Listopad 2012

Tajemné světlo života

29. listopadu 2012 v 21:31 | SiriusNoir |  Fotky
.
.
.
.
.
Matrix je skutečný
.

Závěr patří milovníkům zvířat :)

.
.

.

.

.

.

Phantasy

29. listopadu 2012 v 21:20 | DA |  Obrázky

.
.
.
.
.
.

.

.

Můj život a práce

28. listopadu 2012 v 9:35 | SiriusNoir |  O mě



Dneska jsem dostal chuť názorně Vám ukázat způsob mého přemýšlení a vlastně celkový přístup k životu. V sedmnácti jsem býval přecitlivělý pesimista - melancholik. Během tří let nastal postupný obrat v optimistu - sangvinika. Tento stav i po dalších třech letech přetrvává, doplněn výraznou dávkou cynismu.



S tím vším souvisí i druh práce, kterou jsem si vybral. Pracuji v ústavu pro uživatele s kombinovaným ( mentálním i fyzickým ) postižením. Vlastně celých osm hodin trávím na úplně normálním bytě, kde pomáhám čtyřem klientům ( 17 - 24 let ) s každodenními potřebami. Velkou mírou se jedná i o výchovnou činnost, protože tři ze čtyř uživatelů mají rozum dítěte přibližně ve věku 6 - 10 let. Náplň práce je hodně různorodá. Všichni jsou na vozíku, takže pomáhám při přesunech ( na postel, na záchod ), s mytím a převlékáním. Potom se společně učíme, hrajeme hry, pečeme cukroví nebo navštěvujeme kroužky jako dramaťák a nebo chodíme do posilovny. A nakonec dělám i každodenní domácí práce jako uklízení, vyzvedávání ve škole, příprava večeře nebo převlékání peřin. Toť ve stručnosti k náplni práce.



Když někomu řeknu, co dělám za job, často následuje otázka "A není to až moc depresivní?". Je svým způsobem logická, ale už ji skoro začínám považovat za "úplně blbou" a hned uvidíte proč.



Nejvíc mi krásu mé práce ( a nakonec vlastně i celého života ) pomáhá objevovat můj cynismus, který kdysi býval pesimismem. Plně si uvědomuju, že všechno v životě je na hovno a nestálé. Vztahy, zdraví, štěstí, prostě všechno včetně života na Zemi samotného, který nemá žádný hlubší smysl. Není Bůh, nebe, posmrtný život a vše, na čem nám záleželo se může ztratit během několika málo vteřin. A proto ta jediná věc, kterou můžeme se svým životem udělat, je, užít si ho a pak se spokojeně rozložit v zemi, kde o nás už ani zbloudilý krtek nezakopne.



Nyní hurá do praxe, chci vám říct něco o mých klientech. Připravte se na velkou dávku smůly, smutku a neštěstí, díky níž chci, abyste si uvědomili, jaké máte v životě štěstí. Začneme klientkou, která je přímo na mém bytě. Vídám ji pravidelně, tudíž toho o ní vím až moc. Co se jí stalo a jak se s tím sama vypořádává.



A* je sedmnáct a je po dětské mozkové obrně ( DMO ). Má tři nepoužitelné končetiny a jen dva prsty na pravé ruce dokáže částečně používat k uchopení lžíce nebo při manipulaci s myší od PC. Nevlastní otec ji od tří do pěti let sexuálně zneužíval. Matka dělala, jako že o ničem neví a svou dceru už nikdy nechce vidět, nevlastní otec je ve vězení a ten pravý se teprve před rokem ozval s tím, že prý svou dceru nikde nemohl najít. Nicméně v pravidelném kontaktu nejsou a jediný, koho A* z rodiny má, je babička, za kterou jezdí na prázdniny. Díky událostem z dětství má uživatelka velké potíže s kyčlemi a bolí ji i každý přesun z vozíku na postel. Vzhledem k tomu, že A* netrpí žádnou retardací a inteligenci má jen lehce opožděnou, tak si veškerý svůj stav uvědomuje. Nikdy nebude chodit, s kyčlemi to bude čím dál horší a díky silné skolióze se jí bortí záda. Jejím snem je překládat knížky, protože ji baví angličtina. Mohla by se tedy vrhnout na studium, ale vzhledem k tomu, že k DMO trpí i několika "dys" včetně dyskalkulie, kvůli které jí dělají problémy i některé základní matematické operace, nevypadá její studijní dráha vůbec růžově. Teď se zeptejte sami sebe, jaké problémy jste měli, když Vám bylo sladkých sedmnáct? I přes všechny tyhle hrůzy dokáže být A* veselá a užívat si přítomnost kamarádů a těšit se na maličkosti, které ostatní považují za samozřejmost. A já jsem tu právě od toho, abych jim v tom pomáhal. Usnadňuji jim těžký úděl, vymýšlím hry a doprovázím na koncerty nebo výstavy. Když potom vidím kohokoliv z mých klientů na bubenickém koncertě divoce mlátit do bubínku s úsměvem od ucha k uchu, nepochopím, jak někdo může mluvit o "depresivní práci".

Islandská revoluce - vzor pro ostatní

14. listopadu 2012 v 17:28 | youtube |  Budoucnost?
http://www.youtube.com/watch?v=xXekFsv-NuY

Jste šťastní?

8. listopadu 2012 v 18:15 | SiriusNoir |  Aktuálně
Zeptám se Vás: "Co je pro vás v životě důležité?".

Odpověděli jste? Zapamatujte si svou odpověď. Možná to byly peníze, přátelství, rodina, láska nebo práce. Všichni se ale určitě shodneme, že toho všeho chceme dosáhnout kvůli tomu, abychom byli šťastní. Záměrně jsem tedy špatně položil otázku a zeptám se na tu ze všech nejdůležitější: "Jste šťastní?". Kdo chce, může odpovědět tady, kdo uzná za vhodné, může se zeptat dalších lidí ve svém okolí. Já se na tuto otázku zeptal mého táty před dvaceti minutami a on odpověděl: "To je ale divná otázka."
Opravdu je to divná otázka? Jaktože tahle jednoduchá otázka lidi mate a nedokáží na ni odpovědět? Podle mě v životě o nic důležitějšího nejde a přesto neznám člověka, který by se na ni kdy zeptal.

Mystery

6. listopadu 2012 v 20:38 | SiriusNoir |  Povídky
- další sentimentální text z mého život.



Přes den žiju! V tomhle světě je spousta krásy, úžasných lidí a pocitů, ale také tíživých starostí, prázdných emocí a věčné osamělosti vyplývající z jedinečnosti duše každého z nás.

V některých chvílích den ignoruju! Odcházím do míst, kde čas je minulostí. Procházím se, spíš proplouvám, místy, která nevidím, ale přesto je znám lépe, než své boty. Zastavuji se u léta před dvěma roky a znovu ležím na louce U západu Slunce. Neexistuje konec, kdy nikdo nikomu už nerozumněl, žádné zklamání, ani pomíjivost, to vše přichází jen ve dne, za bílého svitu zašedlých mraků.

Mé místo je veřejnou záhadou. Funguje tu jen jediná všemocná fyzikální veličina - štěstí. Občas si přátelsky potřese rukou s nostalgií a pokračuje dál ve své nekončící cestě.

Nevím, jestli tu jsem zdravý, nemám peníze, ani inteligenci. Na ničem z toho nezáleží. Karin znovu sedí vedle mě v tmavém metru, Evey se culí a čte mi povídky rozhodnutá bojovat, Louve žije naplno a stále neumí hrát biliard, a dokonce i Jane s malou Áňou si hrají a vytváří teplo domova.

Na rozdíl od denního života, tady v Záhadě ( někdy též nazývané Tajemství ) nikdo nepřemýšlí nad smyslem čehokoliv, ve skutečnosti nikdo nepřemýšlí nad ničím. Život sám je dostatečně naplňující ve své jednoduchosti.