Říjen 2014

Rozhovor s Amissem

27. října 2014 v 10:18 | SiriusNoir |  Aktuálně
Sedím na gauči, nohy mám na stole a přemýšlím, jak mě asi vidí ten nahoře. Ne, panebože, ne Pan Bůh, ale ten druhý já. Poletuje nade mnou, nic nevidí, ale ví vše. Říkám mu:

"Život je pro mě ztracen. Aspoň ten skutečný, kdy mám čas nad vším v klidu přemýšlet. Uvědomuju si svou nicotnost, bezduché pachtění životem. Ten, kdy, sám se sebou, nekonečně sám, navždy ve své hlavě průměrného savce, hodnotím všecičko, co se mě týká. Emoce, skutky, minulost a budoucnost, vliv na okolí, vliv na sebe a konečně - smysl veškeré mojí existence. V tomto vnitřním, a přesto nejdůležitějším, světě nejsem vítězem. Nikdy z něj neodejdu, prohra a neúspěch tak nikdy neskončí."

Amiss, ano, tak jsem ho kdysi nazval. Pro dnešní večer mi dělá společnost, ale na mé nahlas vyřčené myšlenky nereagoval, a tak pokračuji v monologu.

"Hlavně budovat, vytyčit si cíl, zlepšovat se, vyvíjet se až k samé dokonalosti... Všechno zbytečně. Druhý ( rozuměj každodenní ) život je protkán vsugerovaným štěstím. Naprogramované situace jako narození vlastního syna, záslužný čin vykonaný pro vděčného člověka, vyhraný zápas ve squashi, v těchto momentech má moje duše dosahovat dokonalosti, štěstí, spokojenosti. A taky se tak děje. Jsem spokojený, cítím se naplněn i šťastný. Ale jen pro tu jedinou vteřinu. V další už opět pouze existuji. Ne bez příčiny, ale pořád úplně zbytečně."

"Ano, souhlasím s tebou," reaguje konečně Amiss. Upřímně, očekával jsem o něco zajímavější odpověď. Třeba nějaké trefné satirické přirovnání, které by veškeré mé myšlenky dokonale podtrhlo, ale nakonec se není čemu divit, pocházíme z jednoho těla.

"Základem celého mého života je zbytečnost. Málokdo si to uvědomuje, ale tohle jediné jednoduché slůvko dokonale propojuje osudy všech lidských bytostí. Tvoříme si cíle, kterým věříme, pro které žijeme, kterým dáváme smysl, který jsme si uplácali z hlíny stejně jako oblíbená knižní postavička jménem Bůh svého Adama. A vše je jen výplodem slabosti lidské mysli, která prohrála boj se skutečností, s pravdou, že naše existence má příčinu, ale postrádá smysl..."

V tuhle chvíli jsem ztratil chuť cokoliv dělat. Lehl jsem si na gauč, zavřel oči, nechal vykřičet ticho kolem mě a zaposlouchal se do šepotu svých myšlenek.

"Mám rád svůj život a jsem šťastný. Hodilo by se spíš říct: "Chci mít rád svůj život a chci být šťastný."

"Tak, už ses dostal až na dno?" zeptal se najednou Amiss. "Ukojil jsi veškerou svou potřebu vyzvracet své zbytečné emoce na můj talíř? To je dobře, to je s tebou hned jiná řeč když mlčíš. Všechno je k ničemu. Obraz plný vzpomínek visící nad tvou hlavou, hudba připomínající šťastné chvilky strávené s tvou láskou tehdejších dní i kytka pomalu usychající na stole, darovaná lásce dnešní. A co z toho? Jsi k ničemu, zabiješ se teď?"

"..."

"Já si to myslel. Proč by ses zabíjel? I to by přeci nemělo smysl. Budeš žít, protože nemůžeš víc zkazit něco, co stejně k ničemu nevede. Když budeš chtít být šťastný, stane se tak. Můžeš poznávat nové věci, nové lidi i země, radovat se z maličkostí, věřit, že se znovu zamiluješ, jíst dobré jídlo, mít radost sám ze sebe i za ostatní. Stále to vše k ničemu nepovede, nikdo to neocení, jen tobě se vyplaví malá dávka endorfinů a pocítíš... chvilkové štěstí. A když budeš chtít, budeš přesně pro to žít."