplněná touha po blízkosti. Hrajeme si, jak nám na sobě záleží, ale city odnese první denní světlo. Ona je jen sport, oživuje ve mně zvíře, agresivitu, touhu po vítězství.



Je to přesně tak, na houpačce a každou chvíli jinak. Topil jsem se v jejích očích a ztrácel sám sebe v propletených rukách. Chtěl bych ji mít u sebe. Tady a teď.

Astrální rozmluva

6. června 2012 v 19:21 | SiriusNoir |  Povídky

Je až zvláštní, že vůbec žiješ, přitom nejsi vůbec nic. Nejsi sám sebou, přetvořil jsi svoje já k obrazu neznámému. Jsi nic zplozené z vlastní slabosti a snů. A ostatní to polykají i s navijákem. Necháš je polknout, abys následně posbíral vnitřnosti vypadané z rozpáraného břicha. S nevinným úsměvem podáváš srdce, ale není tvoje, je jejich. Jsou vděční a ty konečně šťastný… aspoň navenek. Propast uvnitř tvého srdce se zaplnit nedá. Mizí v ní lásky, chvilkové slasti a spřádané pasti v podobě slov. Ty jsi víc, oni nic, tak by se ti to líbilo? Sveď vše na svůj úděl romantika a nalhávej si, že nejsi obyčejný.



Ona pro tebe neznamená nic. Proto zvracíš výkaly v podobě srdcebolných vzdechů. Sám sebe nepřemluvíš a ani teď nevíš co chceš. Je to fyzika, touha po sexu, uspokojení? Chceš sliny, lidské šťávy, pot a slzy a nebo jsi tak ubohý, že vším tím se snažíš zakrýt závislost a lásku? Proboha lásku, tu nenáviděnou falešnost, pro kterou jedinou si přeješ začít žít. Znamená pro tebe všechno, vidíš ji prosit, nepřípustně zranitelnou, křehkou jako podlomené nebe, které si svou šedí a blesky udržuje odstup. Vzdychá, touží po tobě a ty bys v to rád věřil.



Tahle chvíle je věčnost, sám jsi to říkal, proto jsou láska i utrpení věčné, stále propojené a přeci nereálné. Prohlížíš si sám sebe z výšky a vidíš hlouběji, než jsi chtěl. Není to ona, jsi to ty, kdo je malý, kdo se bojí a útočnými pohledy prosí o milost. V žaludku hoří ohně, mozek paralyzuje elektřina a dokud tu nebudou její rty, nic nepohne ani se srdcem, které nakonec není ničím jiným, než svalem plným agrese.



Chodí po tobě, podpatky zarývá do masa a přitom leží pod tebou. Držíš ji pevně v náručí, ale ty jsi ten, kdo se nemůže ani hnout. Ty jsi ten, kdo prohrál, kdo prohrává každou chvíli, kdy vlastní její rty a vykřikuje "Já jsem vítěz!"