Maso lásky

6. srpna 2013 v 18:49 | SiriusNoir |  Povídky
Vlastně jsem na počátku měl dobrou náladu. Elis ležela vedle mě. Na malé posteli, pod těžkou peřinou. Nikdo by na první pohled netušil nic zvrhlého. Hladil jsem ji po zádech jako skoro vždy před spaním. Líbí se jí to. Začínám zlehka u kříže, konečkama prstů stoupám po příčkách páteře až k hladké šíji. Nepřemýšlím nad ničím, uklidňuje mě to. U podpažní jamky nebo na hrudníku, v místě, kde se začíná zaoblovat malé prso, se kůže sotva dotýkám polštářky prstů, abych v další vteřině mohl o to víc zatlačit. Někdy vzdechne, jindy lehce zakňourá, neskutečně mě tím vzrušuje. Tenkrát jsem ale postrádal klid a naplno pociťoval, jak se vše změnilo. Můj obraz se změnil. Těžko najít zachránce, kterého zbožňovala, jehož každá mikroskopická částečka Elis fascinovala. Nechávala se od něj hladit, uvolněně propadala peklu, s utkvělým pohledem na jeho rty dosahovala orgasmu. Jeho místo zaujala karikatura plazícího se kocoura. Jeho srst se leskne zdravím, ale z té přítulnosti čiší zatuchlost, smrdutost proseb o pohlazení. Jak se mi hnusí představa mé vlastní slabosti! Potřebuju její lásku, kdysi vyjádřenou lodičkou z papíru, obyčejným kamínkem, pohlazením nebo objetím pevnějším než stisk žraločích zubů. Kde jsou letmé doteky, potřeba fyzické blízkosti, sexem vyřešené komplexy? Její vášeň se na mě na začátku vrhla tak silně, až svým hurikánem vyrvala všechny kořeny lásky. Zbyla nám jen těla.
Myšlenky mi trhaly srdeční vlákna na cáry, musel jsem přestat používat mozek! V hlazení jsem pokračoval. Věnoval jsem se Elisinýmu zadečku a cestoval níž, po stehnech ke kolenní jamce až k achillovce. Cestou zpět jsem lehce zajel pod kalhotky, ve kterých spala a něžně ji políbil na krku těsně za uchem. Vzpomněl jsem si na rozhovory o tom, jak nás sex sbližuje. Komplexy minulosti, děkuju za vás! Společný prožitek fyzické slasti? Ano, proč i ten nenazveme láskou? S tím slovíčkem si každý rád pohraje. Schovejte za ně svou slabost, závislost, ubohost a samotu, dejte mu hloubku, vysvětlujte jím omyly a odůvodňujte prasárny! Nakonec ale já, nikoliv láska, já jsem to prase! A přitom jsem býval hrdinou. Libuju si v cynismu a i v té tmě byste dokázali rozpoznat můj typický úšklebek vyprávějící o nejčernějším sarkasmu. "Budu tě navždy milovat za soukromé peklo. Lepší to, než pokrytecký ráj. Samotná tvá existence je víc, než já sama dokážu pochopit." To jsem ještě býval princem.
Vnitřnosti mi smrděly spáleninou, všechnu vodu těla sežehla deprivace. Dlouhou dobu mi Elis házela kusy libového masa v podobě výlevů o lásce a obdivu. Snadno jsem si na ten luxus zvykl a trapně uvěřil, že všechno není jen sranda. Teď můj vytahanej žaludek žere suchou rýži, o kterou musím žadonit. Co udělá slušný pes zhýčkaný nadbytkem? Na chvíli zatne zuby a vsouká do sebe zrníčka rýže, ale jednou na něj přijde taková potřeba, nezlomná chuť, že roztrhá maso svého páníčka přinesené na živých kostech člověka.
Měla neskutečný zadeček. Leželi jsme na boku a teplo její kůže mě rozehřívalo do běla. Hnusné vystřízlivění, odklon od prohnilé naivity a fyzická frustrace mě ale rozpalovaly do ruda. Čím byla chladnější, tím víc jsem hořel. Zašeptal jsem pár zbytečných slov plných něhy, za které se stydím. Elis usnula. Svlékl jsem si trenky. Lomcoval mnou adrenalin. Přejížděl jsem prsty mezi jejíma nohama. Žádná reakce, ani nejmenší zavrtění. Pokračoval jsem dál, vyzkoušel přitvrdit a nepřestával občas slabě pohladit po vlasech. Svlékl jsem Elis kalhotky těsně pod zadek a prstem pomalinku zajížděl do míst určených lásce. Byla vlhká. Znamená to, že nespí, ale nic nenamítá a nebo je její tělo vzrušené nehledě na spánek? Na slova pronesená hovorovým hlasem nereagovala. Na chvíli jsem se zarazil a zamyslel nad tím, co dělám. Vteřina výčitek za vědomí vlastní ubohosti mě rychle přenesla k pocitu síly, nešlo už co víc ztratit.
Nedivil jsem se, že Elis neprobudí můj hlas, vždyť byla schopná přespat i hasičskou sirénu pod oknem, ale bál jsem se svého srdce, jeho šílený bubenický koncert mě děsil. Ztopořeným penisem jsem se dotýkal jejího zadečku. Projela mnou vlna zvířecí agrese. "Pořád je to moje přítelkyně. To ona mi před měsícem vyčetla, že nejsem v sexu dost zkušenej, ani tolik dominantní, jak by si přála. Ona mi ve vzteku na otázku "To tě mám znásilnit?" Odpověděla jednoznačné "Jo!" Tenkrát jsem pln ješitné arogance vstal a uraženě odešel. Teď už se mi ten nápad vůbec nezdá špatný. Nemůžu mít lásku, vezmu si aspoň maso! Udělal jsem poslední zkoušku. Mým drážděním byla čím dál, tím vlhčí a ani tvrdší pohyby ji nevzbudily. Párkrát jsem prstem obkroužil dírku do zadečku a pomalu pronikl až dovnitř. Opět žádná reakce. Přesvědčení o tom, že se mi nemůže nic stát bylo poslední kapkou. Radši budu úchylným vyvrhelem než hrdinou, který zklamal. Facka je nakonec také dotyk, stejně jako je nenávist intimní cit.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 anniele anniele | Web | 8. srpna 2013 v 18:16 | Reagovat

Wow... Úžasně napsané. Šla z těch úvah husí kůže a hrůza!! Ještě včera jsem po delší době nakoukla a nic zde nebylo a teď takový mazec! Kde se to bere?

2 P. Bloody P. Bloody | Web | 20. srpna 2013 v 18:05 | Reagovat

Zatím jsem četla všechny tvé prozaické kusy, avšk musím podotknout, že sleduji v nich jistý vývoj. Postup času se z nich něco vytrácí, hned po prvním přečtení těchto řádků bylo více než nesnadné určit, CO že se to pomalu vytrácí...
Přečetla jsem proto celý text znova a už to umím pojmenovat - poetika. Suď nesuď, ale když porovnáš starší tvorbou s tou novou, musíš to pocítit na vlastní kůži.  Pořád je to vlastně převvyprávění úvahy na základě něčeho, co hlavní postava prožila nebo prožívá, ale mizí ta jemná poetická struna, z melodického soulu jakoby se pomalu a jistě stával rap

3 SiriusNoir SiriusNoir | 21. srpna 2013 v 13:34 | Reagovat

Anniele - Děkuju. Kde se to bere? Píšu už jen zřídka. Pouze když mě něco opravdu silně zaujme nebo ovlivní. Takže články jsou málokdy, ale vždycky pro mě mají hlubší význam. Už web neudržuju proto, abych sem dával hezké fotky nebo se snažil o nějakou osvětu. Jen když se chci o něco silného nebo skutečně zajímavého podělit.

P.Bloody - Takových komentářů já si neskutečně vážim a mockrát za něj děkuju. Člověka potěší, že někdo nad článkem nebo textem skutečně přemýšlí a jen ho povrchně nepřejede. Všechno to souvisí s vývojem mé osobnosti. Někdy se až divím, jak někdo mohl po třicátém roce stále psát o romantice a zamilovanosti. Mě podobné potřeby rychle přešly. Já dřív opravdu psal jinak a mezi mými nezveřejněnými texty, kdy sám k sobě promlouvám je tahle věta: "  Dřív romantika, krása a porozumění a co je to teď? Sex, egoismus a chladný odstup. Ty, kdo pomlouváš flegmatiky!" Opravdu jsem dřív psal poetičtěji a "hezky". Postupem života jsem se rozhodl zabít přecitlivělost, kdy jsem platil za příliš hodného ťulpasa, sebevědomím, džet si odstup od lásky a zklamání skrz ironii a cynismus. Už neumím psát ódy na krásu, naopak píšu ve skoro naturalistickém hnusu. Z naivního sedmnáctiletého hodného zamilovánka se stal sebevědomej cynik.

4 Podivná Emily Podivná Emily | Web | 24. srpna 2013 v 22:34 | Reagovat

Jakožto patnáctileté, zcela nezkušené kuře nevím, co si o tom mám myslet. Fakt nevím. Myšlenek je příliš a příliš málo. První je, že obdivuji každého, kdo dokáže tak upřímně psát. Svým způsobem je to hezký. Mnohem lepší, než ta cukrová vata všude kolem nás. Druhá myšlenka: děsí mě to . Mám asi hodně sladké iluze. Fakt je možné postupem času, nabíráním sebevědomí dospět až SEM? Nevykládej si to, prosím tě, špatně, každej jsme nějakej, ale pokud mám během života někam dospět, nechtěla bych se z romantičky stát takovýmhle cynikem.
Jinak- jsem tu poprvé a snad ne naposledy. Vlastně se mi tyhle příběhy nelíbí, jenže mě to ke čtení táhne. Každopádně díky.

5 WhiteShadow WhiteShadow | E-mail | Web | 20. července 2014 v 22:35 | Reagovat

Můj starý a vznešený kamaráde, když jsem byl mladší, tak jsem dlouhodobě působil jako šéfredaktor prozy a mou prací bylo hodnotit stovky textů, ne že by to bylo dnes relevantní a nejspíš není. Jen ti tím chci říct, že už mám hodně načteno. Tento text považuji za hodně emancipovaný, čtivý, životný a autentický. Jak už ti tady taky někdo psal, má v sobě poetiku, která se nemění v klišé a textu nelze neuvěřit a neprožít ho. Mým přáním tedy je přečíst si toho od tebe mnohem víc. Jen doufám, že poptávka bude uspokojena nabídkou. Vyhovuje mi tvé naturalistické podání, v mých textech pozoruji v posledních letech podobný vývoj :) Píšeš, že se utápíš v cynickém hnusu, já ten pocit neměl, přišlo mi to čisté a upřímné. Obsah i forma na velmi vysoké úrovni. Když zvážíš, že je to fragment nějakého prožitku  v relativně krátkém textu bez předchozích dílů (tohle tedy jistě nevím), kdy čtenář nezná postavy, situaci a ani náznak toho, o čem si dnes něco přečte, je to luxusní počin. Kdybych to cítil jinak, také bych neměl problém ti to tady taktně napsat :) Já tedy tleskám. Mám jednu subjektivní výtku - ta předposlední věta je na můj vkus zbytečně velkým závěrem, v tomto textu bych dal přednost otevřenému konci, ale chápu, že jsi to třeba chtěl vygradovat k tvému prožitku a určitému rozhodnutí. Tvůj text je smyslný i dramatický a tohle neumí každý. Tvé vypravěčství je plynulé a přirozené a tvé obraty jsou neotřelé a originální.

6 dimmler dimmler | Web | 28. září 2016 v 2:44 | Reagovat

rychlé půjčky pro problémové klienty 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama